Zrada české inteligence

Minulý – i dnešní – stav hospodářského, politického a hlavně morálního marasmu by ani zdaleka nebyl tak hrozivý, kdyby na straně takzvaných obyčejných a prostých lidí stáli věrně a statečně ti, kteří by měli tvořit „elitu národa“. Ano, řeč je stále o úloze inteligence – nebo chcete-li vzdělanců tohoto národa. Patrně bych měl začít svou úvahu událostmi a osobnostmi 19. století, v době takzvaného českého národního obrození: již tam se totiž začaly projevovat tyto vlastnosti a hlavně jejich důsledky. A mohl bych pokračovat a připomenout, že i v období tzv. 1. republiky byla česká inteligence výrazně „levá“, když ne přímo bolševická. Netýká se to CELÉ naší inteligence, ale její převážné části ze všech oborů intelektuální a umělecké činnosti. Jména jako Nejedlý, Voskovec, Werich, Hašek, Nezval, Olbracht, Vančura, Neumann, Šrámek, Hora, Halas, Majerová, Wolker, Biebl a mnozí jiní to nezvratně dokazují. Dám ale přednost tomu, co jsem sám zažil a na co se sám pamatuji. A jako chlapec pamatuji všechny události po druhé světové válce. Ještě než došlo k „Vítěznému únoru 1948“ jsem slyšel a četl výroky předních českých spisovatelů, básníků, novinářů, umělců a politiků, jak obhajují a „zdůvodňují“ vyhnání a vraždy našich německých spoluobčanů. Vzpomínám si, že se našli asi dva či tři, kteří se odvážili říci něco jiného: byli od ostatních okamžitě okřiknuti a ocejchováni jako „prašiví zrádci“. Zažil jsem tvorbu básníků, či spíše veršovánek typu „Óda na Stalina“ nebo „Hold Rudé armádě“, chvalozpěvy na zbabělého a zrádného pana Beneše, takzvaného exilového prezidenta (sám se jím zvolil za války v Londýně), na vlastní kůži jsem poznal prodejné učitele a profesory ve škole, vštěpující do vnímavých duší mladých lidí bláboly a lži o komunistickém ráji, který nás čeká po vzoru Sovětského svazu. Kdo to byl, kdo se tak snadno a lehce nechal propůjčit k těmto a  podobným zvrácenostem? No přece inteligence, čeští vzdělaní lidé. V každém národě chovají prostí lidé k této „vyšší“ vrstvě společnosti podvědomou úctu – někde dokonce i právem. U nás v Čechách je situace již dlouho stejná a tragická. Zatímco morální a charakterové selhání se (snad) nechá částečně pochopit v situaci BÝT ČI NEBÝT, naši vzdělanci ho často a rádi zaměňují za MÍT ČI NEMÍT. Jde o úkaz tak častý a běžný, že ho jistě nemusím ani dokládat příklady. Je jen třeba připomenout, že ona prodejnost spojená se zbabělostí je špatností mnohem větší, než by se zdálo na první pohled. Je totiž třeba si uvědomit jednu zásadní věc: skutečně zradit v pravém slova smyslu může hlavně právě jen vzdělanec. Prostý a „obyčejný“ člověk většinou (bohužel) dost slepě důvěřuje a následuje svoji „národní elitu“. Smutným příkladem a dokladem je holý fakt, že přes všechny nejhorší zkušenosti z dějin se vždy najde těch 70 či více procent lidí, kteří se zúčastní „demokratických a svobodných“ voleb a zvolí znovu a znovu v podstatě tytéž darebáky, vlastizrádce a post-komunisty, jako čtyři roky před tím. Jistě: vina je na obou stranách. Ale hlavní zásluhu na tomto stavu mají přece jen ti „nahoře“. Ti „dole“ mají většinou dost svých běžných starostí. A pak: jsou patřičně zpracováni médii všeho druhu – tedy opět speciální kastou inteligence.

