Jsou USA legálně v bankrotu?
25.10.2006 Komentáře Témata: Severní Amerika 5984 slov
Toho dne se Joe Smith vzbudil brzy, neboť jeho budík (Made in Japan) byl nastaven na šestou hodinu. Zatímco v hrníčku (Made in China) začínala vařit voda, oholil se elektrickým strojkem (Made in Hongkong), navlékl si košili (Made in Sri Lanka), značkové džíny (Made in Singapur) a tenisky (Made in Korea).
Poté, co si na své nové elektrické pánví (Made in Indie) připravil snídani, usedl ke stolu se svou kalkulačkou (Made in Mexiko), aby si spočítal, kolik může dnes utratit. Když si srovnal čas na svých hodinkách (Made in Tchajwan) s časovým signálem z rádia (Made in Indie), nasedl do vozu (Made in Germany) a pokračoval v hledání nějaké dobře placené práce v Americe.
Na konci dalšího marného a neradostného dne se Joe rozhodl trošku si odpočinout. Vklouzl do sandálů (Made in Brasil), nalil si sklenici vína (Made in France) a pustil televizi (Made in Indonesia). A přemýšlel, proč se mu nedaří najít dobře placenou práci v … Americe...
Záznam jednání Kongresu Spojených států – 17. březen 1993 – svazek 33, strana H-1303 – republikán James Traficant, Jr. (Ohio) oslovuje Kongres:
„Pane mluvčí, teď jsme podle všech známek v bankrotu podle paragrafu 11. (Zákon o bankrotu je v 11. svazku United States Code - kompilovaném přehledu stále platných federálních zákonů. Tzv. Chapter 11 je paragraf v tomto zákoně definující způsob reorganizace zkrachovalé firmy a poskytující ji ochranu před věřiteli, pozn. vydavatele). Členové Kongresu jsou správci, řídící největší reorganizaci zkrachovalé jednotky ve světové historii, americké vlády. S nadějí vyhlašujeme plán pro naši budoucnost. Jsou tu někteří, kteří říkají, že to je zpráva lékaře nad umírajícím pacientem, která ohlašuje jeho smrt.“
Představte si na chvilku, že někdo zdědí farmu. Řekněme, že tato farma má dobrou půdu, dobrou studnu, dobrý chov dobytka, dobrou setbu a prvotřídní zemědělské vybavení v dobrém stavu. Než přešla pod kontrolu současného majitele, farma na místním trhu úspěšně prodávala zeleninu, maso a mléčné produkty, z čehož vznikal malý zisk.
Předpokládejme, že současný majitel zemědělství nerozumí, nebo ani nemá zájem se to naučit. Nemá však nic proti tomu stát venku a vypadat dobře, takže zůstává na farmě, stojí před ní a před kolemjdoucími dobře vypadá.
Samozřejmě, že stále přichází účty, takže je náš farmář splácí platebními kartami. Když vyčerpá jeden účet, používá další kartu, a pak další. Velice brzo jsou samotné platby úroků větší než jeho peníze na účtech, banky znervózní a volají mu. Žádný problém. Náš farmář prodává traktor, bere si peníze z nejrůznějších úvěrů, vyprodává sklad potravin, technické vybavení a splácí všechny své účty. Pak stojí před farmou a před kolemjdoucími vypadá dobře, jako pán na své půdě.
Jenže účty přicházejí dál a dál. Kreditní karty jsou znova vyčerpané. Takže tentokrát náš farmář prodává kombajn. Později dobytek, pak kuřata, pak osivo, pak pronajme studnu sousedovi a nakonec prodává půdu jiné farmě dole po cestě, jejíž půda je už vyčerpaná. Hotovostí platí různým věřitelům, za jídlo, vybavení atd.
Teď si náš farmář myslí, že už je všechno v pořádku. Účty jsou zaplacené, v kapse má trochu peněz a všechno je fajn.
Samozřejmě je vám jasné, jak to dopadlo. Farma už prostě neexistuje; je to jen pustina s několika budovami, a brzo tam už nebudou ani ony. Výsledek farmářova zvyku prodávat majetek kvůli zaplacení dluhů je předem daný, i když se dotyčný nedívá dostatečně dopředu na to, aby to viděl.
