Demokracie jako prodej zkaženého salámu

O to zajímavější byl novácký dovětek k volbám v USA. Patrně nebyl obsah zprávy záměrem, ale Nově se podařilo ukázat současný mýtus demokracie ve své nahotě.

Zpráva zněla přibližně v tom smyslu, že pro to, aby dotyčný prezidentský kandidát vyhrál první kolo voleb, musí mít alespoň 50 milionů dolarů na svém kontě určených pro kampaň. Pokud chce vyhrát, musí mít nejméně 100 milionů.

O demokracii se toho napsalo dost a dost a mnozí vidí, že současná demokracie je spíš předehrou k diktatuře, než ke svobodě. Tento krátký zpravodajský příspěvek jasně – a jak jsem napsala výše, patrně nechtěně - ukázal, že stát se americkým prezidentem nevyžaduje mít morální kvality, jasnou vizi směřování státu, potažmo národa nebo třeba schopnosti k tomu zastávat tak zodpovědný post, pokud možno vše najednou. K tomu stát se prezidentem USA postačí maličkost – minimálně 100 milionů dolarů.

Pochybuji, že mnozí, co sledovali tuto zprávu, došli tak daleko se svými myšlenkovými pochody, aby se dobrali podobného výsledku jako já. Mnozí diváci se kochají jen barevnými obrázky nebo poprsím(muži) či kostýmkem(ženy) moderátorky, která o takové zprávě informuje. Netřeba dodávat, že v tomhle směru funguje domácí vymývač mozku – televize – tak, jak má.

Tedy stále znovu a znovu předhazovaná „bašta svobody a demokracie“, jakou má USA být, nám má patrně sloužit příkladem. Prezident a ostatní přímo volení kandidáti do ústavních pozic nemají být vybíráni na základě svých schopností pro danou pozici, jako třeba v případě soukromé firmy, ale na základě toho, jakou mají reklamu ( = kolik zaplatí na volební kampaň), jak moc jsou vidět a jak moc často strkají svůj často odpudivý zjev do všech masově šířených medii.

Ne, neříkám nic nového. Kdo vidět chce, vidí, kdo nechce, vidí jen ty barevné obrázky, poprsí nebo třeba sliby, které se ale jen slíbí. O dodržení se přeci nikdo nezmíní a i kdyby, obalamucený volič má během 4 let mnoho času na to, aby nesplněné sliby zapomněl a nechal se jimi při dalším vhazování volebního lístku znovu opít jako suchým rohlíkem.

Zkrátka demokracie v současné podobě není vrchol současné civilizace. Je to spodina stejně jako každé jiné státní zřízení, přesto, že se na nás ze všech stran valí další kampaň o tom, že být demokratický je správné, zatímco být něčím jiným je špatné a v horším případě si to zasluhuje oběšení, nebo vybombardování. Netřeba dodávat, že propagace demokracie je zase a jen další reklama, která je také „zaplacená“ byť jinými prostředky než zrovna jen balíčkem bankovek.

Mnozí při debatě o demokracii tento mýtus hájí, jiní na obranu svých postojů dodávají, že nic lepšího přece zatím není. Do jisté míry mají pravdu. Nic lepšího tu zatím není, ale snad proto, že není vůle a není nikoho, kdo by byl ochoten převzít iniciativu za něco tak zásadního jako změnu současného „demokratického“ stavu. Ti, jenž se často brání tím, že nic lepšího není, se často brání tím, že jsou tu jen horší možnosti: komunismus, fašismus, nacismus, socialismus a mnoho dalších -ismů, které se postupem času ukázaly jako nefunkční. Tito lidé však nechtějí vidět, že demokracie se svou současnou podstatou „vlády lidu“ je jen Potěmkinovou vesnicí, ve které, jak se ukazuje, nehraje roli kvalita zástupců, jímž je vložena do rukou moc a zodpovědnost, ale to, kolik mají peněz. V demokracii se tedy moci ze své podstaty nemohou chápat lidé schopní a odpovědní, ale spíše ti všehoschopní a nebo ti, kteří mají kontakty, nebo při rýpání v zahrádce našli ropné ložisko.

Hlavní a zásadní chyba demokracie není to, že jednotlivé hlasy voličů si jsou rovny navzájem rovný. S nadsázkou se dá říci, že chyba je v lidech, ale tímto se dá argumentovat v mnoha případech a došli bychom k názoru, že lidí je moc a těch méně zodpovědných ještě víc a jediné řešení je se jich zbavit.

