Jednotná perspektiva 2010

Už v roce 1999, když jsem se v průběhu bombardování Jugoslávie poohlížel po novinkách ve vývoji zbraní, jsem zjistil, že dokončení Amerikou zahájeného vývoje prakticky všech nových systémů připadá na rok 2010;

• přechod na řízení z kosmu
• vybudování strategické aero-kosmické skupiny
• vývoj zařízení pro elektronickou špionáž
• aktivní výstavba nových ponorek, k níž bylo přikročeno po rozpadu SSSR, především stíhačů ponorek typu Seawolf (Mořský vlk)
• modernizace stávajících PLARB výměnou balistických raket za okřídlené střely
• vývoj vysoce přesných zbraní, především okřídlených střel v počtu více než 100 000 kusů, jimiž má být vybaveno námořnictvo, letectvo i mobilní pozemní síly
• vývoj atomových náloží s omezeným výkonem, ale velkou průrazností, určených k ničení velitelských stanovišť a raketových sil
• vývoj do výzbroje zařazovaných nejrůznějších druhů "neletálních" zbraní, včetně psychotronických
• vývoj neviditelného bombardéru B 2

Později se seznam už jen rozšiřoval.

Tyto a řada jiných velkorysých zbrojních plánů, budou na konci jisté etapy sjednoceny v bezpříkladném superprogramu s názvem "jednotná perspektiva 2010". O jakou perspektivu jde? Co má sjednotit? Jde o světovou nadvládu v roce 2010 – jiná odpověď tu není. Není to náhodný letopočet. Je časově shodný s obdobím, kdy bude ruský jaderný štít na nejnižším možném stavu. Staré rakety buď skončí pod nožem, v souladu se smlouvami o redukci výzbroje, nebo vyprší jejich životnost a nové nebudou, protože nikdo nepospíchá, aby se to stihlo. Zanedbatelné množství raket "Topol-m" s jedinou hlavicí, které se nyní pozvolna produkují ve Votkinsku, nás před hrozbou neuchrání. Tím spíš, že nebudou bojeschopné a jsou vysoce zranitelné, tu 95 a onde 160 a dva tři protiletecké systémy – to je vše, co máme od doby, kdy už nemáme svou mohutnou flotilu. Je tedy rok 2010 nejpravděpodobnějším datem Amerického útoku na Rusko? A jaký scénář Amerika chystá? Stejný, jakým “zaťala tipec” Jugoslávii, nebo něco úplně jiného?

Jen aby nebyla válka!…

Jen aby nebyla válka, říkávaly naše babičky, a kradmo se křižovaly, kdy přišla řeč na to, že jsme už dost chudí vinou závodů ve zbrojení. Dnes už to není aktuální, protože babičky už nejsou a svět se změnil. Ano, ale nemusíme se proto už obávat války? Za prvé, dnes se nás ještě nikdo neopováží dotknout ani prstem, jelikož stále ještě můžeme v několika hodinách proměnit libovolný kontinent ve vyprahlou poušť. Ale zítra? Za druhé, výsledek takové války, pokud by k ní přece jen došlo, se v zásadě nebude lišit od výsledku, dosažitelného Američany jinými metodami – důsledkem bude tatáž chudoba a živoření, závislost a zoufalství. A za třetí, války těchto nezodpovědných pánů budou zřejmě mnohem intenzivnější a kratší než jugoslávská kampaň, kde se bylo třeba podřídit zkouškám nových zbraňových systémů a piloti teprve získávali nutné zkušenosti, i méně krvavé. Pravda, bude zničen celý průmysl, nebude světlo a teplo, ale těmto drobnostem snadno přivykneme, a válka neskončí v náš prospěch. No promiňte, co všechno byste ještě nechtěli?!

Co se tedy stane, až naše jaderná síla roztaje jak jarní sníh? Vydrží neblaze proslulá jaderná parita, již jsme si směli uchovat v rámci smluv o oboustranném snížení počtu zbraní? A proč vlastně válka, kdo nás potřebuje? Na poslední otázku mohu odpovědět hned. Nás - nikdo. Tolik o paritě.