V době své největší „slávy“ měla Komunistická strana Československa víc než jeden milion sedm set tisíc členů. Nebyla sama. Byly i organizace jako Svaz československo – sovětského přátelství apod. Málokdo dnes ví, že procento zastoupení inteligence v těchto organizacích bylo neúměrně vyšší, než její podíl na celkové populaci národa. Byly i „masové“ spolky, jako ROH, kde nebýt znamenalo stát se doslova vyvrhelem (měl jsem tu čest) – ale vedoucí místa v těchto „dělnických“ organizacích zaujímali prakticky výhradně příslušníci inteligence.

Zmínil jsem se na začátku o situaci po druhé světové válce. Za necelé tři roky po ní přišel onen „Vítězný únor“ a můžete hádat, kdo asi svým patolízalským chováním, servilností a kolaborací umožnil bolševickým zločincům zvítězit, kdo přesvědčil většinu národa o správnosti komunistických idejí a kdo svými uměleckými díly propagoval, potvrzoval a oslavoval dnes a denně tento stav? Ten stav trval beze změny dvacet let. Pak přišla ta správná chvíle privilegovaných příslušníků oné iniciativní kasty, kteří do té doby jen podlézali. Teď se jako na povel „narovnali“: za velkého jásotu se do světa ohlašovalo takzvané „Pražské jaro“ a „socialismus s lidskou tváří“. Jelikož to byla jen komedie určená pro udržení bolševismu za cenu bezvýznamných ústupků, skončilo vše fiaskem a příchodem „bratrských armád“. Po krachu následoval hluboký pád. Vzdělanci zpočátku „hrdinně“ pózovali – velmi dobře se pamatuji na jejich „statečnost“ i na jejich hesla. Jedno z nich se stalo slavným (týkalo se sovětských okupantů): „Nezkřivte jim ani vlas na hlavě, ale nedejte jim ani sklenici vody!“ Brzy poté jsem strávil dva roky ve věznici na Borech. Po návratu jsem už samozřejmě nesměl vykonávat své povolání, ale hlavně jsem si připadal jako „Alenka v říši divů“. Ti stateční vzdělanci (a především umělci) nějak změnili svůj slovník – nepodávali okupantům sklenice vody, to je pravda. „Dávali se jim sami, celí a beze zbytku. Začalo se opět standardně podlézat. Říkalo se tomu éra normalizace.

To vydrželo dalších téměř dvacet let. Události sametového podvodu už budou znát čtenáři daleko lépe a mnozí i osobně. Překvapený národ se náhle dozvěděl, že už je po čtvrté „osvobozen“ (1945, 1948, 1968, 1989) a že je ta správná chvíle na nové „narovnání“. Počáteční naděje asi nejlépe symbolizovalo společné pěvecké vystoupení na slavném balkonu budovy Melanatrichu na Václavském náměstí v Praze. „Kde domov můj“ tam tehdy zpívali dva Karlové: Kryl a Gott. Pro další vývoj naší země byl bohužel rozhodující a typický ten druhý hlas. Naše inteligence se zase (po kolikáté už?) octla ve svém živlu. Včerejší držitelé titulů národních umělců se jich náhle veřejně zříkali a dávali do sběru. Členové KSČ ze strany hromadně vystupovali, zakládali „Občanská Fóra“, stávali se demokraty a objevovali v sobě dokonce i „pravicové smýšlení“. Starý bolševický parlament jednomyslně zvolil svého oblíbeného „disidenta“ Havla prezidentem. Ten hned na oplátku a za celou českou inteligenci prohlásil, že „všichni jsme byli vinni“ a že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“. Jeho kamarád páter Malý (dnes již biskup) tenkrát na Letné přiměl milion (!!) lidí, aby se s ním nahlas modlili „Otče náš, jenž jsi na nebesích, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!“ Mohu říci, že jsem si tehdy připadal jako užaslý divák na nějakém pouťovém panoptiku.

A dnes? Všude kolem sebe vidíme příslušníky české inteligence, jak se mohou doslova přetrhnout samou chválou a podporou nového politického vedení, umělci účinkují na volebních mítincích a opět svými postoji podporují to, co je právě „v kurzu“ – třeba před několika lety vstup České republiky do NATO a neustálým omíláním a připomínáním, že naše členství v EU prý nemá alternativu. Pokud jim někdo připomene jejich minulost, tváří se vždy dotčeně a ukřivděně: vždyť přece – ano, podlézali, ale zase se potom řádně narovnali!

