Zápas o příští generaci

Jenže i když se operace rozvíjela a mí přátelé dostávali naléhavé povolávací rozkazy a i když kaťuše Hizbaláhu pršely okolo domu mých panicky vyděšených rodičů v Haifě, moje mysl se zaměstnávala jiným problémem, vnitřním, který se měl brzy uskutečnit: moje snoubenka a já jsme se jako dobrovolníci přihlásili na letní tábor ve východním Jeruzalémě, abychom učili palestinské děti hudbě. Do začátku tábora zbývaly dva týdny.

Můžete se ptát, proč mluvím o problému. Tedy v krátkosti, jsem izraelský Žid. Vyrostl jsem ve společnosti, která skrytě považuje Palestince za podřadné a otevřeně na ně ve sdělovacích prostředcích a ve vzdělávacím systému pohlíží jako na nepřátele. Co si z historie Izraele v souvislosti s Araby zhruba pamatuji ze střední školy jsou především první střety s udatnými sionistickými pionýry, které přešly ve válečné konflikty se sousedícími arabskými zeměmi (ze kterých, což se zdůrazňuje, vyšel Izrael vždy vítězně, odtud onen komplex nadřazenosti), a vyústily v odhodlanou první intifádu.

Na střední škole mi bylo jako podtext vštípeno, že očerňovaným Arabům se nedá věřit, a i když jsem se vždycky považoval za umírněného humanistu, realita Blízkého východu mě vůči nim vybavila hluboce zakořeněným antagonismem, skrytým, zapíraným, ale do hloubi duše zažraným. Posledních 15 let tuhle zaujatost dále posilovalo: Irák rozesel po Izraeli několik řízených střel Scud, palestinský průmysl sebevražedných atentátníků bují, Hizbaláh na severu vraždí naše vojáky (zde jsem ztratil jednoho ze svých nejlepších přátel z dětství), rozpoutala se druhá intifáda, Al-Kajda ukázala svou životaschopnost ve světovém měřítku a Írán, zdá se, si stále představuje Izrael jako zemi zpustošenou atomovými zbraněmi. Arabové jsou jasně odhodláni nás prostě zničit. Třeba mě obviňte ze zveličování a nejapného vtipkování – dobře, přiznávám – ale takový je obecný dojem a účinek, který člověk získá, když stráví svá nejlepší léta v této vražedné oblasti.

Východní Jeruzalém, kde se letní tábor konal, je v jistém smyslu jádrem konfliktu. Mají zde svůj domov na stovky tisíc Palestinců, kteří byli v důsledku šestidenní války v roce 1967 podrobeni Izraeli, kde druhá a třetí generace dětí nikdy nepoznala svobodu a naslouchá pohádkám rodičů, kteří zažili válku na vlastní kůži. Jsou segregovaným a diskriminovaným obyvatelstvem a většina Izraelců věří, že jsou velmi nepřátelští. Takže představa, že vstupuji do palestinské čtvrti ve východním Jeruzalémě a čelím svým odvěkým nepřátelům, předváděje při tom svou izraelskost, mě naplňovala stísňující úzkostí, ve své mysli jsem doslova vstupoval do smrtelné pasti. Tak zatímco sionisticko-izraelský konflikt s Araby slavil v Libanonu své sté narozeniny se zářivou ukázkou válečných zvěrstev, má blízká budoucnost byla v prekérní situaci.

A nyní přichází celá absurdita toho všeho (pevně se držte): než jsem se zúčastnil onoho letního tábora, za celý svůj život jsem nepotkal jediného Palestince. V důsledku toho jsou generalizace, zaslepenost a necitelný fanatismus neodbouratelné, neboť je krvelačné a senzacechtivé sdělovací prostředky široce propagují. Víte, velká většina Izraelců se s Palestinci nikdy a nijak nesetkala a stejně tak Palestinci přijdou do styku pouze s izraelskými osadníky či vojáky; vojáky, kterým je zpravidla mezi osmnácti až jednadvaceti lety, jsou to správná děcka, která sotva složila své závěrečné zkoušky z izraelské krví zkropené historie a nyní v rukou svírají zbraně – vive l´education!

