Schwarzenberg ministrem?

Autoři tohoto otevřeného dopisu se zdají býti poněkud odtrženi od reality. Hned v úvodu píší, že „prestiž úřadu“ (rozumějme ministerstva kultury) „od smrti Pavla Dostála (byť k jeho práci by bylo možné mít též různé výhrady) rapidně poklesla“. Mají tedy očividně za to, že Pavel Dostál přinesl na tento úřad jakousi prestiž. Vzhledem k tomu, že Pavel Dostál není již mezi námi a nemůže se bránit, nebudu to dále rozvádět.

Naopak rozveďme více osobu pana Karla Schwarzenberga, který by měl být v očích páně Černého, Svěráka, Hřebejka a spol. jakýmsi spasitelem české kultury a morálky.

Podle umělců by měl stát ministr kultury „nad stranami“. S tím lze jen bezvýhradně souhlasit. Ale právě proto pan Schwarzenberg zcela nevyhovuje. Formálně je členem ODA (pokud již z tohoto politického Titaniku neutekl), do Senátu jej tlačila US-DEU (rovněž ztroskotaný politický subjekt), za kterou kandidoval a především je tento člověk věrným a bezvýhradným spojencem sametového „nadpolitického“ establishmentu okolo Václava Havla. Spolu s „nadstraníky“ Jiřím Pehem, Jiřím Lobkowiczem, Michaelem Kocábem, Monikou Pajerovou a dalšími se pohyboval u vzniku nové prohavlovské strany Cesta změny, která na rozdíl od ODA či US-DEU skončila bohužel dříve, než začala. Jisté vazby měl Schwarzenberg i na KDU-ČSL, když se podílel na jejím financování.

V letech 1990 – 1992 působil Schwarzenberg jako jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Havla, šéf kanceláře prezidenta. Spolu s Havlem, jeho pěstovaným disidentským kruhem a bleskurychle překabátěnými neokomunisty nám pan Schwarzenberg sametově rýsoval naši budoucnost. Nejprve ale vyřešil budoucnost svoji a brzy po svém návratu z exilu se díky restitucím stal jedním z českých miliardářů.

Stejně jako restituce Václava Havla, jsou i restituce pana Schwarzenberga (které dosáhly výše miliard korun), velmi podivné. Aby zdědil a zrestituoval majetek znějící na jméno Schwarzenberg, neváhal podnikat zajímavá právnická salta. Zatímco byl v 60.letech adoptován do tzv. hlubocké větve Schwarzenbergů, což mu po ní umožnilo v Rakousku dědit o necelých dvacet let později, po roce 1989 se v Čechách naopak velmi aktivně hlásil ke své původní biologické krumlovské větvi, ze které koukaly miliardové restituce.

Vzhledem k tomu, že podle platného českého práva Schwarzenberg na restituce neměl nárok, kauza došla až k soudu. Světe div se, postupovalo se náhle podle práva rakouského. Případem Schwarzenbergových restitucí se zabývala i tehdejší prokuratura, ale vyšetřování tak velkého přítele prezidenta Havla zkrátka nebylo únosné.

Ministr kultury má ručit za „nadčasové hodnoty spojené s kulturou“, píší páni umělci. Bezpochyby. Ovšem to opět poněkud vyřazuje pana Schwarzenberga ze hry. Mezi takovou nadčasovou hodnotu můžeme jistě zařadit slušnost a dostávání svým, zvláště zákonným, závazkům. V roce 1992 zřídil Schwarzenberg k bohulibým účelům Nadaci Bohemiae a stanul také v jejím čele. Rok po svém založení přestala nadace platit daně a daňové nedoplatky se vyšplhaly na 3 miliony korun. Nadací prošla velmi zajímavá jména, vezměme namátkou Richarda Salzmanna, Vladimíra Dlouhého, Josefa Zielenice, Michala Lobkowicze, Lucii Pilipovou nebo Jana Švejnara.

Po vzoru Václava Havla a dalších velkých „humanistů“ je Schwarzenberg zuřivým zastáncem pozitivní diskriminace cikánů (nově Romů). Např. 27. ledna 2006 jej v Senátu rozzuřila možnost novelizace zákona o státní sociální podpoře, limitující přídavky na děti určitým množstvím dětí. Prohlásil k tomu: „Velice rád bych se zde ohradil proti názoru, že příspěvky na děti by měly býti omezeny, je-li příliš vysoký počet dětí. Za prvé znám několik rodin, které mají pět nebo šest dětí a vím, jaká je to zátěž. Za druhé, ale především a zrovna dnes, mám obavy, že tento strop je zamířený proti jedné skupině našeho obyvatelstva. A myslím, že bychom si měli přiznat, zajisté existují problémy, závisí ale spíše nedostatečnou školou a s podmínkami života do těchto dob nikoliv na nich samotných a také na našich vlastních předsudcích, co se týká nabídky práce.“

Jinými slovy, podle pana Schwarzenberga jsme to my, Češi, kdo má předsudky vůči cikánům, nezajišťuje jim vzdělání a dostatečné podmínky života. Jak bychom si mohli dovolit jim ještě brát přídavky na děti? Že měl na mysli ve svém příspěvku cikány, považuji za nad slunce jasné.