Sice riskuji, že vás unavím ciframi, ale přesto si dovolím malý propočet. Jedna bojová hlavice naší rakety PC 20 (SS 18 "Lucifer") s pravděpodobností 0,8 dokáže zničit americkou raketu "Minuteman". Na druhou stranu 10 hlavic "Lucifer" může zničit 8 střel "Topol-m", s několikanásobně nižší přesností a třikrát slabší hlavicí, než "Lucifer". Koeficient pravděpodobnosti zničení startovacího zařízení "Minutemana" je proto 0,2, takže k zneškodnění stejného počtu střel jednohlavicovým "Topolem-m" je potřeba 40 raket. Mimo to s sebou "Lucifer" nese více prostředků k překonání protivzdušné obrany nepřítele, než činí váha celého "Topolu". Jen matoucích cílů, generátorů silného rušení, s sebou nese 40 kusů. Číslo "40" tedy směle můžeme vynásobit třemi. Každý "Lucifer" tedy vyžaduje použití 100-120 raket "Topol-m". Výpočet celkové jaderné ráže, s ohledem na možnosti překonání protivzdušné obrany, je rovněž významný. Takových "potvor" jako je "Lucifer" jsme kdysi měli 308. Představovaly ekvivalent 30 000 raket "Topol-m", umístěných v silech. Rakety "Lucifer", odrážející a ničící libovolnou protivzdušnou obranu, otevřou cestu k 10 blokům PC 22, mobilním základnám "Topolů", a ke zbytku našeho potenciálu ponorných a leteckých nosičů raket, dalším 1200 raketám RVSN. Celková úderná síla představuje ekvivalent minimálně 60 tisíc kusů raket "Topol-m". Nyní máme tři sady raket "Topol m" - 30 kusů. Výroba ve Votkinsku činí 4 - 6 kusů ročně (místo plánovaných 30 - 50). Lze tedy snadno spočítat, že v roce 2010 - 2012 budeme mít maximálně stovku střel "Topol-m" - a nic víc! To znamená, že náš potenciál bude v porovnání s rokem 1991 šestkrát menší a bude porovnatelný s jaderným potenciálem Číny. Kdypak jsme to stihli všechno prošustrovat, občané Ruska? Ne. Náš jaderný štít jsme neprošustrovali, spíše jsme dovolili, aby byl nenapravitelně zrušen. Kdo a číma rukama ho odstranil? Odpověď dobře znáte.

Nový nejaderný strategický úderný systém USA

Je to obraz bídy. Z tohoto pohledu jsme ještě v roce 2002, dokonce i se  zuboženým, “zálesáckým” vybavením, mohli zastavit hrozbou smetením čtvrtiny Ameriky, paralýzou jejích velkoměst, atomových elektráren. Ale v roce 2010? USA budou mít možnost vést překvapivý úder desítkami tisíc okřídlených střel s doletem čtyř až pěti tisíc kilometrů vypouštěných z ponorek, lodí, neviditelných bombardérů B 2 (ne v západní oblasti naší PVO) a mobilních základen na území zemí, které před nedávnem vstoupily do NATO. Několik set takových raket s atomovými hlavicemi malé ráže by zaručeně proniklo hluboko a s pětinásobnou rezervou zničilo tu stovku "Topolů" a velitelská stanoviště.

