Ví někdo ve Washingtonu nebo na Downing Street, co se doopravdy děje v Iráku?

Irák se může dostat blízko bodu, který Američané nazývají „saigonským momentem“. To je doba, kdy se pro všechny stane evidentním, že čas vlády vypršel. „Oni říkají, že zabíjení a únosy provádí muži v policejních uniformách a policejních autech,“ řekl mi irácký ministr zahraničí Hoshyar Zebari začátkem léta se zoufalým úsměvem. „Ale každý v Bagdádu ví, že zabijáci a únosci dětí jsou skuteční policisté.“

A zhoršuje se to. Irácká armáda a policie nejsou loajální vůči státu. Když se americká armáda rozhodne konfrontovat šíitskou milici, může docela dobře narazit na šíitskou vojenskou jednotku irácké armády, blokující hlavní americkou zásobovací trasu mezi Kuvajtem a Bagdádem. Tento měsíc byl na pravděpodobně falešném policejním kontrolním stanovišti blízko hranice s Kuvajtem zastaven jeden konvoj a zmizeli jeho čtyři američtí a jeden rakouský strážce.

Americká a britská pozice v Iráku je mnohem větším domečkem z písku, než si ve Washingtonu a Londýně, navzdory pohromám posledních tří a půl let, uvědomují. Prezident Bush a Tony Blair prokazují mimořádnou neschopnost poučit se ze svých chyb, z velké části proto, že si nechtějí připustit, že se nějakých chyb dopustili.

V centrálním Iráku, domově až jedné třetiny obyvatel této 27 milionové země, zuří občanská válka. Jak šíité a sunnité vzájemně utíkají před svými sousedy, Irák se stává zemí uprchlíků. Komise OSN pro uprchlíky říká, že se 1,6 milionů obyvatel přesunulo v rámci země a dalších 1,8 milionů uprchlo do zahraničí. Obyvatelé sousedících sunnitských a šíitských čtvrtí Bagdádu po sobě začali pálit z minometů. V den, kdy byl Saddám Hussajn odsouzen k smrti, jsem telefonoval příteli v sunnitské čtvrti Bagdádu a ptal jsem se ho, co si o rozsudku myslí. Nedůtklivě mi odpověděl: „Dneska ráno mě vzbudil výbuch minometného granátu na střeše vedlejšího domu. Mám víc starostí o to, abych zůstal naživu, než co se stane se Saddámem.“

Iráčtí přátelé mě ujišťovali, že v Iráku by nemohla být žádná občanská válka, protože spousta šíitů a sunnitů žije ve vzájemném manželském svazku. Rodiny těchto smíšených párů je teď nutí k rozvodu. „Svého manžela miluji, ale má rodina mě donutila se s ním rozvést, protože my jsme šíité a on je sunnita,“ řekla Hiba Sami, matka čtyř dětí, představiteli OSN. „Moje rodina říká, že oni [manželova rodina] jsou povstalci a žít s ním je urážka Boha.“ Členové smíšených manželství založili kvůli vzájemné ochraně asociaci a žádali Spojené státy o mír v Iráku, ale poté, co bylo několik jejích zakládajících členů zavražděno, ji museli rozpustit.

V Iráku je všechno ovládáno tím, co jsme v Belfastu nazývali „politikou poslední krutosti“. Všechny tři irácké komunity – šíité, sunnité a Kurdové – se vidí jako oběti a zřídkakdy mají pochopení pro tragédie ostatních. Každý den přináší příšerná odhalení. Začátkem tohoto měsíce jsem navštívil Mosul, nejvýznamnější město na severu Iráku s 1,7 miliony obyvatel, z nichž jsou asi dvě třetiny sunnitští Arabové a třetina Kurdové. Není to nejnebezpečnější město v Iráku, ale i tak je to stále místo prodchnuté násilím. Domorodý vůdce z blízkého města Tal Afar, jménem Sayid Tewfiq, mi řekl o místním muži, jenž si šel pro tělo svého umučeného 16-letého syna. Jeho mrtvola byla připevněna k výbušninám, které zabily i otce, takže byli pohřbeni společně.

