Izraelská lobby a americká zahraniční politika, díl II.

Slovo lobby používáme jako výraz popisující volné sdružení jednotlivců a organizací, kteří se aktivně zasazují o směřování americké zahraniční politiky v proizraelském kursu. Používáním tohoto termínu nenaznačujeme, že „lobby“ je jednotné hnutí s centrálním vedením, nebo že jednotlivci v rámci lobby nemají na některé otázky rozdílné názory.

Jádro lobby tvoří američtí Židé, kteří ve svých každodenních životech významně usilují o směrování americké zahraniční politiky tak, aby podporovala zájmy Izraele. Jejich aktivity přesahují pouhé hlasování pro proizraelské kandidáty; zahrnují psaní dopisů, finanční příspěvky a podporu proizraelských organizací. Samozřejmě ne všichni židovští Američané jsou součástí lobby, protože pro řadu z nich není Izrael důležitý. Například v průzkumu z roku 2004 uvedlo zhruba 36 % židovských Američanů, že mají buď „malý“ nebo „vůbec žádný“ citový vztah k Izraeli.

Židovští Američané se liší i v názorech na konkrétní politiku Izraele. Řadu klíčových lobbyistických organizací, jako jsou AIPAC a Conference of Presidents of Major Jewish Organizations (CPMJO – Asociace prezidentů hlavních židovských organizací), ovládají zastánci tvrdé linie, kteří podporují expanzivní politiku strany Likud, včetně jejího nepřátelství k mírovému procesu z Osla. Na druhou stranu je převážná část amerického židovstva více nakloněna ústupkům vůči Palestincům a několik skupin – jako Jewish Voice for Peace (Židovský hlas pro mír) – takové kroky důrazně obhajuje. Navzdory těmto rozdílům americkou podporu Izraele podporují jak umírnění tak zastánci tvrdé linie.

Není překvapující, že se američtí židovští vůdci často radí s izraelskými činiteli, aby mohli svůj vliv ve Spojených státech maximalizovat. Jak napsal jeden aktivista z významné židovské organizace: „Pro nás je normální říkat: ,Toto je naše politika v určité věci, ale musíme si ověřit, co si myslí Izraelci.‘ Naše komunita to dělá pořád.“ Také existuje přísné pravidlo nekritizovat izraelskou politiku a vůdci amerických Židů jen zřídka podporují vytváření nátlaku na Izrael. Tak byl Edgar Bronfman senior, prezident Světového židovského kongresu, obviněn ze „zrady“, když uprostřed roku 2003 napsal dopis prezidentovi Bushovi, v němž ho vyzval k vyvíjení nátlaku na Izrael, aby omezil budování jeho kontroverzní „bezpečnostní zdi“. Kritici tvrdili, že „je neslušné, aby prezident Světového židovského kongresu kdykoliv agitoval u prezidenta Spojených států za postavení se proti politice podporované vládou Izraele“.

V podobném případě, kdy prezident Izraelského politického fóra (Israel Policy Forum) Seymour Reich v listopadu 2005 doporučil ministryni zahraničí Condoleezze Riceové vyvinutí nátlaku na Izrael, aby znovu otevřel kritický hraniční přechod v pásmu Gazy, odsoudili kritici jeho vystoupení jako „nezodpovědné chování“ a prohlásili, že „v židovském hlavním proudu není absolutně žádné místo pro aktivní agitaci proti bezpečnostní politice… Izraele“. Reich, zaleknuvší se těchto útoků, prohlásil: „Pokud jde o Izrael, není slovo nátlak v mém slovníku.“

Židovští Američané vytvořili impozantní pole organizací, ovlivňujících americkou zahraniční politiku, z nichž nejmocnější a nejznámější je AIPAC. Časopis Fortune v roce 1997 požádal členy Kongresu a jejich zaměstnance, aby vyjmenovali nejmocnější lobby ve Washingtonu. AIPAC skončil na druhém místě za Americkou asociací důchodců (American Association of Retired People – AARP), ale před lobbyistickými těžkými váhami jako AFL-CIO a Národní zbrojní asociace. Studie National Journal v březnu 2005 skončila s podobným výsledkem, AIPAC se (spolu s AARP) umístil mezi washingtonskými „svalovci“ na druhém místě.