Amerika má navíc k dispozici ještě 500 velmi přesných bojových hlavic "MK", které ovšem neumožňují omezené údery a mohou být použity pouze v druhém sledu, v případě krajní nutnosti, aby nebylo zbytečně znečištěno životní prostředí. Střely s plochou dráhou letu vybavené běžnými náložemi souběžně zničí celý systém protivzdušné obrany a další postup už může sledovat jugoslávský scénář. Našich nepřemístitelných obranných postavení "TOR" zbylo příliš málo, aby mohly zadržet obdobný úder. Mobilní, téměř nezasažitelné rakety "Topol" budou do roku 2010 rozřezány do šrotu a zbudou jen střely "Topol-m", umístěné v silech. Pokud by se několika raketám přece jen podařilo vzlétnout, budou po startu ničeny desítkami bezpilotních letadel, které křižujíc ve 20 km výšce v oblastech rozmístění raketových pluků budou vyhlížet a ničit lehce zasažitelné sudy dosud pomalu letících "Topolů". Sestřelit je nebude čím! PVO bude zničena, ano a samotné rakety budou bezbranné jako batolata. Kromě nich by na naše rakety čekaly okřídlené střely a běžné rakety ve vzduchu číhajících letounů, naváděných pomocí družic a systémy AVACS.

A pokud prorazíme?

Na raketu, která se náhodou dostane až do kosmu bude čekat hejno satelitů - stíhačů balistických bojových hlavic. Včera se od toho ustoupilo, jako od zbytečnosti. Ano bylo to zbytečné, v případě masivního startu stovek raket s ohromným množstvím bludných cílů. Zítra to bude reálná ochrana. Dokonce i když překoná tuto hranici, může bojovou hlavici zničit protiraketová raketa z pozemní nebo plovoucí základny. Proto pro případ startu 300 raket "Lucifer" připravuje americká PRO na 3 000 skutečných bojových hlavic a 12 000 bludných cílů, což představuje celkem 15 000 možných cílů, z nichž některé nesou silné rušící generátory. Několik bojových hlavic tedy vždy prorazí. Samozřejmě, existuje jakási velmi nepravděpodobná možnost, že jedna hlavice projde a zasáhne nějaký cíl na americkém kontinentu. Inu, prezident pak vyzve Američany, aby se zmužile přenesli přes tuto tragedii. Historie těchto několika hodin bleskové polojaderné války bude přepsána a svět se dozví, že Rusové provedli první podlý nenadálý úder do zad Ameriky, za všechno to dobré, co pro ně udělala. Rusko bude čekat sice velmi krutý, ale zasloužený trest. Dokazovat opak nebude komu.

Vzdáme se raději bez boje?

A co ponorky? V roce 2010 bude v moři strategicky umístěna nanejvýš jedna jediná ponorka (z 2-3 "provozuschopných"), které od samotného mola bude provázet desítka ponorek USA - absolutně bezhlučných lovců třídy "Sea-wolf", plus systém včasné výstrahy SOSUS. Abychom pochopili, jak pečlivě Američané střeží naše ponorky, stačí si vzpomenout na americkou ponorku "Toledo" a potopený APRK "Kursk". Ale náš APRK SN nejspíše vydrží v moři i pár měsíců po vyplutí. Spojení bude možné jen pomocí zbylých systémů nebo budou mít pouze písemné rozkazy štábu. Poté, co jsme Číně za babku prodali dvě novější lodě a po činnosti "Kvašninovy společnosti" a mnohém jiném - to nebude velký problém. Naše strategické letectvo nereprezentuje žádnou hrozbu. Beztak není bojeschopné a i s posádkami bude prakticky bez náletu zlikvidováno na letištích základen hned v první hodině operace. I v případě rozptýlení strategického letectva mohou být všechna jeho letiště zasažena střelami s plochou dráhou letu s atomovými bojovými hlavicemi malé ráže, vypuštěnými z jedné ponorky, která se potichu přikrade až k pobřeží. Nepřekvapilo by, pokud by se prezident země pod dojmem této zkázy vůbec neodhodlal k odvetě, protože odpovědět na úder nejadernými zbraněmi jadernými by mu připadalo předčasné, zatímco poté by už bylo pozdě.

Náš průzkum nás přece stihne včas varovat, nebo ne?