Problém je v samotném obsazování zastupitelských pozic formou reklamy. Mnoho lidí si kupuje zboží na základě reklamy. Jako příklad si můžeme zvolit třeba známou formu reklamy zvanou Teleshopping. Někdo si takové zboží koupí ihned co ho uvidí a po pár týdnech používání zjistí to, co již z televizního shotu bylo evidentní: výrobek je nekvalitní a i přes svou nízkou cenu předražený. Naskýtá se otázka jak se takový nakupující zachová při „obchodu“ zvaném parlamentní (nebo v případě takových USA – prezidentské) volby.

Netřeba velkých rozborů. Takový zákazník zvolí líbivé a křiklavé slogany. Hlášky ve stylu: „náš výrobek/kandidát/program je lepší než ostatní a proto ho musíte zvolit“ netřeba snad ani dodávat. Skutečně „podpásová“ forma reklamy je útok na osobu voliče v podobě ponížení blíže nespecifikovaného člověka, který nezvolil „ten správný výrobek“.

Z tohoto hlediska jsou volby a i demokracie se vším všudy zvrhlé. O chodu všeho rozhodují často lidé, kteří nepřebírají a neplní zájem svých zodpovědných voličů, ale ti, jenž mají peníze a mohou si zaplatit reklamu, která často přesvědčí nezodpovědné voliče kupující třeba laciný šmejd z teleshoppingu.

Je krátkozraké vinit ze všeho volené oportunisty, když oni skutečně jen využívají systémové chyby demokracie. Tito lidé budou v každém systému a každý z dosavadních systémů tyto chyby měl a má. Za jednu z chyb můžeme označit samotné peníze, ale peníze jako takové za nic nemohou. Ony jsou jen prostředkem, dnes – bohužel - už téměř ke všemu. Při souzení vraha také neposíláme do věznice vražednou zbraň, ale pachatele-uživatele zbraně.

V tomto bodě se mohou příčiny neschopnosti demokratického systému fungovat pro dobro národa dělit do několika směrů:

- příčina je ve velkém, téměř neomezeném vlivu peněz a tedy tím i vlivu jejich držitele

- příčina může být v držiteli hlasu, respektive v jeho nezodpovědnosti, podobně, jako v případě nákupu nekvalitního výrobku, který se rovná plýtvání prostředky( peníze, vykonaná práce, … )

- další příčiny, jako třeba automatická korumpovatelnost mocí voleného, pocit bezmocnosti voliče, špatně nastavená pravidla prostředí(zákony), atd.

Příčinou nefunkčnosti systému jako je demokracie bude pravděpodobně vše z výše uvedeného, jen je otázka, v jakých poměrem se ten který faktor účastní.

Z určitého hlediska může všechny faktory spojovat jeden element, který se v menší či větší míře vyskytuje v mnoha zemích, kde demokracie běží podobně, „jako prase na chůdách“.

Tím elementem může být centralizace moci. Je obrovský rozdíl mezi tím, když o nějakém problému rozhoduje kupříkladu místní samospráva, pro kterou je konkrétní problém více naléhavější a zároveň má více informací o dalších souvislostech, nebo když o problému rozhoduje jakési rozhodovací centrum (vláda, parlament, úřad, …).

Je také velký rozdíl, když o problému rozhoduje člověk fundovaný, znalý v oboru, nebo laik či znalec oboru jiného. V tomto smyslu se pak může situace v jakémkoliv státu zvláštní či skoro postavená na hlavu, kdy třeba v Čechách rozhoduje parlament s 200 poslanců o chodu státu s počtem obyvatel kolem 10,3 milionu.

Řešení toho jaký systém zvolit, jak řídit stát, určitě není snadné a určitě také nespočívá v tom navýšit počet těch co rozhodují z jakéhosi centrálního mozku státu .Těžko můžeme rozhodovat z tepla své kanceláře, s plným břichem a dostatkem všeho o situaci někoho, kdo se nemá ani tak z poloviny dobře jako my.

Demokracie jako taková může fungovat, ale její podstata se musí změnit. Není možné, aby po 4 roky vládli nad vším lidé, kteří si svá místa vybojovali v rámci jakéhosi „vnitrostranického boje“ a pomocí agresivní reklamy před voliči.