Do lobby patří také prominentní evangelíci jako Gary Bauer, Jerry Falwell, Ralph Reed a Pat Robertson, stejně jako Dick Armey a Tom DeLay, někdejší vůdci většiny ve Sněmovně reprezentantů. Ti věří, že znovuzrození Izraele je součástí biblického proroctví, podporují jeho program expanze, a nátlak na Izrael považují za jednání proti Boží vůli. Kromě toho patří mezi členy lobby neokonzervativní nežidé jako John Bolton, někdejší editor Wall Street Journal Robert Bartley, bývalý ministr školství William Bennett, bývalá vyslankyně u OSN Jeanne Kirkpatricková a publicista George Will.

Zdroje moci

Spojené státy mají rozdělený systém vlády, nabízející mnoho způsobů, jak ovlivnit politický proces. Následkem toho mohou zájmové skupiny formovat politiku mnoha různými cestami – lobbováním u volených zástupců a členů exekutivy, zajišťováním volebních příspěvků, hlasováním ve volbách, formováním veřejného mínění atd.

Mimoto zájmové skupiny při prosazování konkrétních věcí využívají svou disproporční sílu a zájmy většiny obyvatelstva jsou nedůležité. Tvůrci politiky mají tendenci vyhovět těm, kteří se v dané věci angažují, i když je jejich počet malý, pokud je jisté, že je za to zbytek obyvatelstva nebude trestat.

Síla izraelské lobby vyplývá z její bezkonkurenční schopnosti hrát tuto politickou hru zájmových skupin. Ve své podstatě se nijak neliší od zájmových skupin jako zemědělská lobby, lobby ocelářských a textilních dělníků, nebo ostatních etnických lobby. Čím se izraelská lobby odlišuje je její mimořádné efektivita. Ovšem na tom, že se američtí Židé a jejich křesťanští spojenci snaží směrovat americkou politiku směrem k Izraeli, není nic špatného. Aktivity lobby nejsou žádným typem konspirace zobrazované v antisemitských traktátech jako Protokoly siónských mudrců. Jedinci a skupiny tvořící lobby dělají z větší části to, co dělají i ostatní zájmové skupiny, jen to dělají mnohem lépe. Proarabské zájmové skupiny jsou navíc slabé až neexistující, což činí práci lobby ještě snazší.

Strategie pro úspěch

Lobby vyvíjí k podněcování americké podpory Izraele dvě široké strategie. Za prvé má vliv ve Washingtonu, nutící Kongres i exekutivu k podpoře Izraele. Ať jsou názory jednotlivého zákonodárce nebo politika jakékoliv, lobby se snaží udělat z podpory Izraele „chytrou“ politickou volbu.

Za druhé se lobby snaží zajistit, aby veřejná rozprava zobrazovala Izrael v pozitivním světle opakováním mýtů o Izraeli a jeho založení a propagováním izraelského pohledu v politických debatách. Cílem je zabránit tomu, aby se kritickým komentářům o Izraeli dostalo v politické aréně řádného slyšení. Ovládání debaty je základním garantem americké podpory, jelikož objektivní debata o americko-izraelských vztazích by Američany mohla vést k podpoře jiné politiky.

Ovlivňování Kongresu

Klíčovým pilířem efektivity lobby je její vliv v americkém Kongresu, kde je Izrael před kritikou prakticky imunní. Tento stav je pozoruhodný sám o sobě, protože Kongres se jinak problematickým tématům skoro nikdy nevyhýbá. Pokud se bude jednat o potratech, zvýhodňování menšin, nebo sociální péči, na Capitoll Hill bude určitě živá debata. Pokud se však jedná o Izraeli, potenciální kritici umlkají a málokdy se vede vůbec nějaká debata.

Jedním z důvodů úspěchu lobby v Kongresu je to, že některými jeho klíčovými členy jsou křesťanští sionisté jako Dick Armey, jenž v září 2002 řekl: „V zahraniční politice je mojí prioritou číslo 1 chránit Izrael.“ Člověk by si myslel, že pro každého kongresmana bude prioritou číslo 1 „chránit Ameriku“, ale to není to, co Armey řekl. Také jsou tu židovští senátoři a kongresmani, kteří pracují na tom, aby americká zahraniční politika podporovala zájmy Izraele.