Nestihne. Nebude tu žádná "doba ohrožení", během níž všechno co se udrží na vodě vypluje na moře, a všichni piloti, z těch, kteří ještě jsou v stavu odstartovat do nebe, se shromáždí na četných letištích a začne zahřívat motory ke startu. K roku 2010 bude docíleno konstantní mobilizace. Všechno bude v režimu úplné bojové pohotovosti. Třeba rok nebo i deset. Žádné pozemní operace. Žádné předběžné manévry a seskupování. Plánovaný úder bude bez termínu, bez konkrétního data, kdykoliv. Nebo, chcete-li, bude dvě stě možných dat útoku - které zvolí nejvyšší velení USA, se dozvíme až v momentě úderu. Vždyť v roce 1941 Němci u hranic SSSR shromáždili tisíce tanků a letadel, obrovské rezervy, celkem 199 divizí a brigád. Ale dokonce ani takový přesun sil jsme jednoznačně neposoudili a podrobili SSSR nenadálému útoku. V tomto období Amerika přechází k novému systému - trvale mobilizované síly budou kdykoli připraveny k úderu kdekoli, aniž by to bylo předem rozpoznatelné. Nový kosmický řídící systém se výborně hodí k této koncepci. Bojeschopnost sil jako RVSN, PRO, PVO, systému včasného varování před jaderným útokem a PLARB ve skutečnosti už dnes naprosto odpovídá koncepci trvalé mobilizace. Zbývá drobnost - spojit tyto systémy pod řízením z kosmu v jedinou sílu. Je to prostě. Několik hodin před zahájením války dostanou ponorky po uzavřenému kanálu rozkazy, obsahující čas vypuštění raket a koordináty cílů. Bez vysvětlení příčiny jejich odpálení. Posádka ani neví, na jaké cíle pálí – jsou to pouze číslice probíhající útrobami počítačů. O tom, k čemu došlo ve světě, se dozví teprve až se vrátí na základnu. Kosmický družicový řídící systém může automaticky přerozdělovat cíle podle dané situace a ještě za letu předávat krátké kódované signály hlavicím raket. Při tom všem probíhá běžné hlídkování za obvyklé bitevní pohotovosti. Mobilní PU systémy USA rozmístěné podél našich hranic budou na stejné úrovni pohotovosti, jako naše RVSN nebo PVO, protože programové vybavení a jednotné velení z kosmu umožňuje, aby se všechny rakety sešly časově v jediném bodě, což bylo ještě před deseti lety nedosažitelné. Hitlerovi s jeho bleskovou válkou se o něčem takovém ani nesnilo. Výměnou za světové války s jejími opozicemi, velmocemi a koalicemi a bojujícími armádami, přichází něco absolutně nového – trvalá globální válka, válka jediné velmoci proti celému světu, která se povede nepřetržitě na všech místech světa všemi možnými prostředky; politickými, inflačními, ekonomickými i vojenskými. Už samotný proces globalizace planety je jen její neodmyslitelnou součástí.

A na co že mrhá svými penězi CIA?

Jen v minulém roce (2001) provedlo průzkumné letectvo USA více než 800 letů podél našich hranic, přičemž více než stokrát porušilo náš vzdušný prostor. A velení PVO tvrdí, že zpravodajské aktivity na našich hranicích s každým rokem narůstají úměrně oslabení vojsk PVO. Přitom registrují pouze případy, které byly zaznamenány objektivními prostředky kontroly RTV. Po rozpadu SSSR přestal existovat i jednotný systém letecké kontroly. Dnes nad územím Ruska existují zóny nekontrolované RLS, jejichž velikost převyšuje území Francie. Chci se coby mírumilovný obyvatel zeptat, nač je Američanům tento příhraniční průzkumný presing, nemají-li Rusko za pravděpodobného nepřítele? Podle nejskromnějších propočtů jde na špionáž proti Rusku 60% z celkového zpravodajského rozpočtu. Dokonce i do nákladů na příští rok na všechny akce rozvědky proti arabským teroristům bude utraceno jednou méně, než na protiruskou špionáž. Všechny objektivní údaje svědčí o tom, že Amerika Rusko neustále považuje za úhlavního nepřítele a této doktríny se nehodlá vzdát. A co víc, využívaje zuboženého politického a ekonomického stavu Ruska, USA otevřeně nastoupily kurs za účelem získání úplné válečné převahy. A to znamená, že se s námi chystají jednat pouze s pozice síly (Vladislav Šurygin - Válka a mýtus; Geopolitičeskie zapiski).