Ubohý, hloupý, pošetilý farmář.
Ten farmář je naše vláda a naši obchodní vůdci.
Stejně jako naše hypotetická farma přišla o půdu, dobytek, osivo a zemědělské vybavení, Amerika přišla o svou výrobní schopnost. Obchodní vůdci s jejich stejně malým zájmem o výrobu, jaký měl náš farmář o zemědělství, došli díky své krátkozrakosti k rozhodnutí, že jejich osobní prémie budou vyšší, když své továrny jednoduše prodají, místo aby je spravovali. Po 2. světové válce vedlo 27 amerických televizních společností, včetně Zenith, Emerson, RCA, GE atd. svět v televizních technologiích. Pak se majitelé patentů těchto technologií rozhodli, že už si nepotřebují špinit ruce fyzickou výrobou televizorů a začali prodávat výrobní licence, jež kupovali Japonci.
Od roku 1987 je jedinou americkou TV firmou Zenith. Majitelé patentů dostávají peníze, ale americké produkty, které se dají prodávat v zámoří, jsou pryč i s prací, která je vytvářela.
Totéž se stalo s high-tech elektronikou. Integrované obvody byly vynalezeny ve Spojených státech. Ale společnosti vlastnící tyto technologie místo prodeje integrovaných obvodů rozprodaly po celém světě stroje, jež integrované obvody VYRÁBĚLY, a teď Amerika prodává jen velmi málo čipů. Majitelé patentů dostávají peníze, ale hotovost plynoucí z prodeje vyrobeného zboží a z práce s ním spojené je pryč. Když Seymour Cray potřeboval zakázkové čipy pro své superpočítače, musel si je objednat z Japonska.
Stejně tak to bylo v letectví. Letadlo bylo vynalezeno ve Spojených státech a během 60 let jsme jich prodali po celém světě spoustu. Jenže později bylo celé letectví prodáno zahraničním zemím, což si vyžádalo „kompenzaci“ předání části hlavních technologií a výroby do těchto zemí. Hlavní technologie se krok za krokem dostávaly ven a braly s sebou práci a hotovost plynoucí z prodeje těchto produktů. Práv na výrobu amerických vynálezů mimo Ameriku stále přibývá. Na licenci v zámoří se už vyrábí dokonce i vynikající stíhačky F-16.
Aby zakryla ztrátu výrobních zaměstnání, naše vláda vymyslela frázi „ekonomika služeb“ (service economy). To, že prodávat vyráběné produkty ve skutečnosti nepotřebujeme; že náš národ může růst a prosperovat tím, že si budeme navzájem prát prádlo, je idiotský názor. K zakrytí ztráty výrobních zaměstnání vláda zákonem nařídila vznik tisíců a tisíců zbytečných pozic zabývajících se papírováním, a jejich nutnost deklarovala úředním rozkazem. Nejzjevnějším případem je daň z příjmu, kterou vláda zamotala tak, že se polovina z vás musí spoléhat na externího experta, který ví, co všechna ta nepochopitelná slova skutečně znamenají. Tak vláda nahradila práce, produkující výrobky na prodej, stejným množstvím prací, které neprodukují vůbec nic. Pouze udržují nezaměstnanost na nízké úrovni. Toto přetěžování amerického lidu bezdůvodnými předpisy a papírováním nepřineslo nic jiného něž zakrytí ztráty výrobních prací a transformaci Američanů od inovátorů a vynálezců, vytvářejících nové produkty, k podružným úředníkům nakukujícím si kvůli této prodělečné změně navzájem pod své čalouněné židle.
Takže, když většina naší výroby odešla, co teď Amerika DĚLÁ? Hlavně problémy. Se 4% světové populace a 18% ekonomiky máme 50% všech právníků, snažících se zlikvidovat vypleněním to málo průmyslových odvětví, která ještě nazývají Ameriku domovem (jako Microsoft). Děti nechtějí být vědci nebo inženýry; vidí, jak málo jsou v naší zemi tito lidé ceněni. Na základě nedávné historie děti vidí, že „velké prachy“ jsou ve firemním právu, zejména v investičním bankovnictví, spekulativním nakupování, podřadných obligacích, zkrátka řečeno v tom, co ostatní země popisují jako „snahu vydělat peníze přetřásáním z jedné strany na druhou“.
