Psáno před rozsudkem
Tento silně cenzurovaný dopis byl napsán jen deset dní před ostudným odsouzením Ernsta Zündela loutkovým soudem v Mannheimu. Jaká hanba dopadla na Německo, jeho hrdý a pracovitý lid a jeho skvělou historii. Německo je dnes, stejně jako kdykoliv jindy od roku 1945, na kolenou; obětní beránek světového sionismu, řídící se příkazy svých pánů. Porušování lidských práv a základních zákonných postupů v Zündelově případu připomíná nejtemnější dny bolševického Ruska. Zündelovi už byly ukradeny čtyři roky života a teď ho čeká 5 let v německém vězení. Zde je jeho dopis…
5. února 2007
Můj drahý Jeffe,
Zdravím Tě z mannheimského vězení… mého pátého vězení za poslední 4 roky. Pro člověka, který ještě nebyl z ničeho usvědčen, to musí být rekord. Ale to se také brzy změní – protože jsme v posledních dnech toho, co se tu pokládá za „soudní“ proces.
Jeffe, ŽÁDNÝ Američan by neuvěřil – aniž by to sám zažil – co se tady děje. Neobeznámený a nezasvěcený člověk by prostě neuvěřil, že by se v jinak moderní zemi mohl konat proces, jako je tento.
Přesahuje to i nejhorší Kafkovy románové noční můry.
Stále nesmím debatovat o detailech případu a má příchozí i odchozí pošta je stále tvrdě cenzurována. A už několikrát byly dopisy, které mi Ingrid napsala, použity v přelíčení proti mně (nám?), stejně jako mé vlastní dopisy.
Je pro mne úžasné sledovat, jak daleko můžou věci zajít v zemích, kde neexistuje tradice svobody projevu, jakou máme v Americe… a které od nich v Kanadě okoukali marxisti a jejich kamarádíčkové – měl bych říct spíš „užiteční idioti“.
Jeffe, je ohromující sledovat, jak se útlak a represe objevují a rostou jako rakovina, když není nikdo, kdo by se snažil tuto plíživou chorobu zastavit.
Považuji se za jednoho z nejšťastnějších Němců, protože jsem toto místo prozíravě opustil už na začátku svého života a většinu svých vitálních let jsem prožil v Kanadě a Americe, zemích, které byly, když jsem přijel, fantastickými místy plnými energie, asertivní sebedůvěry a morální síly. Bylo to osvěžující, všude pozitivní postoje a převládala tu povzbudivá nálada. Jsem tak rád, že tam mé děti a vnoučata mohou žít ve svobodě.
Je děsivé žít ve všemi respektovaném moderním státě, v němž jsou však tak hluboce zakořeněna omezení a kulturní mýty nebo tabu, v němž se jen velmi málo lidí odváží zajít mimo politicky korektní intelektuální ohradu.
Pro mne, člověka, který strávil celý život rozšiřováním svých obzorů a zkoumáním všech věcí i myšlenek, je tato zkušenost neuvěřitelným požehnáním. Zjišťuji, že dnešní Němci jsou ochotní žít – a myslet – v pečlivě střeženém duševním vězení, což je nepochopitelné.
Je zajímavé sledovat německé „talk show“ prakticky o jakémkoliv tématu. Podobají se škrobeným, ušlápnutým, extra opatrným, pečlivě duševně nalinkovaným rituálům. Dívat se na ně a muset je poslouchat je pro nás, kdo jsme zvyklí na volnou a svobodnou diskusi, často téměř nesnesitelné.
Když se jim pokouším vysvětlit, že v Americe může člověk psát a debatovat prakticky o jakémkoliv tématu bez všudypřítomné hrozby zatčení, souzení, usvědčení, pokuty a dokonce uvěznění jen za myšlení nebo psaní o věcech jinak než z ortodoxního, obecně uznávaného hlediska, většině z nich TO připadá neuvěřitelné. Reagují, jako by je člověk krmil nějakou americkou propagandou. Takže se často cítím jako ryba na suchu.