Proč by někdo potřeboval, abychom zůstali bez kalhot?

Proč agrese a ne mírové soužití s Ruskem, jinak řečeno postupná americká "evakuace" toho, co nám ještě zbylo? Odpovědí je mnoho, ale jedna hovoří za všechny – přírodní zdroje. V porovnání s potřebami, které bude mít USA v letech 2030 – 2050, se příčiny, které pobídly Hitlera k rozpoutání druhé světové války, jeví jako směšné. Tisíce válek vedených na této planetě mělo jednu základní příčinu - boj o ty či jiné zdroje. Dříve to byli otroci, dobytek, výkupné, přístup k mořím, územím, odbytištím. Nyní nastává epocha bojů o hlavní zbývající zdroje planety - uhlovodíky, uran, pitnou vodu, lesy, panenskou přírodu, boje, které zatím ještě nepropukly plnou silou. Připomeneme-li si kolik lokálních válek v posledních padesáti letech rozpoutala snaha USA o světovládu, vypadají pokusy oponentů, kteří se mne snaží přesvědčit o mírumilovnosti Američanů, poněkud podivně. Amerika potřebuje získat plnou kontrolu, obzvláště nad státy, které jsou z jejího hlediska potenciálně nebezpečné. Nebezpečí spočívá třeba ve schopnostech vytvářet High-Tech (Rusko) nebo například v rychlém růstu počtu obyvatel, což souvisí s potenciálně rychlým růstem spotřeby zdrojů (Čína), ekonomické nebo ideologické nekonformitě a nepodřiditelnosti (Jugoslávie), nemožnosti vykonávat politický, finančně-ekonomický, technologický, informační, vojenský dozor apod. Pokud se podaří dosáhnout rozložení státu zevnitř bez výrazného vnějšího nátlaku - dobře. Pokud se tyto metody vyčerpaly, nastoupí vojenská rozhodnutí. Vzor - Jugoslávie, Irák. Pro nás to dnes, stejně jako předtím, má naprosto stejné důsledky - ztráta suverenity, začlenění Ruska do desítky zcela kontrolovaných protektorátů, sloužících zájmům Západu. Obyvatelstvo bude poměrně rychle sníženo na nutné minimum (jak prohlásila paní Margaret Thatcher, "Ruskou populaci je třeba omezit na 15 milionů lidí, pracujících u vrtných souprav a v dolech."). To znamená konec nekontrolované porodnosti. Coby pracovní síla nejsou Rusové pro Ameriku zajímaví. Kontrolovaná degradace národa, rozvrat, drogy, kontrolované mezinárodní spory, vykořenění národních zvyklostí a naočkování "světových". Minimum medicíny a vzdělání. Historie - pouze v americké exportní variantě. Od malička očkovaní komplexem méněcennosti ze strašné komunistické minulosti a vzpomínkou na podlý americký úder. Pramen levného sexu a manuálních pracovníků na nebezpečné práce v zamořených, zdraví podlamujících provozech. Hlad a chudoba. Žádné rozmazlování. Nicméně - vždyť je to stejné jako s lidmi v Etiopii či Somálsku. Nu, mohlo by být i hůř, vždyť k tomu jsou pádné důvody. Na rozdíl od Západu, lidi v tuzemsku problém zdrojů nezajímá, protože se všichni celkem rozumně domnívají, že po dobu jejich života jistě vystačí, a potom ať už třeba neroste tráva. Celá věc je v tom, že pokud nevyřešíme tento problém v nejbližší budoucnosti, když zdroje vyschnou, už nebude proč. To v USA velmi dobře chápou zejména ti, jejichž úkolem je docílit rozkladů zemí, vojensky nebo nevojensky; v principu je to jedno, podstatný je výsledek. Samozřejmě je možná i "mírná" varianta dobrovolného a úplného odzbrojení a začlenění Ruska do tohoto systému, ale pravděpodobnost války je podle mého názoru podstatně vyšší. Proč? Protože v nejbližší budoucnosti zatím ještě není možný úplný "dálkový" dozor USA nad Ruskem.