Se schopností Ameriky vyrábět produkty, které můžou na otevřeném světovém trhu soutěžit akorát tak v nezájmu, se není co divit, že obchodní bilance má takové problémy, jaké má. Naše exportní produkty nikdo nekupuje, protože už jich nevyrábíme dostatek, a tak jako tak musíme naše spotřebiče kupovat od lidí, kteří je vyrobí, a NEJSOU to Američané. (Když Ampex vymyslel VCR, dokonce se ani neobtěžovali hledat americkou společnost, která by to dělala, a hned prodali práva do Japonska).
Takže co všechny ty země s plusovou obchodní bilancí dělají se svými přebytečnými miliardami? Správně, zpátky nám je půjčují!
Naše vláda praktikuje to, co se uhlazeně nazývá „schodkový rozpočet“. Jiné termíny, jež by tuto praxi vhodně charakterizovaly, jsou „falšování“ a „účetní podvod“, ale to všechno je ve výsledku totéž; utrácení peněz, které ve skutečnosti nemáte.
To, co by pro normálního člověka znamenalo zločin trestaný vězením, bylo pro vládu legalizováno zákonem o Federální rezervě (Federal Reserve Act). To nebyl zrovna populární zákon. Demokraté proti vytvoření soukromé banky, dozorující nad systémem nekrytých bankovek, vedli v roce 1912 kampaň. Nicméně 23. prosince 1913 byl díky nepřítomnosti nesouhlasících kongresmanů během vánoční pauzy zákon o Federální rezervě odhlasován.
V pozdějších letech, během velké deprese, kongresman Louis T. McFadden (který byl 12 let předsedou výboru pro bankovnictví a měnu) žádal parlamentní vyšetřování zločinného spiknutí spočívajícího v soukromém vlastnictví „systému Federální rezervy“. Požadoval obžalobu federálních úředníků, kteří porušili služební přísahu jak založením, tak vedením Federální rezervy – prosil Kongres o vyšetřování neuvěřitelné škály jasných trestných činů rady Federální rezervy i Federálních rezervních bank. McFadden dokonce naznačoval, že Federální rezerva vědomě odstartovala velký krach na burze v roce 1929, aby posléze 9. března 1933 protlačila schválení zákona o nouzovém bankovnictví (Emergency Banking Act), který odstranil zlatý standard.
McFadden v parlamentním záznamu na stranách 1295 a 1296 z 10. června 1932 o FED řekl:
„V naší zemi máme jedny z nejzkaženějších institucí, jaké svět kdy poznal. Mluvím o radě Federální rezervy a Federálních rezervních bankách. Rada Federální rezervy, vládní rada, podvedla vládu Spojených států a obyvatelstvo Spojených států nedostatkem peněz na placení státního dluhu. Drancování a zločiny rady Federální rezervy a Federálních rezervních bank, jichž se dopouštěly společně, stálo tuto zemi tolik, že by se za to státní dluh zaplatil několikrát. Tyto odporné instituce ožebračily a zruinovaly lid Spojených států; zruinovaly sebe a prakticky zruinovaly naší vládu. Stalo se tak díky špatnému zákonu o Federální rezervě a díky podvodným praktikám bohatých supů, kteří ji kontrolují.“
Proč všechen ten povyk nad zlatým standardem?
Vraťme se k Zakládajícím otcům a původnímu významu slova „dolar“. „Dolar“ je ve skutečnosti váhová míra stříbra, přesně 371,25 grains (24,13 gramu). Naše americké stříbrné dolary jsou ve skutečnosti těžší, protože do nich jsou kvůli trvanlivosti přidávány další kovy. Ale dolar BYL 371,25 grains stříbra, což odpovídalo váze celého řetězce přijímaných peněžních jednotek sahajících přes španělský dolar, holandský daller, až k německému thaleru; byl to produkt stříbrných dolů zhodnocovaný mincemi přesné váhy. Ražební zákon z roku 1792 přesně definoval náš dolar v odpovídající váze vzhledem ke stříbrným dolarům používaným ve zbytku světa, a pak definoval zlatý dolar jako množství zlata, jenž se bude rovnat ceně stříbra ve stříbrných dolarech 24,75 grains, 1/15 váhy stříbra ve stříbrných dolarech.