Dalším zdrojem síly lobby jsou zaměstnanci Kongresu. Jak jednou přiznal Morris Amitay, někdejší šéf AIPAC: „Je tu hodně chlapů, kteří tu působí [v Capitol Hill]... kteří jsou náhodou Židé, kteří jsou ochotní... se na určité problémy dívat v rámci svého židovství... To jsou všechno chlapi, kteří mají možnost dělat v těchto oblastech rozhodnutí za ty senátory... Už jen na zaměstnanecké úrovni toho můžete udělat strašně moc.“

Nicméně je to sám AIPAC, kdo tvoří jádro lobby v Kongresu. Úspěch AIPAC se skrývá v jeho schopnosti odměňovat zákonodárce a kandidáty, kteří ho podporují, a trestat ty, kteří to odmítají. V amerických volbách jsou rozhodující peníze (jak nám připomíná nedávný skandál kolem různých čachrů lobbyisty Jacka Abramoffa) a AIPAC nabízí jistotu, že jeho přátelé dostanou od nesčetných proizraelských politických akčních výborů velkou finanční podporu. Naopak ten, kdo se vůči Izraeli jeví jako nepřátelský, si může být jistý, že AIPAC bude směrovat příspěvky na volební kampaň jeho politickým protivníkům. AIPAC rovněž organizuje dopisové kampaně a povzbuzuje redaktory v novinách k podpoře proizraelských kandidátů.

O síle této taktiky nemůže být pochyb. Uvedeme si pouze jeden příklad, kdy AIPAC v roce 1984 napomohl porážce senátora Charlese Percyho z Illinois, který, podle jednoho prominenta z lobby, měl „vyjádřit necitlivost a dokonce nepřátelství k našim zájmům“. Thomas Dine, tehdejší šéf AIPAC, vysvětlil, co se stalo: „Všichni Židé v Americe, od pobřeží k pobřeží, se spojili, aby se zbavili Percyho. A američtí politici – ti, kteří teď zastávají veřejné úřady i ti, kteří o ně usilují – dostali zprávu.“ AIPAC si samozřejmě své pověsti strašného protivníka cení, protože ta každého od zkoumání jeho agendy odrazuje.

Vliv AIPAC na Capitoll Hill však jde ještě dál. Podle Douglase Bloomfielda, bývalého příslušníka AIPAC, „je u členů a zaměstnanců Kongresu běžné, že když potřebují informaci, před hledáním v kongresové knihovně, parlamentní vyhledávací službě, mezi pověřeným personálem nebo administrativními odborníky se nejprve obrací na AIPAC“. Co je ještě důležitější, dále poznamenává, že „AIPAC je často zván k navrhování projevů, práci na legislativě, poradám o taktice, vykonávání průzkumů, vybírání spolupodporovatelů a pořádání voleb“.

Konečný výsledek je ten, že AIPAC, de facto agent cizí vlády, drží americký Kongres pod krkem. Otevřená debata o americké politice vůči Izraeli se v něm nevyskytuje, přestože tato politika má vážné důsledky pro celý svět. A tak je jedno ze tří hlavních ramen americké vlády pevně oddáno podpoře Izraele. Jak řekl senátor Ernest Hollings, když končil ve funkci: „Ohledně Izraele nemůžete vést jinou politiku, než jakou vám tady určuje AIPAC.“ Nelze se divit, že izraelský premiér Ariel Šaron americkému publiku jednou řekl: „Když se mě lidé ptají, jak můžou pomoct Izraeli, říkám jim – pomáhejte AIPAC.“

Ovlivňování exekutivy

Lobby má významný vliv rovněž v exekutivní složce. Tato síla se částečně odvíjí od vlivu židovských voličů v prezidentských volbách. Navzdory svému malému zastoupení v populaci (méně než 3 %) dávají kandidátům obou stran velké volební dary. Washington Post jednou odhadnul, že prezidentští kandidáti Demokratů „dostávají od židovských podporovatelů až 75% peněz“. Kromě toho mají židovští voliči vysokou volební účast a jsou koncentrováni v klíčových státech jako Kalifornie, Florida, Illinois, New York a Pensylvánie. A protože na nich v těsných volbách záleží, prezidentští kandidáti si dávají velký pozor, aby si židovské voliče neznepřátelili.