Jak by byl takový "dálkový" dozor možný?

Jaký jsme to podivný národ. Nejprve jsme si namlouvali, že všechno jde obstojně. Prý demokracie, trh. Hle, překonáme dětské nemoci kapitalismu a nebudeme se mít hůř než “buržousti”. I když je naše země ožebračená, ale ještě stále volná, i když na kolenou, a dalo by se snadno uvěřit, že to je už úplný konec, že žebřiňák nikdy nevzlétne, nevzdávejme se naděje na obrození, s tím, že budeme pokojně, beze spěchu a nervování šetřit na rakve sobě a dětem. Prozatím se po dalších deseti letech nacházíme uprostřed rozbité a na cucky rozervané země – a co jiného jsme čekali? Za těch deset let jsme mohli reorganizovat obranu a obnovit alespoň plot – na co čekáme? Vždyť přece američtí prezidenti mnohokrát prohlašovali, že slovanská hrozba musí být jednou provždy odstraněna. Rusko - významná země, už třikrát bylo cílem uchazečů o světovládu (Mamaj, Napoleon, Hitler). Proto Amerika nemůže připustit naši renesanci, ale zatím nás není schopna úplně a definitivně zničit bez přímé agrese, jelikož by za účelem rozkladu nevojenskými způsoby musela kontrolovat nejen naši ekonomiku, ale i všechny základní procesy a instituty v systému. Ale to nemůže. Celá potíž je v tom, že v každém tak náročném systému probíhá současně spousta procesů, a ne vždy jedním směrem a pod toutéž značkou, a ne vždy podle přání administrativy. Amerika se ještě sama nenaučila správně řídit tyto procesy ve vlastní zemi, natož v Rusku. Pro vykreslení. Vzpomeňme si na Jugoslávii. Neočekávané obsazení letiště v Prištině našimi modrým přilbami. Nežádoucí pro všechny - pro Američany i pro pana Ivanova. Zdálo se, že na posledních 154 SS 18 "Lucifer" může Amerika zapomenout a klidně spát, dokonce ani neuznali za potřebné ratifikovat SNV 2 - prý, Rusové sami rozřežou své rakety a dají je do šrotu, i bez dohod. Ale najednou se opět vynořila otázka jejich zachování. Námi ratifikovaná smlouva SNV 2 byla opět v tichosti vypovězena. Kvašninem téměř zničená RVSN se znovu reformuje a spojuje do jediné organizace kosmických vojsk, PRO a RVSN. VDV už předtím papírově zrušili náčelníci generálního štábu. Pomaloučku se začalo obnovovat kosmické seskupení a PVO země, i když zatím jen v plánu vlády. Dala o sobě vědět i kaspická flotila při manévrech v Kaspickém moři. Jsou zde smlouvy s Íránem a Irákem, i když se to Američanům nelíbí. Ne všechno hladce vychází podle Čubajse s RAO JES. Myslím, že každý, pokud se po tom poohlédne, najde spoustu těchto drobných i rozsáhlejších "dynamických procesů". Úspěchy jsou samozřejmě spíše tužbami než skutečností, ale jsou tu síly bránící celkovému nenávratnému zničení. A není zásluhou prezidenta, že tyto procesy probíhají.

Pokračování ...