Takže co je špatně? Opravdu nic. Když vy jako občan držíte v ruce stříbrný nebo zlatý dolar, držíte kov v jeho současné hodnotě. Vláda nemůže udělat nic, čím by změnila hodnotu peněz, které máte pod kontrolou.
Vezměte si stříbrný římský denár na obrázku. Římská říše je už dávno pryč, ale peníze, které Řím vydal, mají stále cenu, protože samotné mince měly cenu. Římské stříbrné mince se jako peníze používaly dlouho po zhroucení impéria, protože cena mincí díky stříbru v nich obsaženém nezáležela na tom, jaká vláda je vydala.
Samozřejmě že nošení příliš mnoha mincí může být obtížné, takže země, včetně té naší, shledaly za výhodné vydávat papírové bankovky. Ale tyto bankovky byly sotva výhodou. Zlaté a stříbrné certifikáty byly jen „potvrzujícími šeky“ za ekvivalentní váhu zlata nebo stříbra drženého ve státní kase, které by bylo na požádání vydáno. Ovšem ve finále byl právoplatný dolar Spojených států 371,25 grains stříbra nebo 24,75 grains zlata.
Problém tohoto systému z pohledu vlády a bank je ten, že omezuje množství peněz, s nimiž mohou pracovat. Když banka vyčerpá zásobu stříbra nebo zlata (nebo ekvivalentních certifikátů), už nemůže půjčovat další peníze, z nichž získává úroky. Když vláda vyčerpá zásobu stříbra nebo zlata (nebo ekvivalentních certifikátů), už nemůže dál utrácet peníze (stejně jako my ostatní).
Okamžitým efektem ukončení zlatého standardu bylo to, že papírový dolar už nebyl závislý na 371,25 grains stříbra nebo 24,75 grains zlata, mohlo se tisknout víc papírových dolarů (nyní nazývaných „bankovky federální rezervy“) a jejich cena už nebyla pod kontrolou občanů, ale pod kontrolou vydávající centrální banky, a zakládala se na celkovém počtu vytištěných dolarů. Čím víc dolarů je vytištěno „ze vzduchu“, tím menší cenu každý z nich má.
Bankovky federální rezervy
Podvod, spočívající v tomto systému, je jednoduchý. Federální rezervní banka si najímá ministerstvo financí, aby vytisklo nějaké peníze. Federální rezerva platí státní pokladně pouze cenu tisku, NEPLATÍ 1 dolar za každý 1 vytištěný dolar. Ale Federální rezerva bankám pronajímá peníze (nebo úvěrové limity) v plné nominální hodnotě a ty banky, které vyčerpají své depozity, vám pak půjčují Federální rezervou nekryté bankovky, které musíte zaplatit v plné dolarové hodnotě (plus úroky) vytvářením produktů práce, přestože Federální rezerva tiskne peníze za penny, nebo je vytvoří „ze vzduchu“ v počítači.
Jak Federální rezerva tiskne stále větší nadbytek peněz, zásoba peněz se zvyšuje, příliš mnoho peněz začíná stačit na málo zboží a služeb, což znamená nárůst cen. Ale navzdory šarádě Federální rezervy inflace nepřichází. Federální rezerva může zastavit inflaci kdykoliv chce prostě tím, že zastaví tiskařské lisy. Díky tomu jsou inflace a recese pod plnou kontrolou Federální rezervy.
V průběhu času nadměrný tisk bankovek zničil hodnotu dolaru. Pokud chcete vědět jak moc, běžte ven a zkuste koupit 371,25 grains stříbra. Zhoršování je obvykle postupné. Někdy však přijde taková devalvace jako v roce 1985 (způsobená kvůli zastavení obchodního schodku), která zahájí skupování nemovitostí v naší zemi Japonci.