Khasro Goran, efektivní a vysoce výkonný zástupce guvernéra Mosulu, řekl, že tam občanská válka ještě neprobíhá, ale brzo se to může stát. Dodal, že kvůli vraždám už z města uprchlo 70 000 Kurdů. Je pozoruhodné, jak zabíjení v Iráku, které by všude na světě plnilo přední stránky novin, začalo být brzo chápáno jako součást normálního života.

Mluvil jsem s Duraidem Mohammedem Kashmulou, guvernérem Mosulu, jehož kancelář je ozdobena obrázky smějících se mladých mužů. Jsou na nich jeho syn a čtyři synovci. Všichni byli zabiti povstalci. Jeho vlastní dům před dvěma lety i s nábytkem až do základů vyhořel. Také se zmínil, že on sám a pan Goran jsou v Mosulu hlavními terči pro atentát, což se potvrdilo den po našem rozhovoru, kdy povstalci vedle jeho kolony– naštěstí v ní zrovna nebyl – odpálili bombu, zabili jednoho jeho osobního strážce a několik dalších zranili.

Mosul je právě teď kontrolován provládními silami víc než většina iráckých měst. Je to proto, že zde USA mají silné spojence v Kurdech. Dvě armádní divize v této provincii jsou primárně kurdské, ale 17 000 policistů v Nineveh, provincii, jejímž hlavním městem je Mosul, jsou výhradně sunnité a jejich loajalita je pochybná. V listopadu 2004 zanechal mosulský policejní sbor svou stanici povstalcům, kteří se zmocnili zbraní v hodnotě 40 milionů dolarů.

„Teroristé v Mosulu neovládají ani jedinou čtvrť,“ zní pyšné prohlášení generálmajora Wathiqa Mohammeda Abdula Qadir al-Hamdaniho, tvrdohlavého policejního šéfa Ninevehu. „Vyzývám je, aby se mnou bojovali tváří v tvář.“ Ale situace je stále velmi nestabilní. Byli jsme se podívat v policejní operační místnosti, kde důstojník křičel do mikrofonu: „V autě ve městě je sebevražedný atentátník. Nenechte ho přiblížit se k vám nebo k jakékoliv z našich budov!“ To byl důvod ke strachu. Na cestě do Mosulu jsem viděl rozbité betonové zdi ústředí Vlastenecké unie Kurdistánu, jedné ze dvou velkých kurdských politických stran. V srpnu dva muži ve voze naplněném výbušninami zastřelili venkovní stráž a pak se vyhodili do vzduchu, čímž zabili 17 vojáků.

Balancování sil v Nineveh mezi Američany, Araby, Kurdy, Turkomany, sunnity a šíity je složité dokonce i podle iráckých norem. Moc je rozdělená. Sayid Tewfiq, šíitský domorodý vůdce z Tal Afar ve svých zářivých volných šatech, přiznal: „Já bych v Tal Afar bez pomoci [americké] koalice nevydržel ani 24 hodin.“ „To je nejspíš pravda,“ řekl pan Goran a vysvětlil nám, že šíitský turkomanský domorodý kmen Sayida Tewfiqa je obklopen sunnitskými kmeny. Už dříve jsem ho slyšel zvát všechny oblastní rady Ninevehu, aby ho v Tal Afar navštívili. Na jeho nabídku se nikdo nadšeně netvářil. „On má možná 3000 bojovníků ze svého kmene, ale do většiny částí Tal Afar nemůže jít sám,“ řekl další člen rady, Mohammed Suleiman, když pozvání odmítal. Několik hodin předtím, než se ho někdo pokusil zavraždit, mi guvernér Kashmula řekl, že „bezpečnost v Mosulu je nejlepší v Iráku, nepočítaje kurdské provincie“. Míra násilí v Iráku je tak vysoká, že to je zřejmě pravda. Khasro Goran řekl, že „situace není dokonalá, ale je lepší než v Anbar, Baquba a Diyala“. Za to bych se mohl zaručit. V Iráku, ať jsou na určitém místě věci jakkoliv špatné, je to vždycky někde jinde ještě horší.