Tehdejší debata v Senátu pak pokračovala ještě zajímavěji, když senátor Jiří Stodůlka za KDU-ČSL (stranu, kterou Schwarzenberg sponzoroval) dodal: „Mě osobně uráží to hovoření o počtu dětí a omezování sociální potřebnosti vícečetných rodin.... pokud zákon bude určovat, kolik která rodina má mít dětí, je to zákon blížící se holocaustu.“ Takže podle lidovce Stodůlky nebudeme-li platit řádně našim Romům přídavky na děti, pácháme na nich holocaust.

Když jsme se dotkli hrůzu budícího holocaustu, nelze zapomenout, že holocaust je pro Schwarzenberga významným politickým kapitálem. V Rakousku úspěšně lobboval za nové odškodňování obětí holocaustu po 60 letech a v Čechách pro změnu propagoval nový druh holocaustu, romský holocaust. Dle svého přiznání nechal taky odvézt „památník“, který v Letech u Písku instalovala Národní strana.

Schwarzenberg má být dle dopisu „se svým státem pevně spojen“. Další nepřesnost. Pan senátor je pevně spojen především s elitami, které ho mocensky ovládají. Jejich moc pomáhal nastolovat již od roku 1990 po boku Havla.

Autoři dopisu se ohánějí také „prací pana Schwarzenberga pro stát“. Takové téma je velmi zajímavé. Když v roce 2004 kandidoval do Senátu, brojil Scharzenberg proti byrokracii, „zahlcení podnikatelů zbytečným papírováním“ a sliboval stát se jedním z těch, „kteří budou zjednodušovat a zprůhledňovat právní řád“. Realita však vypadá tak, že za dva roky předložil pilný senátor Schwarzenberg dvě novely na změnu ústavy a dalších předpisů týkající se omezení imunity poslanců a senátorů. Těchto několik stran textu podal společně s dalšími sedmi senátory.

Ze statistiky hlasování senátora Schwarzenberga, která je k jeho smůle veřejná, můžeme potom zjistit, že jeho účast na jednání Senátu, aby zde „sloužil občanům“, jak sliboval ve volbách, je více než žalostná. U většiny hlasování u něj najdeme poznámku „nepřítomen“.

„Aristokrat věrný demokratickým zásadám i tradicím v hlubším slova smyslu“, čteme v dopise našich umělců. Demokratické právo na svobodu projevu však podle pana senátora platí jen potud, kde jeho výkon ještě nevadí jeho etablovaným elitám. Viz. jeho angažovanost v Letech a jinde.

Když pánové Černý, Svěrák a Hřebejk píší, že Schwarzenberg „je příkladem věrné a neokázalé služby ideálům“, je s nimi nutno opět souhlasit. Ovšem ve smyslu jiné interpretace. Pan kníže bezpochyby slouží jistým ideálům, ale určitě ne ideálům ve prospěch nás všech, této země ani jejích obyvatel. Dokazuje to již od svého návratu do Čech po roce 1989. Úzké vazby s režimním disentem, nejužší vazby na Václava Havla, bezvýhradná orientace na EU a NATO, zejm. na USA („USA jsou nejdůležitějším spojencem ČR“, dočteme se v jeho volebním programu).

Někteří méně informovaní mohou považovat pana senátora Schwarzenberga za antikomunistu, resp. člověka, který před komunisty v roce 1948 uprchl za hranice. O to více pak může překvapit jeho snaha umožnit bývalým komunistům přístup do nově zřizovaného Ústavu paměti národa, jehož zřízení zákonem bylo v Senátu letos v červnu projednáváno. Navrhoval proto rozsáhlou amnestii pro „hodné“ komunisty – členy KSČ do roku 1968. Jím navrhovaná formulace zněla „s výjimkou těch, kteří z důvodu odporu proti totalitnímu systému ze strany odešli či byli vyloučeni, a to jak před rokem 1968, tak pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavského paktu do Československa.“

Pokrytectví Karla Schwarzenberga je v tomto ohledu přesným obrazem pokrytectví Václava Havla. Zatímco oba odmítají kolektivní vinu komunistů, ba naopak jsou k nim velmi vstřícní a shovívaví (oba s bývalými vysokými komunisty spolupracovali již od roku 1990), naopak v případě Sudetských Němců se oba kroutí jako hadi. Ačkoli je vyhnání tří milionů lidí bez rozdílu jasnou ukázkou uplatnění kolektivní viny, její odmítnutí či alespoň odsouzení z jejich úst pro tento případ nikdy neuslyšíte. Za svá mlhavá vyjádření k problematice Benešových dekretů si v roce 2002 Schwarzenberg vysloužil trefného „bobříka vyčůranosti“ od politologa Bohumila Doležala.

Tedy pane Svěráku, Hřebejku, Vieweghu a spol.: Horší to být sice už snad nemůže, ale radši sociálně demokratického baviče (slovo „šašek“ zní příliš hanlivě) Jandáka vyhrožujícího občanům „přes držku, když ho nebudou volit“, než samozvaného elitáře a obhájce komunistů Schwarzenberga. Vaše snaha učinit z této figury akceptovatelnou alternativu do vysoké politiky či dokonce morální autoritu je sice plná vzletných slov a frází, které však tvrdě narážejí do skutečné reality.