O zvrácení tohoto procesu se pokoušela řada politiků. Kennedy vydal vládní nařízení 11110, požadující po ministerstvu financí zahájení tisku a vydávání stříbrných certifikátů na stříbro zbývající v držení ministerstva financí.
Kennedy se rozhodl vrátit k systému, kdy by mohl vydávat a kontrolovat peníze pouze Kongres, takže by se stoupající státní dluh mohl snížit neplacením úroků bankéřům z Federálního rezervního systému, kteří tisknou peníze a pak je půjčují vládě na úrok. Proto podepsal vládní nařízení 11110, požadující vydání 4 292 893 815 dolarů v bankovkách prostřednictvím ministerstva financí místo obvyklého systému Federální rezervy.
Bankovky Johna F. Kennedyho
Tentýž den, kdy Kennedy podepsal návrh zákona měnící podložení jedno a dvoudolarových bankovek ze stříbra na zlato, získala slábnoucí americká měna na síle.
Kennedyho kontrolor měny, James J. Saxon, byl nějakou dobu s radou Federální rezervy ve sporu, jelikož povzbuzoval širší investice a půjčky pro banky, které nebyly součástí systému Federální rezervy. Saxon rovněž rozhodl, že by ne-rezervní banky mohly upsat novou emisi cenných papírů státu a lokální obecné obligační dluhopisy, což by znova oslabilo dominanci bank Federální rezervy.
Kennedyho vládní nařízení nebylo díky atentátu nikdy realizováno, a krátce nato vyňaly Spojené státy stříbrné mince z oběhu a nahradily je měděnými plíšky, používanými dodnes. Tyto dvě události, ztroskotání tisku nových stříbrných certifikátů a nahrazení našich stříbrných mincí bezcennými plíšky, můžou vysvětlit, proč Warrenova komise přijala mezi své členy Johna J. McCloye, muže, který měl nulové zkušenosti se zločinem, právním nátlakem nebo státní bezpečností, ale byl prezidentem Chase Manhattan Bank.
Mělo by být poznamenáno, že banky samy ještě zlatý standard používají. Finanční transakce mezi hlavními státními bankami se stále vyřizují přenosem zlatých prutů.
Takže tady máme banku, která legálně padělá peníze, jež si půjčujete, ale očekává splácení v plné hodnotě (plus úroky). Jenže co je dobré pro Federální rezervu, je dobré i pro vládu, a tady se dostáváme zpět k tomu zábavnému výrazu „schodkový rozpočet“. Vláda utrácí víc peněz než přijímá. Tak to je už řadu let. Federální rezerva, jediný legální zdroj těchto nekrytých bankovek, tiskne hotovost, kterou vláda potřebuje (nebo v počítači vyrábí úvěrové limity). Tato zvláštní hotovost je považována za půjčku, aby vláda mohla pokračovat v nadměrném utrácení a další erozi ceny dolaru na světovém trhu. Vláda (to znamená daňoví poplatníci) platí plnou nominální hodnotu, plus úroky.
Ale je tu ještě další problém. Vláda si půjčuje tolik peněz, že to zvyšuje úrokové sazby! Vy platíte VĚTŠÍ úroky na své hypotéce, automobilovém úvěru a úvěrových kartách, protože vláda nemůže vyvážit své účty. Zvláštním úrokem, který platíte, je proto další skrytá daň. Vláda vám ve své „velkorysosti“ dává daňový dobropis na hypoteční úrok, který je vyšší kvůli její vlastní půjčce!
Během 80. let, kdy klesal export a práce přecházela od výroby k méně placeným pracím v „sektoru služeb“, klesl základ daně. Aby se zabránilo růstu nezaměstnanosti, byl zahájen obrovský program s názvem Strategic Defense Initiative, ale tento program nevytvořil žádný exportovatelný produkt ani žádné zdanitelné tržby, takže peníze do něj nalité urychlily vládní zadlužení. Jelikož průmyslová výroba upadala, na úvěry dosahovalo méně začínajících společností, takže vláda povolila pravidla (při zvýšení pojistného depozitního limitu) dovolující „investice“ v rizikovějších odvětvích, z nichž se většina ukázala jako podvodná, nebo ještě hůře, jako praní špinavých peněz z drog. To zahrnuje Whitewater, Flowerwood, a Castle Grande. Navzdory přesunutí škod hlavně na daňové poplatníky (kvůli uklidnění zahraničních investorů udělali daňoví poplatníci z Ameriky stále ještě bezpečné místo k zaparkování jejich přebytečné hotovosti) vláda upadla do ještě hlubšího dluhu.