Zjistit, co se děje v iráckých nejnásilnějších provinciích, aniž by sami byli zabiti, je pro reportéry pochopitelně těžké. Ale já jsem koncem září cestoval jižně podél irácké strany hranice s Iránem přes kurdské vesnice a snažil jsem se dostat do Diyala, smíšené sunnitsko-šíitské provincie severovýchodně od Bagdádu, kde zuřily kruté boje. Je to cesta, na níž může být špatné odbočení osudové. Jeli jsme z Sulaimaniyah přes hory, projeli jsme derbandikhanským tunelem a pak jsme se vydali po cestě podél řeky Diyala, jejím živoucím pásmem bujné zeleně v jinak šedivé polopoušti. Tato oblast je rájem pašeráků. Náklaďáky v noci projíždí pouští bez světel. Jejich řidiči mají přístroje pro noční vidění. Není jasné, jaké náklady vozí – pravděpodobně zbraně nebo drogy – a nikdo nemá odvahu se na to ptát.

Byli jsme upozorněni, že po překročení kurdského města Kalar, ještě před dosažením smíšené arabsko-kurdské vesnice Jalula, musíme odbočit doleva. Řeku jsme přešli po dlouhém, viklajícím se mostě, jehož kusy padaly do vířících vod pod námi, a brzo jsme se dostali do kurdské pevnosti Khanaqin v provincii Diyala. Pokud jsem snad uvažoval o tom, že budeme pokračovat dál na Bagdád, přešlo mě to s pohledem do jednoho rohu na dvoře místního policejního ředitelství, kde stál vrak modrobílého policejního auta, rozmetaného bombou. „Před dvěma měsíci bylo výbuchem na křižovatce v As-Sadiyah zabito pět policistů,“ řekl mi strážník. „Přežil jen jejich velitel, ale museli mu amputovat nohy.“

Úřady v Khanaqin nemají o tom, co se v jejich provincii děje, žádné pochybnosti. Podplukovník Ahmed Nuri Hassan, unaveně vypadající velitel federální policie, řekl: „Tady probíhá sektářská občanská válka a každým dnem je to horší. Hlavní představitel obecního zastupitelstva odhadnul, že je každý týden zabito 100 lidí.“ V Baquba, hlavním městě provincie, vyhánějí sunnitští obyvatelé šíity a Kurdy. Armáda a policie je rozdělená sektářskými hranicemi. Jedna irácká armádní divize v Diyala byla převážně šíitská a zatýkala pouze sunnity. Den po mém odjezdu vypukla v Jalule, vesnici, o které jsem byl varován, abych do ní nevstupoval, přestřelka mezi sunnitskými a kurdskými policejními úředníky. Boj začal, když kurdští policisté odmítli přijmout nového sunnitského arabského policejního velitele a jeho stoupence. Tady v Diyala lze vidět zmenšenou verzi rozdělení celého Iráku. Provincie je ovládána svými smrtonosnými komandy. Policie říká, že bylo zavražděno nejméně 9000 lidí a je těžké si představit, že by šíité a sunnité mohli po takovém krveprolití v provincii opět žít spolu.

Ve velké části Iráku jsme se už dávno dostali za bod, vedoucí od krize ke katastrofě, ačkoliv tato hrozná fakta začala být v zahraničí přijímána až během posledních šesti měsíců. Během prvních tří let války američtí Republikáni pravidelně proklamovali, že liberální média ignorují známky míru a pokroku v Iráku. Někteří pravičáci dokonce zřídili weby rozšiřující zprávy o amerických úspěších v této zničené zemi. Pamatuji si na tým lidí z amerického zpravodajského kanálu, pobývající v mém hotelu v Bagdádu, kteří si mi stěžovali, zatímco si připínali neprůstřelné vesty a přilby, že jim bylo jejich šéfy v New Yorku, kteří byli sami pod tlakem Bílého domu, opět řečeno „běžte, najděte nějaké dobré zprávy a ohlaste je“.

Čas přinesl změny i do Washingtonu. Rozsah katastrofy v Iráku připouští, kromě prezidenta Bushe, skoro všichni. Ještě před vítězstvím Demokratů ve volbách do Kongresu 7. listopadu přinesl časopis Vanity Fair sarkastickou kritiku, podle níž „jedinou skupinou v Bushově táboře jsou v tomto bodu lidé, kteří trpělivě čekají na zprávy o zbraních hromadného ničení a nepřestávají věřit, že Saddám a Usama byli milenci“. Někdejší podporovatelé války se svých dřívějších prohlášení s trapným spěchem zříkají a opět zažívají přerod v kritiky Bílého domu.

