Mýtus Charty 77

O Chartě 77 jsme za posledních deset let slyšeli poměrně málo. Pod pojmem „chartista“ jsme si představovali levicového, opotřebovaného a morálně vyčpělého intelektuála, povětšinou herce, spisovatele nebo takyfilosofa, který svůj poslední členský příspěvek do KSČ zaplatil kolem roku 1968. Ve vězení nebyl buď nikdy, nebo chvíli (bez věznění nelze vybudovat image opozice).

Pro mnoho morálně rovných lidí začala Charta 77 brzo po roce 1989 znamenat trpkou příchuť zrady a falše. Její moralizování bylo náhle pryč a chartisté začali opět po dvaceti letech čile spolupracovat s komunisty.

Na tomto místě by bylo vhodné vsunout důležitou poznámku. Charta 77 ze své podstaty zlákala bezpochyby také řadu slušných lidí, kteří v ní viděli jednu z mála možností, jak s komunistickému tyranovi postavit. Ti však byli bohužel zneužiti těmi, kteří tahali za chartistické nitky od počátku.

Abychom nechodili kolem horké kaše a planě nefilosofovali, naservírujme si syrová fakta o našich „bojovnících za svobodu“. Z prvních asi 200 signatářů Charty 77 byla velká většina bývalých komunistů (celkem 156 z asi 217), kteří se v boji o moc mezi dvěma komunistickými frakcemi v roce 1968 postavili na nesprávnou stranu.

Ukázkovým příkladem je Zdeněk Jičínský, po roce 1989 dlouholetý poslanec parlamentu za ČSSD, kde střídá nejrůznější funkce. Jedna z šedých eminencí této strany. V komunistickém parlamentu poslancoval již v 60. letech 20.století. Byl rovněž místopředsedou ČNR, členem komise ÚV KSČ pro přípravu nové federální ústavy atd.

V roce 1956 tento právník do Rudého práva napsal: „Vládnoucí dělnická třída odnímá pomocí socialistického práva nepřátelským elementům různá práva a svobody, kterých by mohly využívat k působení na pracující vrstvy, k boji proti socialismu. Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jim zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk a podobně. Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím, nikoliv však buržoazii.“

V roce 1969 po sovětské invazi, kterou podpořil, vykonával Jičínský funkci poslance ČNR a předsedy jejího ústavně-právního výboru. Poslancoval až do hluboké normalizace roku 1971. V červnu 1990 navrhlo Občanské fórum a VPN (Verejnost proti násiliu – slovenský klon OF) Zdeňka Jičínského na místopředsedu federálního parlamentu. Ostatně, ve sněmovně sedí soudruh Jičínský dodnes.

Maskou antikomunisty se obratně maskoval Václav Benda. Po roce 1989 usilovně hájil existenci KSČ a 27.6. 1990 prohlásil ve Federálním parlamentu, kde poslancoval: „Vážené Federální shromáždění, začal bych snad tím, že jsem vystupoval proti snahám, nebo pokusům postavit Komunistickou stranu mimo zákon, nebo ji nějakým způsobem zakázat, znemožnit jí účast ve volbách.“

Mistr v převlékání kabátů je Petr Pithart, člen KSČ od roku 1960. V šedesátých letech se na pražské právnické fakultě jako asistent aktivně podílel na kádrových komisích, které vylučovaly studenty z politických důvodů. V té době také často navštěvoval Izrael. Po roce 1989 jeho kariéra zaznamenává raketový comeback. Neuspěl jen s prezidentskou kandidaturou v roce 2003. Nedávno byl o pár desítek hlasů znovuzvolen senátorem.

Chartu podepsal spisovatel Ludvík Vaculík, člen KSČ 1945 – 1968. V padesátých letech aktivní člen KSČ, který publikuje články na podporu režimu. V roce 1967 cítil vítr změn a snažil se budovat „reformní komunismus“, sovětské tanky však zvolily jinak. Stal se tedy disidentem.

Dalším chartistou byl i Karol Sidon, současný pražský rabín. Za komunismu působil jako novinář, dotáhl do až do Československého rozhlasu.

Chartistou i horlivým komunistou byl Pavel Kohout. Tento kariérní stalinista (viz. jeho raketová kariéra v padesátých letech, kdy se vyhříval na výsluní komunistického režimu, zatímco jeho odpůrci byli v koncentračních táborech) vydržel v mateřské KSČ až do roku 1968, kdy se přidal ke špatné straně. Poté přehodil výhybku a v roce 1979 emigruje do Rakouska.

