Centralizace a přerozdělování – ušlapaná cestička k otroctví

Pak však přišel čas změn. Vstoupili jsme do Evropského svazu, úředníci od stolu nahlédli do statistik a grafů a rozhodli, že to, co v zemědělství vyrábíme neodpovídá jejich normám. Přišly zákazy a naše vyhlášené národní speciality padly na oltář centrálnímu plánování s vizí lepšího, spravedlivějšího, šťastnějšího a hlavně jednotného eurosvěta. Naše hospodářství začala upadat, protože nedokázala konkurovat levným dovozům. Museli jsme začít platit nové daně a v naší zemičce se to začalo hemžit různými úřady prapodivných názvů.

Poslední dědic po staletí fungujícího hospodářství pověsil práci – pýchu svých předků – na hřebíček a začal žít ze sociální podpory. I tu zjistil, že proklínaná EU má i své výhody. K sociálním dávkám v nezaměstnanosti dostával i dotace pro krachující zemědělce a z toho se už vyžít dalo. Co na tom, že políčka i vinice nasáklé potem mnoha generací předků nyní zarůstají plevelem. Potomci farmářů dnes vysedávají po krčmách a svůj volný čas utápějí v levném alkoholu. A vzpomínají na zašlou slávu.“

Toto je příběh konkrétního jihoevropského regionu, ale zmíněný scénář je bohužel obecný. Průmyslová revoluce zavedla pásovou výrobu. Daní za vyšší produktivitu byla monotónní práce jednotlivých dělníků. Dnešní eurodoba přichází s něčím podobným, avšak na úrovni národů. Daní bude naprostá eliminace národních rozličností a totální závislost na řídícím centru. Z jednotlivých států se stanou eurokolchozy.

Snaha poručit větru a dešti neskončila pádem SSSR, nová evropská politika ji přivádí do daleko obludnějších rozměrů. Kam se hrabou pětiletky, kolchozy a centrální plánování – obrovský bruselský byrokratický aparát dokáže vymyslet daleko horší zvěrstva. Komise a úřady vydávající direktivy a normy se snaží podchytit snad úplně vše kolem nás a sami přitom polykají většinu prostředků s nimiž „hospodaří“.

Byl dobrý rok, který přinesl nadúrodu té či oné plodiny? Nechat na poli! Nikdo si nesmí dovolit překročit plán. Daří-li se určitému odvětví, přijde euroúředník a postará se o to, aby se mu dařit přestalo.

Vzpomínám si na devadesátá léta, kdy bylo častým volebním heslem snad všech politických stran „decentralizace státní správy“. Toto heslo se pochopitelně vytratilo. Vzniklo sice mnoho nových úřadů na krajských úrovních se spletitou sítí pravomocí (takže je možné, že lidé z jedné obce dojíždí na různé úřady do čtyřech a více měst), ale celkový trend spěje k jasné centralizaci směrem přes Prahu do Bruselu. Centralizace a unifikace-normalizace dokonale zapadá do systému totalitní světovlády.

Dá to zdravý selský rozum, že nejefektivnějším uspořádání státu je to nejjednodušší. Stát by měl s co nejmenším aparátem vytvářet obecná pravidla a jejich konkretizaci by měl ponechat na potřebách jednotlivých regionů. Co je prospěšné v Praze, nemusí být prospěšné v Náměšti na Hané a regulace potřebné v Hamburku mohou být zbytečné v Karlových Varech. Avšak normotabulky EU nedovolují odchylky.

Na tom, že dříve či později přijde kolaps vpravdě bolševického EUsystému, se shoduje naprostá většina soudných ekonomů. Nenechte se však uchlácholit, tento kolaps určitě nebude počátkem lepších zítřků, bude jen dalším krůčkem k úplnému zotročení pod heslem „z chaosu řád“.