V těchto dnech se už jen v samotné Británii, nebo ještě konkrétněji na Downing Street, dostává slyšení krvavé politice, zdiskreditované v Iráku během doby po svržení Saddáma. Tento měsíc jsem se vrátil z Mosulu do Londýna právě včas, abych slyšel řeč Tonyho Blaira na banketu londýnského primátora. Do mimořádného výkonu měl daleko, jak to jeho obecenstvo ohodnotilo. Když premiér mluvil se svým obvyklým šarmem Hugo Granta, bylo jasné, že se za tři a půl roku války nic nenaučil.

Z jeho úst vycházel jeden nesprávný názor za druhým. V rozporu s názory svých vlastních generálů a všech průzkumů veřejného mínění odmítal myšlenku, že ozbrojený odpor v Iráku je podporován nepřátelstvím k cizím okupantům. Místo toho vidí temné síly, vyrůstající na východě, oddané, jako Sauron v Pánovi prstenů, principům čistého zla. Nepřítel v tomto případě „stojí na základech zdeformované, nesprávné interpretace islámu, která je fanatická a smrtící“. To je dětinský nesmysl dokonce i v porovnání s obvyklými středněvýchodními konspiračními teoriemi. Blair všude vidí práci neviditelných rukou – sil vně Iráku, které se snaží vyvolávat nepokoje. Jeden odborník na politiku Iráku a Libanonu mi nedávno řekl: „Nejnebezpečnější chybou na Středním východě je dnes víra, že šíitské komunity v Iráku a Libanonu jsou pěšáci Iránu.“

Jenže to je přesně to, čemu premiér věří. Skutečnost, že největší irácká šíitská milice – Mehdiho armáda Muqtada al-Sadra – je anti-iránská a vlastenecká, je klidně ignorována. Tyto mylné představy jsou v rámci praktické politiky důležité, protože podporují nebezpečný mýtus, že kdyby USA a Británie zastrašily nebo podplatily Iránce a Syřany, pak by se jejich šíitští kolegové v Iráku a Libanonu nevyhnutelně podřídili a všechno by dobře dopadlo. Mnoho britských [a amerických samozřejmě také; pozn. editorů] kritiků války v Iráku se soustředí ne na běžné události, ale na minulé hříchy vlády, která nás zatáhla do války. Od Downing Street bylo nepochybně velice špatné předstírat, že Saddám má zbraně hromadného ničení a ohrožuje svět, když věděli, že to tak není. Ale toto zdůrazňování kořenů války v Iráku odvedlo pozornost od skutečnosti, že, soudě podle oficiálních prohlášení, britská vláda neví, co se v roce 2006 děje v Iráku o nic víc, než to věděla v roce 2003. Obrázek Iráku, jak ho vykresluje Blair, má málokdy co do činění s realitou. Například říká, že Iráčané „hlasovali pro jasně nesektářskou vládu“, ale každý Iráčan ví, že hlasování ve dvou parlamentních volbách v roce 2005 probíhalo plně v rámci sektářských a etnických mantinelů. Tyto volby představovaly startovní pistoli pro zahájení občanské války.

Blair stále odmítá akceptovat skutečnost, že hlavní příčinou rebelie je odpor vůči americké a britské okupaci Iráku. Velitel britské armády, generál Sir Richard Dannatt, byl málem propuštěn za potíže, které způsobil vyřčením faktu, že „bychom se v nějaké brzké době měli dostat pryč, protože naše přítomnost zhoršuje bezpečnostní problém“. Irák je notoricky komplikovaná země, ale nejrychlejší způsob, jak pochopit hlavní rysy jeho politiky, je podívat se na čísla poslední série průzkumů veřejného mínění, uskutečněných koncem září Američany založenou skupinou WorldPublicOpinion.org. Ty vysvětlují, proč má Dannatt pravdu a Blair ne. Průzkumy ukazují, že 92 % sunnitů a 62 % šíitů – oproti 41 % na začátku roku – schvaluje útoky vedené proti americkým jednotkám. Okupaci podporují pouze Kurdové. Zhruba 78 % všech Iráčanů si myslí, že americká vojenská přítomnost konflikty více podněcuje, než jim předchází, a 71 % chce, aby Američany vedené jednotky opustily Irák během jednoho roku. Největší a nejhrozivější změnou tohoto roku je rostoucí nepřátelství iráckých šíitů vůči americké a britské přítomnosti.