Klíčové lobbyistické organizace se také zaměřují přímo na administrativu. Proizraelské síly například zajišťují, aby kritici židovského státu nedostali žádný důležitý post v zahraniční politice. Jimmy Carter chtěl svým prvním ministrem zahraničí udělat George Balla, jenže věděl, že Ball je vnímán jako kritik Izraele a lobby by se jeho jmenování vzepřela. Každý ambiciózní politik se musí stát jasným podporovatelem Izraele. To je důvod, proč se otevření kritici izraelské politiky stali v establishmentu americké zahraniční politiky ohroženým druhem.

Tato omezení platí i dnes. Když prezidentský kandidát Howard Dean v roce 2004 volal po „nestrannější roli“ Spojených států v arabsko-izraelském konfliktu, senátor Joseph Lieberman ho obvinil z toho, že Izrael pustil k vodě a řekl, že jeho vyjádření bylo „nezodpovědné“. Prakticky všichni nejvyšší Demokraté ve Sněmovně podepsali útočný dopis, určený Deanovi, kritizující jeho komentáře, a Chicago Jewish Star oznámila, že „anonymní útočníci... zahlcují e-maily židovských vůdců po celé zemi, varujíc – bez nějakých velkých důkazů – že Dean by byl pro Izrael určitým způsobem špatný“.

Tato obava však byla absurdní, protože Dean je ve skutečnosti naprosto proizraelský. Spoluvedoucí jeho kampaně byl bývalý prezident AIPAC, a Dean řekl, že jeho názory na Blízký východ odrážely víc názory AIPAC než umírněných Americans for Peace Now. Dean pouze navrhoval, že pokud „se mají dát obě strany dohromady“, měl by se Washington chovat jako spravedlivý prostředník. To lze sotva označit za radikální myšlenku, ale pro lobby, která ohledně arabsko-izraelského konfliktu žádnou myšlenku spravedlivého prostřednictví netoleruje, jde o anatému.

Cílům lobby rovněž slouží, když proizraelští jednotlivci zabírají místa v exekutivní složce. Například za Clintonovy vlády byla středněvýchodní politika z velké míry utvářena úředníky s blízkými vazbami na Izrael nebo na prominentní proizraelské organizace – včetně Martina Indyka, bývalého zástupce ředitele výzkumu v AIPAC a spoluzakladatele proizraelského Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku (Washington Institute for Near East Policy – WINEP); Dennise Rosse, který do WINEP vstoupil po odchodu z vlády v roce 2001; a Aarona Millera, který žil v Izraeli a často ho navštěvuje.

Tito muži patřili na summitu v Camp Davidu v červenci 2000 mezi nejbližší poradce prezidenta Clintona. Ačkoliv všichni tři podporovali mírový proces dohodnutý v Oslu a vytvoření palestinského státu, činili tak jen v mezích přijatelných pro Izrael. Americká delegace především nenabízela vlastní nezávislé návrhy na urovnání konfliktu, ale vycházela z pokynů izraelského premiéra Ehuda Baraka, s nímž stanoviska pro jednání předem koordinovala. Nepřekvapí, že si palestinští vyjednavači stěžovali, že „vyjednávali se dvěma izraelskými týmy – jedním pod izraelskou vlajkou a druhým pod americkou“.

Tento stav je ještě výraznější v Bushově administrativě, v jejíchž řadách jsou zapálení proizraelští jedinci jako Elliot Abrams, John Bolton, Douglas Feith, I. Lewis („Scooter“) Libby, Richard Perle, Paul Wolfowitz a David Wurmser. Jak uvidíme, tito úředníci konzistentně prosazují politiku podporovanou Izraelem a lobbyistickými organizacemi.

Mediální manipulace

Kromě přímého ovlivňování vládní politiky se lobby snaží formovat veřejné vnímání Izraele a Blízkého východu. Proto nemá zájem na otevření debaty kolem Izraele, protože zahájení debaty by mohlo způsobit, že by Američané začali proti úrovni podpory, jakou momentálně poskytují, protestovat. Proizraelské organizace tudíž tvrdě pracují na ovlivňování médií, mozkových trustů a akademického světa, protože tyto prvky jsou v utváření názorů veřejnosti stěžejní.