Skutečným řešením je decentralizace moci, ale v mnohem vyšší míře než jakou navrhují pravicové strany. Pravicové strany chtějí pouze posílit rozhodovací moc v rámci místních samospráv (kraje, okresy, …) a v rámci současných úřadů. To je příliš malá změna, která pouze posune velkou míru korupce z vyšších do nižších pater, ale odcizenost rozhodujícího od problému bude stále velká.

Skutečné řešení decentralizace spočívá v tom přenést zodpovědnost na zodpovědné lidi – které je třeba takové vychovávat. Zodpovědnost lidí je možné posílit jedině tak, že budou rozhodovat o svém vlastním životním prostředí. Bruselský úředník těžko může znát souvislost určité lokality. Člověk, který v určité lokalitě žije celý život a patrně zde i dožije ví jistě lépe co je třeba udělat, aby na daném místě mohly žít i jeho děti.

Pokud má demokracie jako taková fungovat, tak se do rozhodování o tom co kde kdy a jak musí zapojit všichni, kterých se to týká. Současný člověk je často lhostejný vůči tomu, co se kolem něj děje. Dá se to nazvat termínem naučená bezmocnost používaného v psychologii. Lidé si zkrátka zvykli, že se vždy a za každých okolností rozhoduje „o nás bez nás“ a tak je ani nic nenutí k vlastní zodpovědnosti. Tady je třeba začít změnou, ne od horních pater politiky. Na to, aby přišla změna nahoře se musí změnit základ, tedy samotná vůle lidí o nichž se rozhoduje. To však bez pocitu vlastní odpovědnosti nepůjde.

Stát a jeho obyvatelé se stále častěji stávají dvěma různými entitami, které se nejlépe dají přirovnat k psovi a bleše. Stát svým obyvatelům neslouží, stát na svých obyvatelích parazituje jako blecha na psu. Nemůžeme z toho stavu vinit blechu. Blecha se tak narodila a zkrátka se živí tím, že parazituje na druhých. My si však nemusíme nechat líbit ty sladké řeči o tom, že tohle je ta vysněná „porevoluční“ demokracie, kterými nás nezapomínají balamutit media – věrní druzi parazitujících blech. Demokracie, tak aby fungovala pro dobro psů nemůže spočívat a nespočívá v tom, že blecha vysaje krev psovi a pak s ní začne ostatní psy uplácet.

Kvalita demokracie spočívá vždy v jejím základu a tím základem není nikdo jiný než každý z nás. Pokud budeme vycházet z toho, že není nekvalitního systému, ale jen „nekvalitních“ lidí, kteří systém zneužívají, musíme zaměřit svou pozornost pouze na svou vlastní roli. Nezodpovědní lidé si v rámci demokratického zřízení zvolí zase jen nezodpovědné zástupce, se kterými to dopadne podobně jako s oním laciným šmejdem z teleshoppingu.

Udělat z nezodpovědného národa národ zodpovědný se může zdát v současnosti obtížné, ba dokonce nemožné. Je to možná otázka dvou, tří a možná mnohem více generací. Pokud se však nikde nezačne, tak desátá generace na tom bude mnohem hůř než ta současná a blechy se budou vesele množit i dále.

Demokracie má svůj smysl. Avšak pouze tehdy, kdy se jedná o vládu zodpovědného lidu, který na úkor své budoucnosti nepodlehne vábení slibů nezodpovědných lidí-blech, kterým nezáleží na našich zájmech, ale jen na těch svých.

Můžeme však v tomto smyslu mluvit o současných demokraciích? Můžeme tak mluvit o USA, kde jinými slovy post prezidenta stojí nejméně 100 milionů dolarů? Můžeme tak mluvit o ČR – byť se jedná o mladou demokracii – když nikdo z čelných představitelů nejedná podle toho, k čemu mu byl dán mandát?

Mladá demokracie v ČR však postupně „moudří“ a už i zde má výhra ve volbách svou cenu za mediální masáž. Stačí málo. Poslední parlamentní volby ukázaly, že postačí 60 – 70 milionů korun a máte krom zajištěného měsíčního platu možnost rozhodovat o čem chcete…

Toto je ta demokracie, kterou všichni chválí a opěvují?