Obvykle se říká, že cizí okupace aspoň předchází občanské válce, ale s 1000 zabitých Iráčanů každý týden to teď naprosto jasně neplatí. Naopak to byla právě okupace, která pomohla vyprovokovat současnou občanskou válku. Netvrdím, že se někdo ve Washingtonu a Londýně spiknul, aby si šli Iráčané navzájem po krku. Vždycky bylo jasné, že v post-saddámovském Iráku budou třenice – pravděpodobně i násilné – mezi šíity, sunnity a kurdskou komunitou. Ale Iráčané také byli donuceni se rozhodnout, jestli budou pro nebo proti cizímu vetřelci. Sunnitská komunita byla vždy připravena bojovat proti okupaci, Kurdové ji vítali a šíité s Američany a Brity spolupracovali, jen když to bylo výhodné pro jejich zájmy. Spojilo se vlastenectví a zájmy vlastní komunity. Před rokem 2003 mohli sunnité na šíity pohlížet jako na členy odlišné sekty, ale jakmile byla zahájena válka, začali na ně pohlížet jako na zrádce vlastní země.

Samozřejmě, Bush a Blair tvrdí, že to není žádná okupace. V červnu 2004 byla Iráku údajně vrácena svrchovanost. „Ať vládne svoboda“, napsal Bush na kus papíru, informující ho o pečlivé choreografii vracení moci irácké vládě během ceremonie uprostřed Zelené zóny. Ale ve skutečnosti si moc pevně drží USA s Británií. Irácký premiér Nouri al-Maliki tento měsíc řekl, že nemůže přesouvat vojenské posádky, aniž by požádal o svolení koalici (USA a Británii). Představitelé v Mosulu mi potvrdili, že nemohli provést vojenskou operaci bez dohody s americkými jednotkami.

Taková je skrytá historie okupace Iráku, která pomáhá vysvětlit, proč se ukázala být takovou pohromou. Po první válce v Perském zálivu v roce 1991 byla hlavním důvodem, proč se prezident George Bush starší nehnal do Bagdádu, obava, že by po svržení Saddáma Hussajna následovaly volby, v nichž by střídavě vítězily šíitské náboženské strany, sympatizující s Iránem. Ve Washingtonu si nedokázali představit žádný horší výsledek války. Po obsazení Bagdádu v roce 2003 stály USA před stejným dilematem. Mnoho amerických pokřivených politických tahů v Iráku od té doby bylo skrytým pokusem odstranit nebo zeslabit nadvládu irácké šíitské většiny.

Rafinovaný americký vyslanec v Bagdádu Zalmay Khalilzad se snažil naklonit si sunnity víc než rok: Přivedl jejich politiky do vlády, modifikoval federální konstituci a je veřejným tajemstvím, že jedná se sunnitským ozbrojeným odporem. Neuspěl. Útoky proti americkým jednotkám mají vzestupnou tendenci. Mrtvých a zraněných amerických vojáků je v současnosti skoro 1000 měsíčně. Ale Spojené státy nyní přeřadily na boj proti Mehdiho armádě, největší šíitské milici. Irácká vláda bude skutečně legitimní a svobodně jednající teprve tehdy, až se americké a britské jednotky stáhnou. Washington a Londýn musí akceptovat, že pokud má Irák vůbec přežít, tak to bude volná federace, spravovaná šíitsko-kurdským spojenectvím, protože ti dohromady tvoří 80 % obyvatelstva. Jenže, díky špatným kalkulacím pánů Bushe a Blaira, se o budoucnosti Iráku nebude rozhodovat vyjednáváním, ale na bojišti.

Článek Does Anyone in Washington or at Downing Street Know What's Really Happening in Iraq? vyšel 28. prosince na serveru counterpunch.org. Překlad Richard Král. Děkuji.