Jistě už tušíte, že s myšlenkou účastnit se tohoto letního tábora jsem nepřišel já, nýbrž moje blahosklonná snoubenka. To ona našla webové stránky organizace Ta'ayush (což v arabštině znamená „soužití“ a jíž jsem dříve považoval za obskurní levicový extremistický spolek), která nabírala umělce na letní dobrovolnické práce. Záměrem bylo dát zdejším palestinským dětem něco, co evidentně nezažívají v průběhu celého roku: důvod se smát. Děti mám velmi rád, přispívám, ale občas se i účastním dobročinných akcí, ale v tomhle případě jsem s dobrovolnictvím souhlasil především kvůli našemu vztahu.

Jak se válka stupňovala, propadal jsem ohledně letního tábora stále větší a větší úzkosti a pokoušel se svou přítelkyni stáhnout do nevědomosti, kdy život je bezstarostný a nevnucuje nikomu žádná nepotřebná setkání. Její tvrdošíjnost a dobrosrdečnost však byly silnější než má úzkost a tak po čtrnácti dnech nedostatečného spánku jsem se jednoho velmi horkého úterního rána octl před dvěma sty palestinskými dětmi na terase školy, která se nacházela uprostřed nejošklivější, nejšpinavější a nejodpornější čtvrti, na jakou kdy vstoupila má noha. Mezi všemi těmi dychtivými děcky a ostatními dvanácti zahraničními a izraelskými dobrovolníky jsem byl jediný, kdo krčil nos.

Asi o půl hodiny později jsem už seděl na maličké školní židličce po boku své snoubenky, se španělkou opřenou o roztřesené stehno a nervózně se usmíval. Naproti mně byla první skupinka kolem čtyřiceti palestinských dětí ve věku od osmi do desíti let, vyvalovaly střídavě oči na mou kytaru a violoncello, které má snoubenka vyvažovala mezi koleny. A i když tu s námi byly dvě palestinské dospívající dívky, aby překládaly, co říkáme, a i když jsem si připravil určitou úvodní řeč o hudbě (o jejím univerzálním jazyce a tak dále), nebyl jsem schopen slova. Dívky utišily z míry vyvedená děcka a ve třídě se rozhostilo takové ticho, jako bychom všichni vešli pod vodu.

Zhluboka jsem se nadechl a zabrnkal první akord, zakrátko následovaný violoncellem. Hudba zaplavila celou třídu horkou vlnou údivu, otevřených úst a rozšířených očí. Když jsme nápěv dohráli, žádný potlesk se nekonal, jako bychom hráli na nějakém smutečním obřadě popelavému obecenstvu. Jelikož hudba na mě vždycky působí jako utěšitelka, uklidnil jsem se, povstal, představil nás oba, zvedl jsem kytaru a zeptal se: „Copak je tohle?“

Dívky otázku přeložily, ale děti na kytaru akorát tak zmateně a napjatě zíraly.

Zkusil jsem to ještě jednou: „Ví někdo, jak se tohle nazývá?“

„Oud?“ zamumlal vychrtlý chlapeček. (Oud je arabský předchůdce evropské loutny, v islámských oblastech rozšířený – pozn.překl.)

„Skoro. Je to kytara,“ řekl jsem, a už vůbec se nepokoušel ptát se na violoncello.

V několika příštích dnech, ač na nás dopadal přízračný stín libanonské války, naše hudební hodiny vzkvétaly. Zpívali jsme písně, vytleskávali a bubnovali, učili se do-re-mi a tančili za něžného zpěvu violoncella. Moje snoubenka i já jsme pomáhali i při jiných činnostech: při šití palčáků ze starých roztrhaných hadrů, modelování figurek a nepoužitelných košíků z hlíny, malování prodlužujícího se uměleckého díla na cihlovou zídku přímo před školou, stavěli velké papírové draky, vystavěli provizorní divadélko, ve kterém vystupovaly všechny děti jako herci, a hráli kopanou na výmoly posetém asfaltovém dvoře používajíce balvanů jako značek pro branky. A děti se usmívaly a smály a čeho dbaly nejméně bylo to, zda jsme Izraelci, Arabové či Marťani. Za ty čtyři dny jsem si už spojil jména dětí s jejich tvářemi: Ahmed měl hlubokou jizvu na tváři, Fatiminy oči byly oslnivě modré, Khaled nosil každý den stejné tričko, Mohamed měl příliš velké uši, Falesteen (v arabštině Palestina) byla omamně krásná, a mnoho dalších lehkomyslných dětí, kteří jsou všichni jen a právě – dětmi, nevinnými děcky. Cítil jsem se bezpečně (a jako kluk pitomá za své dřívější obavy a pochybnosti), ale ještě lépe, byl jsem hrdý – hrdý na to, že zde jsem, hrdý na svou nekompromisní snoubenku a nejvíce na samotné pojetí naší práce. Víte, jejich palestinští rodiče věděli, kdo my Izraelci jsme, a přesto k nám své děti každé ráno posílali. Dělo se něco mimořádného a podstatného.