Ve velké části hlavního mediálního proudu se široce odráží lobbyistický pohled na Izrael, protože většina amerických komentátorů je proizraelská. Jak píše novinář Eric Alterman, debata mezi odborníky na Střední východ je „ovládána lidmi, kteří si kritiku Izraele nedokáží představit“. Vyjmenovává „publicistů a komentátorů, které lze okamžitě a bez výhrad počítat mezi podporovatele Izraele“. A naopak našel pouze pět odborníků, kritizujících chování Izraele nebo podporujících proarabské pozice. Noviny občas uveřejní názor kritizující politiku Izraele, ale rozložení rovnováhy názorů jasně hraje pro druhou stranu.

Tato proizraelská zaujatost se odráží v článcích hlavních novin. Robert Bartley, bývalý editor Wall Street Journal, jednou řekl, že „Šamír, Šaron, Bibi – ať ti chlapi chtějí cokoliv, v mém podání to zní to moc pěkně“. Nepřekvapí, že Journal, spolu s dalšími prominentními novinami jako Chicago Sun-Times a Washington Times, pravidelně zveřejňuje silně proizraelské články. Izrael při každé příležitosti horlivě obhajují rovněž časopisy jako Commentary, New Republic a Weekly Standard.

Zaujaté komentáře jsou i v novinách jako New York Times. Times občas kritizují izraelské politiky a někdy připustí, že Palestinci mají oprávněné důvody ke stížnostem, ale není to nestranné. Například bývalý zodpovědný redaktor Times Max Frankel ve svých pamětech uznal, jaký dopad měl jeho vlastní proizraelský postoj na jeho výběr článků. Napsal: „Byl jsem mnohem hlouběji oddán Izraeli, než jsem si odvažoval přiznat.“ A pokračuje: „Utvrzen znalostí Izraele a mými přátelstvími v něm jsem většinu našich komentářů ke Střednímu východu psal sám. A ačkoliv to poznali spíš arabští než židovští čtenáři, psal jsem je z proizraelské perspektivy.“

Zpravodajství ohledně Izraele je poněkud nestrannější než komentáře redaktorů, částečně proto, že se reportéři snaží být objektivní, ale také protože je těžké popsat dění na okupovaných územích bez popisu chování Izraele. Lobby kvůli zastrašení před podáváním nepříznivých zpráv o Izraeli pořádá dopisové kampaně, demonstrace a bojkoty médií, jejichž obsah považuje za anti-izraelský. Jeden pracovník CNN řekl, že někdy dostane za jediný den 6000 e-mailů, stěžujících si, že příběh byl antiizraelský. Rovněž proizraelský Výbor pro správné informování o Středním východu v Americe (Committee for Accurate Middle East Reporting in America – CAMERA) organizoval před Národními veřejnými rozhlasovými stanicemi (NPR) ve 33 městech v květnu 2003 demonstrace a snažil se přesvědčit přispěvatele, aby NPR neposkytovali podporu, dokud se jejich pokrytí Středního východu nestane více sympatizujícím s Izraelem. Bostonská stanice WBUR následkem tohoto úsilí údajně přišla na příspěvcích o víc než 1 milion dolarů. Tlak na NPR vyvinuli rovněž přátelé Izraele z Kongresu, kteří požadovali vnitřní audit a větší dozor nad jejich informováním o Středním východě.

Tyto faktory pomáhají vysvětlit, proč americká média obsahují málo kritiky politiky Izraele, zřídkakdy se dotknou vztahů mezi Washingtonem a Izraelem a jen občas debatují o hlubokém vlivu lobby na americkou politiku.

Mozkové trusty myslící jednostranně

V amerických mozkových trustech, jež hrají důležitou roli ve formování veřejné debaty i politiky, převládají proizraelské síly. Lobby si založila svůj mozkový trust v roce 1985, když Martin Indyk pomohl založit WINEP. Ačkoliv WINEP své spojení s Izraelem bagatelizuje a tvrdí, že na středněvýchodní problémy nabízí „vyvážený a realistický“ pohled, není to pravda. WINEP je financován a řízen jedinci hluboce oddanými izraelskému programu.

