Volební divadlo

Pro ilustraci asi nemusím pokračovat. Je to úsměvné, že? Jenomže když je na stejných principech založeno řízení té největší firmy – státu – téměř nikdo se nad tím nepozastavuje.

Minulý týden se v ČR konaly volby do obecních zastupitelstev a do třetiny prazvláštní tragikomické instituce zvané senát. Část lidí šla volit jednoduše proto, že je na výsledcích voleb osobně více či méně finančně zainteresována. Jiní opět podlehli iluzím vytvářeným masivními kampaněmi, v nichž se strany ve snaze urvat co nevíce místa u korýtek předhánějí v předvolebních slibech.

Na otázku proč se tito lidé dobrovolně podílejí na frašce zvané volby, odpoví většina naučenými frázemi o „občanské povinnosti“, „demokratické odpovědnosti“ nebo – snad nejčastěji – o „hlasu proti komunistům“…

Stále větší část lidí volby naprosto ignoruje. Ať již proto, že je politika nezajímá, jsou tím, co se kolem nich děje, zklamáni a ztratili veškeré iluze nebo svou neúčast chápou jako vyjádření nesouhlasu s principem voleb jako takovým.

Nebudu zapírat, že patřím k posledním jmenovaným. Nedokážu pochopit, jak je možné principy řízení, které by nefungovaly v žádném odvětví lidské činnosti, aplikovat na tak důležitou instituci, jakou je stát.

Marketingová strategie těch, kteří chtějí být zvoleni, je stejná jako u obchodníků, kteří prodávají „supervýhodné“ výrobky v oduševnělých reklamách teleshopingu nebo pořádají levné „předváděcí zájezdy“ pro důchodce. Cílem je maximální zisk. I produkt je obdobný – předražený bezcenný (promiňte mi to slovo, výstižnější nenalézám) šmejd. Všichni vědí, že to, co jim političtí hochštapleři ve svých kampaních tvrdí, není pravda. Přesto mnozí vždy znovu naletí.

Doba, kdy šlo ve volbách pouze o nadprůměrné mzdy a výhody, jež mají politici ze své funkce, je dávno pryč. V dnešních korýtkách plavou mnohem větší kapříci a i menší funkce se mohou stát odrazovým můstkem ke korytům, z nichž se protáčejí panenky a tečou sliny i těm nejotrlejším. Počínaje orgány obecních úřadů a úřadů obcí s rozšířenou pravomocí a krajských úřadů přes parlament, senát a vládu až po takové chlívečky jako jsou instituce EU či celosvětových organizací typu OSN, Světová banka, Mezinárodní měnový fond, atd.

A čím více jsou korýtka lukrativní, tím více se boj o ně prolíná i s vyloženě kriminální činností s prvky organizovaného zločinu. Upřímné snahy něco měnit jsou hned zpočátku utnuty. Vzpomínám si, jak krátce po tom, co jsme před několika lety založili politickou stranu Pravá alternativa, začali navštěvovat představitele této strany agenti nejmenované tajné služby s nabídkami na „spolupráci“ ve snaze činnost této strany „podchytit“ na samém startu. Strana krátce po svém vzniku zanikla a lidé, kteří tehdy plní upřímného nadšení chtěli vstoupit do politiky ve snaze něco změnit, znechuceni odešli do ústraní. Hold i v politice platí ono známé „kdo chce s vlky žíti…“.

Systém takto nastavený ani NEMŮŽE fungovat jinak. Je to stejné, jako kdyby „firemní volby“ ve zmiňované firmě skutečně proběhly. Generální ředitelkou by se stala pro svůj „volební program“ recepční Kateřina Žáková. Jejím prvním krokem ve funkci by byla služební cesta za účelem zjištění, kvality služeb poskytovaných konkurencí na Kanárských ostrovech. Výrobním ředitelem by se stal vrátný Jirka. Ten by v noci se svým švagrem Kočičkou naložil všechno vybavení, které se dá dobře zpeněžit, na bratrovu Avii a odvezl pryč. Druhý den ráno by to byl on, kdo by zavolal policii a se slzou na krajíčku by líčil neštěstí, jež postihlo jeho firmu. A uklízečka Libuška? Ta by z pozice personální ředitelky vydala výnos o dvouměsíční dovolené a čtyřhodinové pracovní době, za což by si schválila mimořádnou odměnu ve výši osmi měsíčních platů.

Jistě i vás napadá mnoho dalších variant „fungováni“ takovéto firmy. A určitě se shodneme, že by její existence neměla dlouhého trvání. U státu je to – bohužel – jiné. Zatímco nekompetentně řízená a rozkrádaná firma, velice brzy zkrachuje, nekompetentně řízený a rozkrádaný stát je bez přestání dotován občany, kteří v podobě daní a poplatků sypou do černé díry státní pokladny stále více ze svých příjmů.

A jak z tohoto marasmu ven? Je třeba se inspirovat přírodními zákony – kompetentnost a osobní odpovědnost, jednoduchost a transparentnost, ale i tvrdé represe při porušení pravidel… Dokud však bude mít hlas uklízečky Libušky, vrátného Jirky nebo recepční Kateřiny stejnou váhu jako hlas uznávaného profesora vyučujícího management na univerzitách po celém světě nebo špičkového neurochirurga, jemuž vděčí za život stovky možná tisíce pacientů, z místa se nepohneme…