Za 12 let Reaganovy a Bushovy vlády se Spojené státy staly ze světově nejvíce věřitelského národa světově největším dlužníkem. Mnoho národů, které se těšily obrovským obchodním přebytkům, začalo Spojeným státům půjčovat pod podmínkou, že zapracujeme na naší průmyslové výrobě, vyčistíme infrastrukturu, zvedneme daně, zkrátka pročistíme naše jednání tak, aby investování do Ameriky mělo smysl!
Fakticky vzato jsme to však neudělali.
Při pokusu zakrýt skutečný rozsah problému docházelo k různým úskokům. V několika posledních letech posílala federální vláda státům méně peněz z daní, než na daních vybrala. To znamená, že si státy na pokrytí svých závazků musí půjčovat VÍC peněz. Čistý výsledek je ten, že se dluh přenáší na státy, aby se ukryla jeho skutečná velikost. Vláda snadno přizná 3 bilion „veřejného“ dluhu, zdráhavě připustí, že to je „nekryté pasivum“ dosahující částky téměř 7 bilionů, ale skutečná tvrdá pravda je taková, že celkový vládní dluh, státní i federální, v současnosti činí přes 14 bilionů dolarů, to je asi 50 000 dolarů na každého muže, ženu a dítě ve Spojených státech. Od roku 1960 daňoví poplatníci vysolili jen na platbách úroků 15 bilionů dolarů, zatímco se dluh stále zvyšuje.
Další kousek, který vláda předvádí, je „půjčování si“ z různých svěřeneckých fondů pod její kontrolou. Nějaké 2 biliony se vypařily ze svěřeneckých účtů rodilých Američanů (nyní je žalováno ministerstvo vnitra a ministerstvo financí) a skoro 3 BILIONY byly za posledních 8 let odebrány a utraceny z vašeho sociálního a důchodového zabezpečení.
Jestliže si vláda musí půjčovat peníze na váš důchod za situace, kdy se věci mají údajně tak dobře, za jakých podmínek ty peníze může splatit? Nebo vám vláda váš důchod jenom slibuje a buď vám na něj vyměří další daň, nebo nedostanete podporu, o které jste si mysleli, že si na ni platíte?
Za posledních 8 let, během doby, o níž jsme si mysleli, že to jsou dobré časy, federální vláda téměř ZDVOJNÁSOBILA svůj dluh. Odhadovaný úrok z dluhu se rovná všem osobním daním z příjmu placených všemi Američany. Naše vláda je tak hluboko v dluzích, že se to ani nedá spočítat.
To nám přináší vedlejší problémy. Už jsme si půjčili tolik peněz, že věřitelé začínají být nervózní. Během Johnsonovy vlády Charles DeGaulle požadoval po Spojených státech lombardní půjčky dlužené Francii ve zlatě a začalo odvážení zlata ze státní kasy. To způsobilo, že několik dalších států požadovalo totéž a prezident Nixon musel zlaté okno zabouchnout, protože jinak by se kasa brzo vyprázdnila.
Jenže Nixon za ten dluh musel nějak ručit, a tak přišel na plán potichu odložit obrovské plochy americké půdy i s jejími nerosty přímo do rezervy na pokrytí nesplacených dluhů. Tehdy už byl americký lid rozčílen válkou ve Vietnamu a Nixon dost dobře nemohl připustit, že rozdělil celé lány Spojených států vlastníkům zahraničního dluhu. Tak vymyslel Agenturu pro ochranu životního prostředí a schválil drakonické ekologické zákony, jež sloužily k udržení země s obrovskými přírodními zdroji pryč od majitelů a k dokázání vlastníkům zahraničního dluhu, že američtí občané tyto zdroje nevrtají, netěží, ani jinak nevyužívají. Od tohoto dne až dodnes vláda, jak klesá stále hlouběji do dluhu, uchvacuje stále více země, prohlašujíc ji za divočinu nebo „oblast bez silnic“ či „řeku dědictví“ nebo „mokřiny“ nebo jiný z víc jak tuctu dalších takových matoucích pojmů, ale konečný výsledek je stejný. My jako národ nemůžeme využívat zem, a v mnoha případech na ni ani nesmíme vstoupit.