Dalším „osmašedesátníkem“ je Jaroslav Šabata. Během padesátých let zuřivý stalinista, člen KSČ přednášející marxismus-leninismus na univerzitě v Brně. V roce 1968 se neúspěšně pokusil dostat v komunistickém aparátu výše (nejvýše to dotáhl na krajského tajemníka KSČ v Jihomoravském kraji), a proto se v roce 1970 nechal vyloučit ze strany a o pár let později se stal po boku Havla a spol. chartistou.

Vysokým aparátčíkem KSČ byl Karel Šiktanc, od roku 1961 šéfoval nakladatelství Mladá fronta. V padesátých letech psal oslavné básně na panující režim, jeho slibnou kariéru mu přerušil rok 1968, kdy ve saze získat více a postoupit v aparátu výše přišel o všechno. Stal se tedy chartistou.

Že byl chartistou trockista, resp. „revoluční socialista“, jak se sám nazval, Petr Uhl, není třeba připomínat. Patřil k úzkému vedení Charty 77.

Do Charty 77 dobře zapadl také František Kriegel, který za komunismus bojoval se zbraní v ruce v Číně a Španělsku. V roce 1948 byl vysokým důstojníkem Lidových milicí, pověřených likvidací třídních nepřátel. Byl dále poradcem kubánské vlády Fidela Castra, poslancem a v roce 1968 jedním z vůdců komunistických reformistů. Rok 1968 znamenal jeho pád a Rudé právo zmínilo, že je Žid a sionista. V Chartě 77 měl být vůdčí osobností, ale v roce 1979 bohužel umírá.

Nechme na inteligentním čtenáři, ať si udělá sám obrázek, co byla Charta 77.

V médiích jsou čtenářům předkládány dobrodružné historky o tom, jak akční, nebezpečný a udatný chartistický odboj byl. Jenže díváme-li se na dobové fotografie, vidíme něco jiného. Vidíme nerušené sedánky chartistů v jejich velkých a prostorných bytech, o kterých mohla většina obyvatel komunistického Československa jen snít. Kdo žil před rokem 1989 ví, co byly „nadměrné metry“.

Nekorunovaný král Charty 77 k rozlehlému bytu, víkendové usedlosti na Hrádečku ještě přidal Mercedes. Ano, Václav Havel, disident a chartista, jezdil za komunismu v Mercedesu.

Co to všechno znamená? Charta 77 byla od samotného počátku kontrolovanou a pěstovanou opozicí komunistického režimu. Každý režim, zvláště ten totalitní, má svou opozici. A neexistuje lepší opozice než ta, kterou si pěstujete, regulujete a kontrolujete.

Pro všemocný komunistický režim by nebylo nic jednoduššího, než Chartu zlikvidovat. Pozatýkat pár desítek jejích vedoucích členů, zastavit příjmy plynoucí ze zahraničí, znemožnit pravidelné bytové dýchánky. Z neznámých důvodů to však StB neudělala a omezila se na monitoring s občasným zatčením. Klíčové osoby bylo nutné samozřejmě na čas uvěznit, bez toho by se jejich mýtus jen těžko vytvořil.

Po sametovém předání moci v roce 1989/1990 poté chartisté převzali za nadšení jásajících davů moc v zemi. Personálně byli doplněni jinou významnou kádrovou buňkou pěstovanou v tehdejším komunistickém Prognostickém ústavu, kterému šéfoval přesvědčený a dlouholetý komunista Valtr Komárek. Prognostickým ústavem bok po boku prošli Václav Klaus, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek a další, kteří za komunismu nerušeně cestovali po celé západní Evropě.

Osobní svazky, které StB vedla na vůdčí chartisty, zmizely v roce 1989, popř. se z nich zachovala torza, která umožňují účelově vytahovat fragmenty o sledování a perzekvování, za účelem potvrzení legendy Charty 77. Ucelené a kompletní svazky osob typu Václava Havla, Petra Pitharta, Zdeňka Rychetského, Jana Rumla a dalších nebyly a nebudou nikdy zveřejněny.

Charta 77 splnila svůj úkol dokonale. Její členové zajistili, že došlo k poklidnému předání moci, nedošlo k potrestání jediného významného komunistického zločince a politická i ekonomická moc zůstala ve stejných rukou. Vše ilustrovaly jásající davy na náměstích. Nejvyšší kati z StB nyní pobírají důchody, o kterých se průměrnému důchodci může jen zdát.

Doplníme-li výše uvedené proměnné do logické rovnice, vyjde nám skutečná tvář Charty 77, o mnoho horší a temnější, než je ta, kterou nám předkládají média.