Snad nejvýrazněji se ona prodejnost a bezzásadovost projevila po 11. září 2001, tedy po tzv. amerických událostech a po zahájení války USA proti Afghánistánu. To, co se nikdy až tak dokonale nepodařilo komunistům, se podařilo naší současné vládní klice: totálně přesvědčit všechny – a hlavně ovšem inteligenci – že KAŽDÝ JINÝ NÁZOR než ten vládní je zločin, který se neodpouští. Komunisté vždy říkali: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Přesně tohle prohlásil po onom 11. září americký prezident, po něm všichni naši politikové – a jako poslušná ozvěna to do nekonečna opakují novináři, umělci, vědci a ostatní česká „avantgarda“. A když přece jen někoho napadne mít svůj vlastní názor a třeba jen nesměle připomenout, že Spojené státy si mohly tuto situaci do jisté míry zavinit samy svojí mocenskou politikou, to se okamžitě zdvihne pravá bouře odporu a rozhořčení (nejen u vládních míst, ale hlavně u „loajální“ části inteligence). Třeba jako tomu bylo koncem roku 2001 v případě spisovatele Ludvíka Vaculíka, profesora Erazima Koháka a publicisty Jakuba Patočky. Všichni byli označeni jako nesvéprávní vlastizrádci (!) a novináři, kteří jejich názory publikovali, byli pojmenováni hyenami (článek v časopisu REFLEX z 11. října 2001 od Ivana Březiny „Hyeny mezi námi“). Mohu jen říci, že taková směs servilnosti, podlézavosti, tuposti a kolaborantství nebyla k vidění v této zemi už dlouho. Snad naposledy v padesátých letech za nejtvrdšího bolševismu. Jen čekám, kdy místo ódy na Stalina či Holdu Rudé armádě složí některý náš umělec „Ódu na Bushe“ a „Hold statečným Američanům“. Zřejmě také nadchází i nový zlatý věk donašečů a udavačů, že by starý dobrý Brettschneider z Haškova Švejka zbledl závistí. Myslím, že je zbytečné dál pokračovat, to všechno je již současnost, která potvrzuje jen jedno: že totiž příslušník inteligence, který svým vlivem a postavením nabádá ostatní, aby v podstatě volili a uznávali politické recidivisty a zločince, je buď hlupák, nebo častěji prodejný darebák. Co na závěr? Snad pár slov písně Karla Kryla – umělce, který sám sebe nikdy nezradil.

„Demokracie rozkvétá
byť s kosmetickou vadou.
Ti kteří kradli po léta
dnes dvojnásobně kradou.
Ti kdo nás léta týrali,
nás vyhazují z práce
a z těch kdo pravdu zpívali
dnes udělali zrádce.

Demokracie zavládla:
zpívá nám Gott a Walda,
zbaštíme sóju bez sádla
u strejdy McDonalda.
Král Václav jedna parta je
se šmelinářským šmejdem:
pod střechou jedné partaje
se u koryta sejdem.

Demokracie dozrává
do žaludečních vředů:
bez poctivosti, bez práva -
- hlavně bez ohledů.
A je to mýlka soukromá -
snad z optického klamu,
že místo srdce – břicho má
a místo duše – tlamu…

Nezapomenutelný zpěvák sice poznal pravdu a neváhal ji sdělit – ale zemřel s  pocitem beznaděje a skepse. Ta pramení možná i z toho, že česká inteligence (přinejmenším za posledních sto let) jako celek zklamala. Konečně: je v tom i logika. Vzdělání není tou pravou a jedinou zárukou k postu předvoje a vůdčí úlohy vlastního národa. Domnívám se, že tím hlavním kritériem je SKUTEČNÝ VZTAH k tomuto národu, schopnost řešit jeho NÁRODNÍ A SOCIÁLNÍ problémy. A zasvětit tomu svůj život bez ohledu na možné následky. Bez předsudků, falešné sentimentality a do krajnosti.

Krylovou zbraní byla kytara.

Ta naše musí být ze železa.