„Nemohu snést neustále vpády vojáků do svého domu“

Můj manžel Chalíl byl zabit v roce 2003 během americké invaze, když jel uzavřenou ulicí a vojáci ho zastřelili.

Žiji na ulici Hajfa, v jednom z nejnebezpečnějších míst dnešního Bagdádu. Oblast je známá velkým počtem povstalců. Proto tu američtí a iráčtí vojáci stupňují své aktivity, neustále prohledávají domy a odvádějí muže k výslechům.

Minulý měsíc zatkli mého 23letého bratra Fae‘eka, který bydlí se mnou. Je studentem farmacie, ale přesto ho sebrali a přes týden drželi ve vězení – i když už věděli, že je nevinen. Vrátil se se stopami mučení na těle a plakal bolestí jako děcko.

Nemohu snést stálé vpády vojáků do svého domu. Pokaždé při tom vylomí dveře. Neumějí na ně zaklepat. Jednou, když jsem se jich zeptala, proč vcházejí tak, místo toho, aby zazvonili na zvonek, vysmáli se mi a nazvali mne idiotkou.

Všechno moje zařízení je po jejich prohledávání rozbito na kusy. Nemám už mísy ani sklenice, protože většinu z nich při tom rozbili.

Mám dvě děti a ty jsou po většinu času vyděšené. Čtyřletý Muhammad nemůže v noci spát. Každou noc má děsivé sny a když se s křikem probudí, prosí mne, abych vojákům nedovolila ho odvést tak, jak odvedli jeho strýce.

Moje osmiletá dcera Fadia nechce chodit do školy a říká, že kdyby vpadli do našeho domu a já tam nebyla, mohli by udělat jejímu bratrovi něco zlého. Ale když bude doma, může mu pomoci, aby se nebál.

Naše čtvrť je v centru neustálé války. Není pro nás bezpečné vycházet z domu ani do něj vcházet. Většina okolních obchodů je zavřená. Když potřebujeme nakoupit jídlo, tedy zeleninu a rýži, musíme chodit asi 5 kilometrů daleko.

Někdy, když se taxíkem vracím z pracoviště, které je 45 minut od mého domu, najdu ulici uzavřenou a všude kolem létají kulky.

Začnu křičet a dostanu strach, že se mým dětem mohlo něco stát, i když vám, že můj bratr je s nimi. Vím, že když přijdu domů, uvidím, jak Muhammad pláče a Fadia je vyděšená, ale nemohu s nimi zůstávat celé dny doma, protože kdybych nechala práce, neměli by co jíst.

Je docela běžné, že na ulici Hajfa leží každý den nejméně tři mrtví a někdy i osm, jako minulý týden. Jsou to povstalci, nevinní civilisté i vojáci. Nikdo se o ně nestará, protože kdo se k nim pokusí přijít blíž, může být další obětí.

Nemám kam utéci. Musím tuhle zoufalou situaci vydržet a doufat, že jednoho dne budeme zase žít v míru, i když to vypadá, že to může trvat desítky let, než k tomu dojde.

Článek I cannot stand the constant military raids in my home vyšel 23. ledna na serveru electroniciraq.net. Překlad Eva Cironisová - děkuji.