Pošlete pohlednici lidem vězněným za jejich názory

Je to dost neuvěřitelné vzhledem k letopočtu, který se píše. V minulosti to bývala katolická církev svatá (a další církve), které se podobnými praktikami smutně proslavily, neboť každou herezi od oficiální doktríny tvrdě pronásledovaly a trestaly. Před církvemi to občas byli diktátoři a absolutističtí vládci. Bylo jich v historii civilizace nepočítaně. A nikdy, opakuji NIKDY se nepodařilo původní, zakázanou myšlenku potlačit uvězněním a likvidaci toho, kdo ji hlásal.

Obraz Cristiana Banti zobrazuje
Galilea před římskou inkvizicí

Je zajímavé, že ačkoliv se to ví, mocenské struktury dělají stále stejnou chybu. Lze si koupit politiky a vlády, aby vydaly příslušné zákony, lze si koupit policii, aby na ty zákony dohlížela, a lze si koupit justici, aby narušitele odsuzovala, ale nelze si koupit pravdu.

Zde malá vsuvka. Já sám nevím, co je pravda. Netvrdím, že ti zavřeni ji hlásají. Pouze říkám, že bychom měli pravdu, nebo to, co se za ni vydává, zkoumat a pokoušet se jí přiblížit. Pokud to jde.

Historie učí ještě jednu věc. Nakonec všichni, kteří byli perzekuováni a ničeni za zakázané myšlenky, se stali hrdiny, a jejich věznitelům je v historii vymezena lavice hanby. Počínaje například mistrem Janem Husem, přes Giordana Bruna, Galilea Galilei, Johanku z Arcu, až třeba po Jeronýma Pražského.

Je jedno, co ti lidé hlásají a jak pomýlené se vám možná jejich myšlenky mohou zdát. Nemusíte s nimi souhlasit, to po vás nechci. Ani já sám s nimi nesouhlasím. Ale samotný fakt, že sedí za svou myšlenku, by vás měl vyburcovat. Voltaire se musí v hrobě obracet, když to vidí. Jeho slavný citát jistě znáte: Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to říct. To bylo ovšem osmnácté století. O tři stovky let později jsou lidé stále vězněni za to, co si myslí.

Zde je jejich seznam:

David Irving

68-letý britský historik je držen ve vězení od 11. listopadu 2005, kdy byl během tajné návštěvy Rakouska unesen policií (zřejmě byla avizována Interpolem nebo ještě nějakým jiným orgánem, který se o chystané Irvingově cestě dozvěděl odposlechem jeho soukromých hovorů a kontrolou jeho korespondence). Byl následně zatčen za něco, co řekl 16 (!) let předtím. Kauce byla zamítnuta, takže byl vězněn až do soudního přelíčení 20. února 2006, kdy ho soud ve Vídni odsoudil na 3 roky vězení. Byl uznán vinným navzdory tomu, že před soudem svůj původní názor odvolal a prohlásil, že dnes si to už nemyslí.

Adresa:

David Irving
Gef. Nr. 70306
Justizanstalt Josefstadt
Wickenburggasse 18-20
1082 Vienna
Austria

Ernst Zündel

Zatčen 5. února 2003 ve svém venkovském domě ve východním Tennessee pod záminkou, že zmeškal pohovor s americkým imigračním úředníkem, přestože do USA přišel legálně, je manželem americké občanky, nikdy nebyl trestán a jednal v plném souladu se zákony jako legálně, trvale usazený občan.

Po dvou týdnech věznění byl deportován do Kanady. Tam byl dva roky – od února 2003 do března 2005 – držen v samovazbě bez obvinění jen na základě podpisů dvou ministrů vlády, kteří jej označili za možnou hrozbu národní bezpečnosti. V průběhu deportačního procesu nesměl Zündel ani jeho obhájce znát důkazy, které proti němu nashromáždila kanadská bezpečnostní služba CSIS. Soud rozhodl o deportaci aniž umožnil obviněnému obhajobu. 1. března 2005 byl Zündel deportován vládním speciálem na náklady daňových poplatníků (cena letu 60 tisíc dolarů) do Německa, a od té doby je držen ve vězení v Mannheimu.

Příznivci Zündela, kteří do soudní síně přicházeli ve velkém množství, mu po určitou dobu na začátku každého jednání prokazovali úctu tím, že při každém jeho příchodu do síně povstali. Ale soudce tento a všechny další projevy sympatií nakonec zakázal.

Soud bude pokračovat minimálně do začátku prosince.