Vliv lobby v mozkových trustech se rozšířil i mimo WINEP. Během posledních 25 let získaly proizraelské síly vedoucí postavení v Americkém institutu pro podnikání (American Enterprise Institute), Brookings Institution, Středisku pro bezpečnostní politiku (Center for Security Policy), Výzkumném ústavu zahraniční politiky (Foreign Policy Research Institute), Fondu dědictví (Heritage Foundation), Hudson Institute, Institutu pro analýzy zahraniční politiky (Institute for Foreign Policy Analysis) a Židovském institutu pro záležitosti národní bezpečnosti (Jewish Institute for National Security Affairs). Tyto mozkové trusty jsou rozhodně proizraelské a je v nich jen málo, pokud vůbec, kritiků americké podpory židovského státu.

Dobrým ukazatelem vlivu lobby na svět mozkových trustů je vývoj Brookings Institution. Jeho hlavním odborníkem na středněvýchodní problematiku byl po mnoho let William B. Quandt, slavný akademik a bývalý činitel NSC s dobrou pověstí nestrannosti ohledně arabsko-izraelského konfliktu. Dnes jsou však práce Brookings na toto téma vypracovávány jeho Sabanovým centrem pro středněvýchodní studia (Saban Center for Middle East Studies), které je financováno Haimem Sabanem, bohatým izraelsko-americkým obchodníkem a horlivým sionistou. Ředitelem Saban Center je všudypřítomný Martin Indyk. Tak je nyní to, co kdysi bylo nestranným politickým institutem, zabývajícím se středněvýchodními záležitostmi, součástí chóru převážně proizraelských mozkových trustů.

Kontrola akademického světa

Lobby měla největší problém s udušením debaty o Izraeli na univerzitní půdě, protože akademická svoboda je klíčovou hodnotou a zastrašit nebo umlčet profesory je těžké. Přesto na ní v 90. letech, kdy se projednával mírový proces z Osla, existovala jen slabá kritika Izraele. Kritika začala narůstat poté, když se na počátku roku 2001 dostal k moci Ariel Šaron a proces ztroskotal, a obzvláště zesílila, když izraelská armáda na jaře 2002 znovu obsadila Západní břeh a nasadila proti druhé intifádě masivní síly.

Lobby, aby „získala zpět školní prostory“, zahájila agresivní manévry. Rychle vznikly nové skupiny jako Karavana za demokracii (Caravan for Democracy), které přivedly na americké vysoké školy izraelské mluvčí. Tradiční skupiny jako Židovská rada pro veřejné záležitosti (Jewish Council for Public Affairs) a Hillel se pustily do boje, a nové – Koalice Izrael na školní půdě (Israel on Campus Coalition) – byly vytvořeny za účelem koordinace skupin, jež se snažily dostat Izrael na školní půdu. AIPAC nakonec víc než ztrojnásobil výdaje na programy pro monitorování univerzitních aktivit a výchovu mladých obhájců Izraele, aby se „maximálně rozšířil počet studentů na školní půdě... v celostátním proizraelském úsilí“.

Lobby také kontroluje, co profesoři píší a učí. Například v září 2002 založili Martin Kramer a Daniel Pipes, dva vášnivě proizraelští neokonzervativci, web (Campus Watch) zveřejňující posudky podezřelých akademiků a povzbuzující studenty, aby oznamovali komentáře nebo chování učitelů, které lze považovat za nepřátelské Izraeli. Tento otevřený pokus o vytváření černých listin a zastrašování akademiků vyvolal ostrou reakci a Pipes a Kramer tyto dokumenty později odstranili, ale website studenty stále vyzývá, aby údajné antiizraelské chování na amerických vysokých školách oznamovali.

Lobbyistické skupiny rovněž přímo ovládají konkrétní profesory a univerzity, které si platí. Častým cílem proizraelských sil byla Columbijská univerzita, jež měla na fakultě palestinského vědce Edwarda Saida. Jonathan Cole, bývalý děkan Columbijské univerzity, prohlásil: „Člověk si může být jistý, že jakékoliv veřejné prohlášení na podporu Palestinců od vynikajícího literárního kritika Edwarda Saida přinese stovky e-mailů, dopisů a novinářských článků, vyzývajících nás, abychom Saida odsoudili a buď ho potrestali, nebo vyhodili.“ Když Columbijská univerzita přivedla z Chicagské univerzity historika Rashida Khalidiho, podle Coleho „začaly přicházet stížnosti od lidí, kteří nesouhlasili s jeho politickými názory“. Když o pár let později usiloval o získání Khalidiho z Columbie Princeton, stál před týmž problémem.