Tohle není o ochraně přírody, je to o zástavě majetku. Vláda ukradla VAŠÍ zem a použila ji na zajištění půjček. Když se vláda nemůže dostat z dluhů, zastavuje stále více země, aby se vyhnula propadnutí zadlužené nemovitosti. Není daleko den, kdy se občané Spojených států probudí a zjistí, že už nejsou občané, ale nájemníci.
Tato mapa ukazuje současnou plochu všech území zabraných vládou pod záminkou ekologie.
Zkrátka, Spojené státy mají vážný problém. Přišli jsme o obrovské množství výrobní kapacity, a ty produkty, které ještě vyrábíme, navzdory trvalé devalvaci dolaru nedokáží na světovém trhu dobře konkurovat. Stručně řečeno máme platit obrovské dluhy a máme málo toho, čím je zaplatit. Stejně jako ten pošetilý farmář jsme prodali stroje, díky kterým jsme prosperovali, a přetřásáme našimi investičními portfolii sem a tam v naději, že ty peníze uvnitř nějakým způsobem samy narostou. To se nestane.
Národy a banky, kterým dlužíme peníze, s námi mají opravdu velkou trpělivost. Vědí, že naše ekonomiky jsou tak pevně provázané, že co poškodí Ameriku, poškodí i je. Ale dříve nebo později, možná po nějakém obchodním krachu, někdo, aby zaplatil vlastní dluhy, bude chtít, aby byly splaceny jeho půjčky Spojeným státům. A než by se nechal napálit „bezcennými papíry“, bude se splacení dožadovat na vládě Spojených států.
Kromě vládního dluhu 14 bilionů má náš domácí obchod až o bilion větší dluh v zahraničních investicích, držených zde slibem, že všechny ztráty pokryje americký daňový poplatník. Jenže s poklesem naší výroby a za situace, kdy naše školy produkují daleko víc právníků než čehokoliv jiného, by mělo být rozumnému pozorovateli jasné, že americký poplatník, dokonce i kdyby chtěl, nemůže dokázat pokrýt ztráty vlastní vlády, natož zahraničních investorů. To je musí také znervózňovat.
Toto nám přináší „trhy cenných papírů“, nejpozoruhodnější burzovní trh. V posledních několika letech nás neustálé mediální proslovy ujišťovaly o tom, že jediným měřítkem kvality naší ekonomiky je stoupající počet akciových trhů. Jenže bližší pohled na tyto drahé akcie odhalí, že většina je silně přeceněná; jejich cena je spíš výsledkem tržních sil, než že by byla podložena skutečnou hodnotou (schopností vydělat). Jedním z příkladů je Amazon.com, který měl hrozný rozběh cen akcií, přestože společnost sama je zisková.
Vláda přiznává používání skrytých prostředků k předcházení poklesu obchodu; k udržování cen akcií na uměle vysoké a přeceňované úrovni, aby mohla těmito působivými čísly mávat jako „důkazem“, že je všechno v pohodě, tak, aby se daňoví poplatníci vrátili do práce a platili víc daní. Ale aby mohly být ceny akcií udržovány nad jejich skutečnou hodnotou, poptávka musí být taková, aby udržela vysoké ceny. Jinak řečeno, do spodní části pyramidy musí stále přicházet NOVÍ investoři, držící ceny akcií nahoře před pádem. Proto je tu nápor komerčních lákadel pro nováčkovské investory do akciového trhu přes „online obchodování“. Jak ukazuje Ponziho diagram, akciový trh se zhroutí, když už vespod nebudou moct být přitaženi noví kupující. Když se trh začíná zadrhávat, vlády (naposled britská) vypustí na světový trh obrovské zásoby zlata, aby cenu zlata snížily a odradily investory od opuštění akciového trhu kvůli zlatu.