67-letý Zündel je za mřížemi už skoro 3 roky – aniž by byl shledán vinným z jakéhokoliv zločinu! Ve své cele podrobně sleduje mezinárodní zprávy a trendy, píše dopisy a čte. Stravu a životní podmínky má, podle svých zpráv, lepší než během věznění v Kanadě.

Dopisy mu lze psát na adresu:

Ernst Zündel
JVA Mannheim
Herzogenrieder Str. 111
D - 68169 Mannheim
Germany

Germar Rudolf

Germar Rudolf, narozený roku 1964 v Německu. Jako chemik provedl forenzní posudek plynových komor v Osvětimi-Březince se závěrem, že z různých technických důvodů nemohly být používány k popravování.

Po zveřejnění jeho zjištění v roce 1993 byl z Institutu vyhozen a soud ve Stuttgartu jej v roce 1996 odsoudil ke 14 měsícům vězení za pobuřování lidu, podněcování k rasové nenávisti a pomluvu. Aby se vyhnul odpykání trestu, uprchl ze země nejprve do Anglie a pak do Spojených států.

V říjnu 2005 byl zatčen v Chicagu a o několik týdnů později byl deportován do Německa, přestože má se svou americkou manželkou (občankou USA) malou dceru. Od té doby si v německém vězení odpykává svůj „původní“ rozsudek z roku 1996. Soud ve věci jeho novějších „popíračských“ zločinů byl zahájen 14. listopadu 2006 v Mannheimu a očekává se, že bude trvat nejméně 2 měsíce.

Dopisy mu lze psát na adresu:

Germar Rudolf
JVA Heidelberg
Oberer Fauler Pelz 1
69117 Heidelberg
Germany

Další oběti

Případy Irvinga, Zündela a Rudolfa nejsou rozhodně nijak ojedinělé. Mezi mnoho dalších obětí evropských zákonů patří Gaston-Armand Amaudruz a Jürgen Graf ve Švýcarsku, Jean Plantin a Georges Theil ve Francii, Günter Deckert, Hans Schmidt a Fredrick Toben v Německu, Pedro Varela ve Španělsku a Siegfried Verbeke v Belgii.

Vedoucím revizionistickým vědcem v Evropě je Robert Faurisson.

V jeho poslední soudní bitvě ho pařížský soud 3. října 2006 shledal vinným z „popírání holocaustu“, kterého se měl dopustit, když v rozhovoru pro iránskou televizi řekl, že Němci během druhé světové války „nikdy nepoužili“ ani jedinou popravčí plynovou komoru. Tato poznámka podle soudu představuje „spoluúčast na popírání existence zločinů proti lidskosti“, jak je definoval Norimberský tribunál v letech 1945-46. Soud udělil Dr. Faurissonovi podmíněný trest ve výši 3 měsíců a pokutu 7000 euro.

Dalším z nejsledovanějších „popíračských“ případů byl Robert Garaudy, francouzský vědec, jenž se během druhé světové války přidal k antiněmeckému hnutí odporu a několik let byl poslancem francouzského Národního shromáždění za komunistickou stranu. Později se s komunismem rozešel a konvertoval na islám. Po vydání knihy Zakládající mýty moderního Izraele (The Founding Myths of Modern Israel) v roce 1995 byl podle francouzského Gayssotova zákona obviněn z popírání zločinů proti lidskosti, jak je definoval Norimberský tribunál. (Americké vydání této knihy přinesl IHR.) Po procesu, který vyvolal širokou mezinárodní pozornost, ho v únoru 1998 francouzský soud shledal vinným a pokutoval ho částkou odpovídající 40 000 dolarům.

Možná nejbizarnějším „popíračským“ případem je případ Roberta Heppa, profesora sociologie na University of Osnabrück. Německý soud v roce 1998 prohlásil, že dr. Hepp porušil zákon napsáním jediného latinského slova v poznámce pod čarou na straně 544, jež označovala tvrzení o systematickém vyhlazování Židů jedovatými plyny během druhé světové války jako „fabula“ (báje).

Soud prohlásil, že toto slovo představuje „pobuřování lidu“, že „zhanobil a pošpinil památku mrtvých“ a že by mohl „otřást důvěrou v zákonnou ochranu Židů, kteří žijí v [Německé] Spolkové republice, a podstatným způsobem zmenšit jejich mentálně-emoční schopnost žít v míru a ve svobodě“. Soud také nařídil zničení všech neprodaných knih.

Honem se podívejte do kalendáře. Ano, opravdu se píše rok 2006.