Klasický příklad snahy o kontrolu akademického světa nastal koncem roku 2004, kdy „David Project“ vytvořil propagandistický film, obviňující fakultu středněvýchodních studií Columbijské univerzity z antisemitismu a zastrašování židovských studentů, kteří obhajovali Izrael. Proizraelské kruhy Columbii proslídily od sklepa až na půdu, ale fakultní výbor prošetřující obvinění žádný důkaz antisemitismu nenašel a jediný incident stojící za řeč byl ten, že jeden profesor měl „rozhořčeně odpovědět“ na studentovu otázku. Výbor rovněž zjistil, že obviněný profesor byl cílem otevřené zastrašovací kampaně.

Možná nejznepokojivějším aspektem kampaně za odstranění kritiky Izraele z univerzit je snaha židovských skupin dotlačit Kongres k ustanovení mechanismů monitorování toho, co profesoři říkají o Izraeli. Školy posouzené jako antiizraelsky zaujaté by nedostaly federální finance. Snaha donutit americkou vládu k dozorování na školní půdě zatím není úspěšná, ale tyto pokusy ilustrují, jaký význam kontrole diskuse o těchto problémech proizraelské skupiny přikládají.

A konečně, několik židovských filantropů vytvořilo izraelské studijní programy (kromě zhruba 130 již existujících židovských studijních programů), aby se na školní půdě zvýšil počet Izraeli přátelsky nakloněných vědců. Newyorská univerzita (NYU) 1. května 2003 oznámila založení Taubova centra pro izraelská studia (Taub Center for Israel Studies), a podobné programy byly zřízeny i na dalších školách jako Berkeley, Brandeis a Emory. Akademičtí organizátoři zdůrazňují pedagogický význam těchto programů, ale pravda je, že se z velké části snaží hájit na školní půdě obraz Izraele. Fred Laffer, šéf Taub Center, vysvětluje, že jeho nadace financuje centrum NYU, aby pomohla oponovat „arabským (sic!) názorům“, o nichž si myslí, že ve středněvýchodních programech NYU převládají.

Celkově vzato se lobby ve značné míře daří Izrael před kritikou na univerzitách chránit. V akademickém světě sice není tak úspěšná jako na Capitol Hill, ale na udušení kritiky Izraele ze strany profesorů i studentů tvrdě pracovala, a dnes je ve školních prostorách kritiky Izraele mnohem méně.

Velký tlumič kritiky

Žádná debata o fungování lobby by nebyla úplná bez prozkoumání jedné z jejích největších zbraní: obvinění z antisemitismu. Kdokoliv kritizuje chování Izraele nebo říká, že proizraelské skupiny mají významný vliv na americkou středněvýchodní politiku – vliv, který AIPAC oslavuje – má dobrou šanci získat nálepku antisemita. Ve skutečnosti riskuje obvinění z antisemitismu každý, kdo jen konstatuje, že nějaká izraelská lobby vůbec existuje, třebaže se na americkou „židovskou lobby“ odvolávají i izraelská média. Lobby se svou silou sama chlubí a pak útočí na každého, kdo na ni upozorní. Tato taktika je velmi efektivní, protože antisemitismus je odporný a žádný slušný člověk z něj nechce být obviňován.

Evropané byli v posledních letech více ochotní kritizovat politiku Izraele než Američané, což někteří přičítají obnovení antisemitismu v Evropě. Americký velvyslanec u Evropské unie na začátku roku 2004 řekl: „Dostáváme se do bodu, kde to je tak špatné jako ve 30. letech.“ Měřit antisemitismus je těžká věc, ale důkazy prokazují opak. Například na jaře 2004, kdy bylo ovzduší v Americe plné obvinění z evropského antisemitismu, provedly Anti-Defamation League a Pew Research Center for the People and the Press na sobě nezávislé průzkumy evropského veřejného mínění, jež prokázaly, že antisemitismus ve skutečnosti klesá.