Tohle ale nebyl tak úplně ten známý letní a bezstarostný tábor. Vlastní svízelná situace dětí je očividná: jedna skupinka dětí zpívala písně, ve kterých velebily Hizbaláh a zničení Izraele, jeden devítiletý chlapec se pokoušel vymodelovat hliněný tank, papírové draky děti pokreslily barevnými obrázky izraelských vojáků, vojenských vozidel, mrtvých palestinských mučedníků, granáty, ohradami, zdmi, skvrnami od krve a palestinskou vlajkou; při jedné divadelní hře pět roztěkaných dětí přehrálo příběh jedné palestinské rodiny – v závěru, za bouřlivého potlesku svých spolužáků, leželi všichni na zemi mrtvi.

Zpočátku jsem tím byl otřesen, zhnusen a rozčilen: jak je můžeme nechat, aby nám předváděli takovéhle do nebe volající nepřátelství proti nám? Jeden dobrovolník, dětský psycholog, mi však vysvětlil, že většina dětí je pouze zmatená a traumatizovaná, že žijí v soustavném hledání způsobů, jak uvolnit a vyjádřit své rozbouřené emoce. Později o přestávkách jsem se kousal do jazyka, když jsem poslouchal příběhy jejich životů, jak je izraelští osadníci bili, zatímco se na ně izraelští vojáci jen dívali, smáli se a vůbec nezasahovali; jak za nesčetných zákazů vycházení v průběhu celého roku nemohou opustit své domovy a čtvrti, aby šly do školy; jak mnozí z nich už do školy vůbec nechodili nebo museli vyučovací hodiny navštěvovat u svých kamarádů, protože školní třídy nebyly vyhovující; jak jejich domy, staré už téměř sto let, byly najednou určeny k demolici a oblast nahrazena zeleným archeologickým parkem, aby se zde rekreovalo židovské obyvatelstvo; jak byli jejich starší bratři po měsíce a bez soudu vězněni za tichou demonstraci proti oné demolici domů; jak Izraelem budovaná mamutí zeď rozdělila rodiny a přátele a zničila mnohé životy, ponižuje je a navždy uvězňuje; jak jeden z nich, Ahmad (zanedbaný a hyperaktivní osmiletý chlapec), se musel dívat na to, jak se jeho otec plazí po zemi před devatenáctiletým vojákem, před svou rodinou a přáteli, jak se plazil a žádal, aby mohl přejít hranici a přinést lék pro jeho matku, které nebylo povoleno, aby se dostavila do blízké izraelské nemocnice k naléhavé operaci; jak jsou jejich životy sledovány, jak jsou kontrolováni a omezováni. Jak prožívají svoje dětství jsem nemohl vůbec pochopit!

Naslouchal jsem všem těm absurdním příběhům, které mi vyprávěli ostatní izraelští dobrovolníci a ty dvě dospívající arabské dívky, byl jsem svědkem hrůzostrašných, ale přesto otevřených a upřímných ztvárnění těchto příběhů dětmi, dozvídal jsem se o vzrůstajícím počtu obětí nevinných Libanonců, zabitých ve spánku při izraelském bombardování – nazývali je válečnými oběťmi, tedy stejně jako nevinné Palestince, členy rodin těchto dětí, kteří byli dennodenně stříleni nebo umírali při bombardování – začal jsem pomalu uvažovat nad tím, že něco není ale vůbec v pořádku.

