Američtí veteráni z Iráku jsou ponecháni osudu

Chirurg kalifornské národní gardy dr. Vito Imbascini prohlásil, že vývoj vojenské technologie sice snížil počet úmrtí proti časům vietnamské a 2. světové války, prohlásil ale, že vojáci, kteří přežijí, jsou často těžce postiženi. „Když jste ve Vietnamu přišli o nohu nebo o ruku, byli jste zraněni také na břichu či hrudi, které nebyly chráněny. Teď jsou vaše srdce, hruď a plíce chráněny a zranění jsou vystaveny jen vaše končetiny.“

Dr. Imbascini se právě vrátil ze čtyřměsíčního nasazení v Německu, kde ošetřoval nejhůře zraněné americké vojáky. Prohlásil, že neobvykle vysoký počet zraněných vojáků se domů vrací s amputovanýma nohama nebo rukama. On sám amputoval denně jednomu či dvěma mužům genitálie.

„Vejdu do operační místnosti a vidím, že chirurgové mají v práci vojáka, který je typickým případem zranění: Má otevřené břicho, prohlížejí mu obě střeva. Chybí mu obě nohy pod koleny, jedna ruka je ohořelá, pokoušejí se mu zmírnit tlak v částech nohou, o nichž doufají, že zůstanou živé, genitálie má poraněné.“

Podle dokladů, které získal Archiv národní bezpečnosti Univerzity George Washingtona, splňuje 25 procent veteránů „globální války proti teroru“ předpoklady pro přiznání kompenzací a invalidního důchodu. Podle dokumentu z 20. července 2006 jde o 152 669 veteránů bojů v Iráku a Afghánistánu. Nejméně u 1 502 případů jde o 100procentní invaliditu.

Invalidita amerických vojáků způsobená iráckou válkou není jen fyzická. Jak ukazuje pentagonská studie, 12 procent vojáků, kteří sloužili v Iráku, trpí posttraumatickým stresem. Skupina amerických veteránů, bývalá Nadace veteránů vietnamské války, odhaduje, že 70 000 veteránů irácké války se do péče této organizace dostala proto, že potřebuje psychiatrickou léčbu. Podle nových směrnic Pentagonu, vydaných minulý měsíc, mají velitelé povoleno přemisťovat vojáky trpící traumatickými stresovými poruchami.

Jak píše armádní list Stars and Stripes, vojáci s „psychickými poruchami na ústupu nebo jejich přetrvávajícím symptomy, které neoslabují výkon jejich povinností“ mohou být používáni pro druhořadé služby. Posttraumatický stres je považován za „léčitelný“ problém.

„Jako laik a bývalý voják si myslím, že je to absurdní,“ řekl Inter Press Service Steve Robinson, ředitel organizace Veterans for America. „Když dostanu vojáka, který usíná po Ambienu a bere Seroquel a Qanapin a všechny další možné psychotropní léky, nechci, aby měl v rukou zbraň a patřil k mému oddílu, protože představuje riziko pro sebe i pro ostatní. Jenže armáda má patrně vlastní názor, jak dobře může voják za takových podmínek fungovat.“

Podle Robinsona se problémy pořád zvětšují. Například o vánocích se armádní záložník James Dean zabarikádoval s několika zbraněmi v otcovském domě a hrozil, že se zabije. Po 14 hodinách vyjednávání ho zabil policejní důstojník, protože namířil kulomet na jiného důstojníka. Tak to aspoň velení policie sdělilo Washington Postu. Robinson k tomu dodal, že u Deana, který si odsloužil 14 měsíců v Afghánistánu, byl diagnostikován posttraumatický stres. Dostal právě zprávu, že jeho jednotka bude 14. ledna poslána do Iráku. „Říkáme tomu sebevražda policistou,“ prohlásil. Deanovi přátelé po jeho smrti listu řekli, že si oblíbil lov a rybolov, ale když se dozvěděl, že má být nasazen do Iráku, veškerý životní elán ho opustil.

„Až se zase sejde kongres, dostane se nám doufám slyšení,“ věří Robinson. „Chceme, aby se pomoc veteránům dostala na jednání během prvních sto hodin zasedání.“

Jeho organizace také zdokumentovala existenci nejméně 1 000 iráckých veteránů-bezdomovců. I tento problém je třeba řešit co nejdříve.

Článek Iraq Vets Left in Physical and Mental Agony vyšel 4. ledna na serveru commondreams.org. Překlad Eva Cironisová - děkuji.