Jak dobře víš, nejsou mi neznámé pokusy silné, dobře organizované lobby o prosazení vlastních norem a verze historie a událostí – takže nejsem naivní, pokud jde o otázky cenzury. Přesto je to něco úplně jiného než státem předepsané, trestně postižitelné příkazy, které Ti říkají, že se nesmíš určitých témat dotknout.
Po staletích zkušeností s utlačovatelskými monarchy, komunistickými a jinými režimy a jejich cenzory – a po mrzačícím efektu, jaký mají na společnost – by si člověk myslel, že výhody svobodné výměny myšlenek budou zřejmým a ideálním řešením. Bohužel to, co se zdá zřejmé a logické nám, kteří jsme „nakaženi“ jedem Prvního dodatku, je pro každého byrokrata, vesnického policajta i „humanistu“ na nároží evidentně děsivé.
Než dostaneš tento dopis, rozsudek už možná bude znám, ale Jeffe, můj případ je pouze jedním z mnoha, které v této zemi běží. Od roku 1992 tu už bylo asi 120 000 podobných případů, z nichž prakticky všechny skončily odsouzením k vysoké pokutě nebo vězení.
Žalobce žádá pět let vězení a vzhledem k tomu, že mi neuznávají 2 roky v Guantanamo North v Kanadě, by to ve skutečnosti znamenalo SEDM let vězení jen za nenásilné vyjádření myšlenek, z něhož mě Nejvyšší kanadský soud – kde jsem prožil většinu dospělého života – shledal nevinným. Soud rozhodl, že příslušník menšiny musí mít v multietnické Kanadě právo na vlastní názor – dokonce i když se většině nelíbí – nebo i když je tento názor nesprávný. 27. srpen 1992.
Svým způsobem, Jeffe, je tento případ srovnatelný s čínským emigrantem v Kanadě nebo Americe nebo Austrálii, který utekl před uzákoněným právem mít v komunistické Číně jen JEDNO DÍTĚ. Maova vláda přijala zákon, jak víš, že každý čínský pár smí mít v rodině jen jedno dítě. Když žena „náhodou“ otěhotní podruhé, pár dostane vysokou pokutu. Kdyby došlo ještě k nějakým dalším „nehodám“, žena (nebo muž) půjde do vězení a stát ženě nařídí interrupci. V Číně to je vážný zločin, který je přísně trestán.
Teď se to otáčí:
Čínské rodiny byly tradičně velké, stejně jako v ostatních asijských zemích, protože děti byly považovány za „pojistku na stáří“ pro rodiče.
Existují desítky tisíc Číňanů – ne-li miliony – kteří z Číny utekli, aby mohli pokračovat v tradici velkých rodin. Mimo Čínu je asi 35 milionů Číňanů a většina z těchto rodin má víc než jedno dítě.
Čína po Kanaďanech nebo Američanech nechce, aby věznili své Číňany za to, že porušují tento zákon komunistické Číny. Neslyšel jsem ani o jediném Číňanovi deportovaném z Kanady nebo Ameriky za porušení represivního rudého čínského zákona.
A rozhodně jsem nikdy neslyšel, že by komunisti žádali kanadskou nebo americkou vládu, aby omezily čínským obyvatelům reprodukční svobodu. Rovněž si nejsem vědom, že by Číňané, vracející se do Číny, aby navštívili svá vnoučata nebo příbuzné, byli za porušení tohoto přísného zákona zatýkáni.
Ale, Jeffe, mysli Evropanů, kteří se sami považují za osvícené a sofistikované – a to se týká prakticky všech, s nimiž jsem mluvil – jsou tak indoktrikované, že podobnost těchto situací nemůžou vidět a neuvidí. Tato situace je, samozřejmě, absurdní!
Toto je CENZUROVANÝ dopis z velmi smutného, schizofrenního místa. Buď rád, že jsi tam… a ne tady.
Udržujte plamen svobody zažehnutý. Navzdory Iráku, Abu Ghraib a Guantanamu je Amerika pořád dobré místo k žití – poslední svobodné místo. Uchovejte ho takové. Je to vzácné.
Ernst
Zdroj: www.zundelsite.org. Překlad: Erik Sedláček