Jakožto člověk, který se narodil do chorobné skutečnosti sebevražedných atentátníků, jsem byl velmi horlivým zastáncem bezpečnějšího Izraele, ale jak daleko může má země ještě zajít? Ano, dá se tvrdit, že Palestinci jsou vedeni strachem a nenávistí – to, že si jako svou vůdčí stranu zvolili Hamas, je toho zářivým dokladem. A strana, která podporuje teror, nesmí být stranou vedoucí. Teroristé by měli být pochytání a rozdrceni na prach. To jsou pro mě neotřesitelné skutečnosti, avšak v onom letním táboře a vzhledem ke stále kontroverznější válce v Libanonu začala moje pevná a neústupná víra v izraelskou armádu a politiku naší vlády pomalu slábnout. Zaručí snad takovéhle zacházení, jehož jsou děti svědky, lepší a bezpečnější budoucnost? Nezpůsobí naopak to, že konflikt poroste a jejich nenávist se ještě zvětší? Zvířata se mohou uvazovat, vychovávat a trénovat nepřetržitým bitím, ale lidé se budou bránit, a to vždycky – není to snad naše přirozenost? A nepodporuje náhodou izraelská vláda, když pošle helikoptéru Apač, aby zničila vozidlo Hamasu, které se právě nachází v blízkosti dětského hřiště, díky čemuž dojde k zabití a vážnému zranění dětí – nepodporuje tak vlastně teror pod rouškou jakýchsi mlhavých bezpečnostních opatření? Když se na to podíváme krví podlitýma očima matek těchto dětí, můžeme najít lepší definici teroru?

Nedokázal jsem a stále nedokážu plně odpovědět na všechny tyhle otázky, přinejmenším ne teď, neboť jsem viděl pouze vrcholek ledovce a dosud jsem žil svůj pohodlný zápaďácký život se zavázanýma očima a v nevědomosti. Tohle jsou ale životně důležité otázky a těžká rozhodnutí a musí se řešit veřejně, nejen v Izraeli, ale i všemi státy a organizacemi, které se na tomto stále trvajícím konfliktu podílejí. Nemůžeme – ani nesmíme – nechat další generaci Palestinců a Izraelců, aby vyrůstali v teroru. Děti nejsou nepřátelé, dokud je to někdo nenaučí.

Na konci tohoto letního tábora jsme se svou snoubenkou zahodili dřívější plány, jak strávit zbývající tři dny před zpátečním odletem do Holandska, a přihlásili se jako dobrovolníci s naším úspěšným hudebním programem na dva dny ještě do jednoho letního tábora v Hebronu. Tentokrát už jsem byl o mnoho lépe připraven a vybaven čerstvým uvědoměním a porozuměním, ač ještě ne plně stráveným. Když jsme tam přijeli a viděli zde ještě horší a špinavější podmínky než ve východním Jeruzalémě, nebyl už jsem tolik šokován, jako onoho úterka minulého týdne.

Co se týče mé islamofobie či nepřátelství k Arabům, nebo izraelského povýšenectví, ať už to nazýváme jakkoli, nejsem zdaleka vyléčen; zlozvyky jsou bohužel v člověku hluboce zakořeněné a přežívají jako chronická infekce. Domnívám se, že naše neochota na obou stranách složit zbraně a usilovat o mír nevyvěrá z krutosti a krátkozrakosti, ale ze základní lidské emoce: strachu. Dokud budou takzvané radikální islámské militantní organizace třímat meč násilí a nenávisti, já, jakožto Žid, nebudu moci plně zahnat svůj strach a nedůvěru, stejně jako Palestinci nebudou moci zahnat strach a nedůvěru svou tváří v tvář izraelským tankům a vojákům.

Uvědomuji si nyní, že tyhle pocity působí jako autoimunitní choroby: mé vlastní obavy, které mě měly dle mého chránit, mě vlastně pohlcovaly zvnitřku a ničily jakoukoli vyhlídku na mír – vnitřní mír, ale do určité míry, s určitým minimálním vlivem, jaký jsem učinil na ony děti, i na ten oblastní, arabsko-židovský. Díky těm letním táborům jsem si mnoho uvědomil a podařilo se mi vyhrabat a odstranit některé bludné předsudky a zaujatosti a zároveň tak bezděčně ke svým citům a pocitům připojil vinu a stud, ale co je nejdůležitější, rozhodl jsem se učinit změnu.

Mnozí jistě namítnou, že je pozdě, konflikt příliš složitý, žal a jizvy příliš hluboké, ale já nemůžu než nesouhlasit. Věřím, že dokud přivádíme na svět nové životy, máme sílu měnit a smiřovat. Překypuji frázemi, ale věřím, že šťastnější budoucnost je v našich rukou! Nenechávejme ji už, aby nám uplývala mezi nečinnými prsty, a netvrďme, že jsme o ní nevěděli. Byl jsem dost dlouho netečný, ale tomu je konec, hodlám se vrátit zpět a bojovat za tenhle kraj – ne za sebe, ale za příští generaci.

Článek Fighting for the Next Generation vyšel 22.11. na serveru electronicintifada.net. Překlad: Drahomila - děkuji.