Zklamal jste mě, pane prezidente

Nabídku protistrany. Nevím, jak to přesně proběhlo, ale představuji si to přibližně takto:

Oni: Podívej, my tě necháme v klidu doprezidentovat. Umožníme ti i druhý termín, když o to budeš stát. Zaručíme ti, že odejdeš do prezidentského důchodu s relativní slávou a s úctou. A ty budeš hodný.

Klaus: Co přesně znamená ‚být hodný‘?

Oni: Přestaneš zlobit. Máš svoje názory, no dobře, měj si je. Ale v některých věcech budeme požadovat více flexibility.

Klaus: Ve kterých?

Oni: Tak například nebudeš se příliš hlasitě vyjadřovat k americké a izraelské politice.

Klaus: A...?

Oni: Nebudeš se protivit jejich zájmům.

Klaus: I těm, které jsou proti zájmům České republiky?

Oni: České republiky, České republiky, co to je? Nemáte ani pořádně jasno, co vlastně chcete. Jste takoví... kam vítr, tam plášť. Hrdost? K té máte hodně daleko.

Klaus: (mlčí. Po chvíli) A co ještě?

Oni: Radar.

Klaus: To je citlivé téma...

Oni: No právě. A ty máš u lidi autoritu. Věří ti.

Klaus: Ale já myslím...

Oni: Tak nemysli. Řekli jsme jasně. Dáme ti pokoj, nebudeme tě torpedovat. Nebudeme mluvit o tom, co bys nerad, aby se dostalo ven z tvé minulosti. A víš sám, jak dokážou být naši novináři protivní. Pro obvinění z protiamerického myšlení nebo z antisemitu nejdou nikdy daleko. Umožníme ti dalších pět let v úřadě. A ty budeš tak trošku víc mlčet... Eventuálně vyjádříš přímou podporu radaru. Jinak...

Klaus: Rozmyslím si to...

To bylo první, v čem je mě prezident Klaus zklamal. V tom, že přistoupil na tuto podivnou hru, se zřejmou výměnou za další termín. Ale kdo ví, možná je jen pragmatik. Třeba si myslí (teď se pokouším najít omluvu pro jeho chování, i když mi to nejde lehce), že pro národ bude stále ještě menším zlem, pokud zůstane jako prezident v úřadě právě on, než kdyby tam byl někdo z řad jeho oponentů a taképolitiků. Ano, musí dělat kompromisy. Ostatně kompromisy jsou denním chlebem politika.

Ale Klaus mě v těchto dnech zklamal podruhé, a to když odcestoval na oficiální státní návštěvu Spojených států. Co je na tom špatného, ptáte se? Všimněte si těch přívlastků „oficiální“ a „státní“. Bývá v diplomacii zvykem, že prezidenta přijímá prezident, předsedu vlády předseda vlády, ministra ministr. Zkrátka osoba na stejné úrovni. Jenže v případě poslední návštěvy tomu tak není. Prezident Bush nemá na Klause čas. Prezident Bush je na cestě v Jižní Americe. Klause tedy pouze přijme jeho hlavní architekt zla, šedá eminence, jeden z nejnenáviděnějších politiků (a to i mezi vlastními) a válečný zločinec Dick Cheney.

Přiznám se, není mi zcela jasný důvod této náhlé cesty našeho prezidenta do Spojených států. Proč tam jede? Pro texaský klobouk? Za co bude lobovat? Prý za zrušení viz. Opravdu je to tak důležité? Proboha proč? Kdo by tam tak moc chtěl? Pár studentů a naivků, kteří pořád ještě žijí mentálně v šedesátých letech minulého století, kdy každá dolarová bankovka obsahovala platinový proužek ve své nominální hodnotě?

Proč se nemůžeme aspoň jednou zachovat jako plnoprávný stát? Jedinou správnou odpovědí na americkou aroganci ohledně cestovních viz je udělat jim totéž. Tak, jak to udělala Brazílie. Jedeš k nám? Vystůj si frontu na našem konzulátu, vyplň ponižující formuláře, nech se vyfotografovat, odevzdej otisky prstů, zaplať za to vše a my se milostivě rozhodneme, jestli ti dovolíme přijet šukat české holky. Pokud se ti to nelíbí, zůstaň pěkně ve své Kentucky nebo odkud jsi. My se obejdeme.

Namísto toho jede náš český prezident žebrat o drobečky. A to zrovna v době, kdy nás americká strana svým arogantním požadavkem vystavila nebezpečí nebytí. Prezident místo aby vyjádřil vůli národa, jede prosit o malinko vstřícnější postoj v něčem, co je mezi rovnoprávnými státy zcela nemyslitelné. Hrdost? Co to je? Je mi z té Klausovy ponižující cesty smutno.