Před několika lety jsem pracoval na filmové verzi „The Day The Bubble Burst (Den, kdy bublina praskla)“ a strávil jsem nějaký čas s konzultantem panem Williamem Huptem, který byl v roce 1929 u pádu burzy. Ten měl zarámovaný poslední dálnopisný pásek ohlašující Velkou krizi, a vyprávěl některé historky týkající se toho, co se děje dodnes.
První příběh byl o ranných znameních nebezpečně přeceněného trhu, a jak se Plunge Protection Team, největší investiční domy, zvláště House of Morgan, pokoušely o zvrácení prvních regulací koupením velkých balíků akcií, aby vytvořily tržní poptávku a ovládly pohyb cen.
Druhý příběh byl o jeho příteli, který v září 1929 vyšel ze své kanceláře a zaslechl rozhovor obsluhy výtahů o jeho vlastním akciovém portfoliu a jeho investicích. Představa obsluhy výtahů jako hráče na trhu u něj spustila varovný signál a celé své portfolio okamžitě zlikvidoval, právě včas před velkým pádem. Spousta lidí, včetně herce Charlie Chaplina, poznala „verbování“ té části společnosti, která NEMĚLA rizikový kapitál, jako nových investorů, v zoufalé snaze podepřít přeceněný trh, a která se vydala zachránit své vlastní osobní bohatství.
Nakonec nic jako oběd zadarmo neexistuje. Nemůžete vydělávat peníze a zvyšovat jejich hodnotu tím, že je budete přesypávat z jedné banky do další. Národ nemůže prosperovat tím, že si všichni navzájem perou prádlo, nebo posílit svou vládu směrnicemi a naprosto zmateným papírováním, ani kolem rozhazovat akcie, které mají možná tak malou reálnou cenu jako bankovky Federální rezervy. Abyste vydělávali peníze a vykazovali zisk, musíte vytvářet produkty, které chce někdo jiný koupit, a tyto kapacity si bohužel Spojené státy ve velké míře nechaly vyklouznout. „Ekonomika služeb“ byla politická propaganda, aby veřejnost uvěřila, že pokles našich výrobních kapacit byl dobrá věc.
Náš národ je na mizině, zbankrotovaný, a protože prodal velkou část svých strojů a technologií, nesnadno se vrací k pracím, které kdysi udělaly náš národ velikým. Naše infrastruktura je v rozkladu (procento amerických silnic s významnějším poškozením se jen v loňském roce zdvojnásobilo), naše veřejné školy nedokážou produkovat pracovní sílu schopnou fungovat v high-tech výrobním prostředí, a manažeři a koncoví inženýři s výrobními zkušenostmi byli z velké části odlákáni ostatními národy. Náš celkový vládní dluh dosáhl bodu, kdy je slib, že daňoví poplatníci můžou pokrýt jakékoliv ztráty zahraničních investic, neupřímný, protože už nemůžeme platit ani dluhy naší vlády.
Náš národ má problém. Neděláme příliš produktů, které bychom použili pro výrobu. Následkem toho nemáme produkty na prodej, jak jsme byli zvyklí. Dokonce nevyrábíme ani většinu produktů, které potřebujeme pro sebe (jako ten počítač, na který teď civíte). Výsledek: máme obrovský obchodní schodek. Z našeho národa odtéká hotovost a zpátky nepřichází ani zdaleka tak rychle. Žádná cesta, jak tento trend obrátit, neexistuje; to je závažný problém. Náš národ se stává chudším, je beznadějně zadlužený, a všechna ta umělá eskalace cen akcií to nemůže zakrýt.
A jak pokračuje uměle napumpovaný trh cenných papírů v úpadku, pravdivá míra ekonomické hrůzy, jenž je produktem desetiletí vládní zkaženosti, se stane zjevnou všem.
Článek The United States Is In Deep Doodoo! vyšel už před časem na serveru whatreallyhappened.com. Kdy přesně byl napsán, nevím, ale vzhledem k tomu, že se nezmiňuje o 11. září, předpokládám, že někdy na počátku tohoto století. Od té doby se situace progresivně zhoršila. Překlad Petra Velíšková - děkuji.