Vezměme si Francii, kterou proizraelské síly často zobrazují jako nejantisemitštější stát v Evropě. Průzkumem mezi francouzskými občany v roce 2002 bylo zjištěno, že: 89 % si dokáže představit život se Židem; 97 % věří, že dělat antisemitské graffiti je vážný zločin; 87 % si myslí, že útoky proti francouzským synagogám jsou skandální; a 85 % praktikujících francouzských katolíků odmítá tvrzení, že Židé mají příliš velký vliv v obchodu a financích. Nepřekvapuje, že šéf francouzské židovské komunity v létě 2003 uznal, že „Francie není antisemitštější než Amerika“. Podle nedávného článku v Ha‘aretz francouzská policie oznámila, že počet antisemitských incidentů ve Francii v roce 2005 klesl téměř o 50 %; a to navzdory skutečnosti, že Francie má víc muslimského obyvatelstva než jakákoliv jiná evropská země.

A konečně, když byl minulý měsíc muslimským gangem brutálně zavražděn francouzský Žid, do ulic vyšly desítky tisíc francouzských demonstrantů, aby odsoudili antisemitismus. Kromě toho prezident Jacques Chirac a premiér Dominique de Villepin navštívili vzpomínkovou akci na veřejné přehlídce solidarity s francouzským židovstvem. Také stojí za zmínku, že se v roce 2002 přestěhovalo víc Židů do Německa než do Izraele, čímž tam, podle článku v židovských novinách Forward, vytvořili „nejrychleji rostoucí židovskou komunitu na světě“. Je těžké si představit, že by se do Evropy, kdyby se skutečně vracela do 30. let, hrnul velký počet Židů.

Nicméně uznáváme, že Evropa není metly antisemitismu zcela prostá. Nikdo nepopírá, že v Evropě ještě jsou nějací zlovolní autochtonní antisemité (stejně jako jsou ve Spojených státech), ale je jich málo a jejich názory jsou velkou většinou Evropanů odmítány.

Nikdo také nepopírá, že mezi evropskými muslimy existuje antisemitismus, částečně vyprovokovaný chováním Izraele vůči Palestincům a částečně přímo rasistický. Tento problém je znepokojující, ale sotva ho lze označit za nezvladatelný. Muslimové tvoří méně než pět procent obyvatel Evropy a evropské vlády proti tomuto problému tvrdě bojují. Proč? Protože většina Evropanů podobně nenávistné názory odmítá. Stručně řečeno, pokud jde o antisemitismus, dnešní Evropa se sotva podobá Evropě ve 30. letech.

Proto proizraelské síly, když jsou dotlačeny k prohlášení, tvrdí, že tu je „nový antisemitismus“, který se podle nich rovná kritice Izraele. Jinak řečeno, kritizujte izraelskou politiku a budete definováni jako antisemité. Když sněm anglikánské církve nedávno hlasoval za stažení investic z Caterpillar Inc. na základě toho, že Caterpillar vyrábí buldozery používané k bourání palestinských domů, hlavní rabín si stěžoval, že to „má na židovsko-křesťanské vztahy v Británii ten nejnepříznivější dopad“, zatímco rabín Tony Bayfield, hlava Reformního hnutí, řekl: „Je to jasný problém antisionistických postojů – hraničících s antisemitismem – objevujících se u prostých lidí, a dokonce i mezi církevními hodnostáři.“ Církev se však antisionismem ani antisemitismem neprovinila; byl to pouhý protest proti politice Izraele.

Kritici jsou také obviňováni z toho, že Izrael posuzují podle nespravedlivých měřítek, nebo zpochybňují jeho právo na existenci. Jenže i tato obvinění jsou falešná. Západní kritici Izraele jeho právo na existenci skoro nikdy nezpochybňují. Pouze prověřují jeho chování vůči Palestincům, což je legitimní kritika: dělají to i sami Izraelci. Izrael není ani nespravedlivě posuzován. Zacházení Izraele s Palestinci vyvolává kritiku, protože je v rozporu se široce uznávanými normami lidských práv a mezinárodním právem, stejně jako s právem na národní sebeurčení. A stěží je to jediný stát, který na základě těchto věcí čelí ostré kritice.

Když to shrneme, ostatní etnické lobby mohou o politické síle proizraelských organizací jen snít. Otázka tedy zní, jaký vliv má lobby na americkou zahraniční politiku.

...pokračování»