Jak Hizballáh porazil Izrael

„Tato analýza je... omezená“, poznamenal Cordesman, „..tím, že nebyla provedena žádná inspekční návštěva Libanonu nebo Hizballáhu.“ I když může být nekompletní, dosáhla Cordesmanova studie dvou cílů: poskytla základ pro porozumění válce z izraelského pohledu a vznesla otázky, jak a jak dobře Hizballáh bojoval. Skoro dva měsíce po skončení války Izraele s Hizballáhem je již možné vyplnit prázdné řádky zanechané Cordesmanem.

Obraz poskytovaný námi je také omezený. Představitelé Hizballáhu nikdy nehovoří veřejně a již vůbec ne do záznamu o tom, jak vedli konflikt, nepopisují své vybavení a nebudou diskutovat svoji budoucí strategii. Stejně, lekce z války z pohledu Hizballáhu se teprve začíná rýsovat a některé menší lekce se z toho odvozují i pro americké a izraelské strategické plánovače. Naše závěry jsou založeny na zjištěních učiněných přímo na místě v průběhu války, na rozhovorech s izraelskými, americkými a evropskými vojenskými experty, na vynořujících se společných pohledech na konflikt v diskusi s vojenskými stratégy ana síti vyšších představitelů na Blízkém východě, kteří byli silně zainteresováni na vásledku války a se kterými jsme hovořili.

Naše celkové závěry jsou v rozporu se stávajícími názory zastávanými některými představiteli Izraele a Bílého domu: že izraelská ofenziva v Libanonu vážně poškodila schopnost Hizballáhu vést válku, že Izrael úspěšně degradoval vojenskou schopnost Hizballáhu dominovat příštímu konfliktu, a že Israel Defense Forces (IDF) umístěné ve velké síle v jižním Libanonu by byly schopny porazit nepřítele a nastolit režim vstřícný izraelskému establishmentu.

Pravý opak je pravdou. Od počátku konfliktu do jeho poslední operace narušovali velitelé Hizballáhu úspěšně izraelské taktické a strategické rozhodování napříč zpravodajskými, vojenskými a politickými operacemi s takovým výsledkem, který znamenal jednoznačné a kompletní vítězství v jejich válce s Izraelem.

Zpravodajská válka

Na úsvitu konfliktu připustil generální sekretář Hizballáhu Hassan Nasralláh, že izraelská vojenská odpověď na únos dvou jeho vojáků a zabití dalších osmi v 9:04 hod ráno 12.července byla pro vedení Hizballáhu překvapením.

Nasralláhův komentář ukončil informace médií, že Hizballáh úmyslně provokoval Izrael k válce a únos byl jen součástí tohoto plánu schváleného Hizballáhem a Íránem. I když Hizballáh během řady let jasně ukázal, že jeho záměrem jsou únosy izraelských vojáků, byl zde dobrý důvod předpokládat, že by tak neučinil uprostřed letních měsíců – kdy mnoho členů bohatých šiítských rodin z diaspory navštívilo Libanon (a utrácí své peníze v šiítské komunitě) a kdy byl očekávan příjezd mnoha Arabů ze Zálivu.

Pravdivé nemusí být ani to, že Hizballáh koordinoval své akce s Hamásem, jak bylo naznačováno již od počátku. Hamás byl únosem překvapen a zatímco jeho vůdci obhajovali akce Hizballáhu, v ústraní s nimi nemuseli být až tak potěšeni, když v průběhu konfliktu spustil Izrael několik vojenských operací v Gaze a zabíjel bojovníky Hamasu a civilisty. Tyto ofenzívy nebyly Západem vůbec zaznamenány, což potvrdilo rčení, že „když Blízký východ hoří, Palestinci jsou zapomenuti.“

Ve skutečnosti přinesl únos dvou izraelských vojáků a zabití osmi dalších překvapení pro vedení Hizballáhu a byl proveden jen proto, že jednotky Hizballáhu na izraelských hranicích měly trvalý rozkaz využívat izraelské vojenské slabosti. Sám Nasralláh signalizoval dlouhou dobu záměr Hizballáhu unést izraelské vojáky poté, co bývalý izraelský ministerský předseda Ariel Šaron nedoržel dohodu o propuštění všech vězňů Hizballáhu – celkem tří – během poslední výměny vězňů mezi Izraelem a Hizballáhem.

Únos byl přitom tak snadný: izraelští vojáci u hranic očividně porušili trvající operační rozkazy, opustili svá vozidla na dohled postavení Hizballáhu, to vše bez kontaktu na vyšší velení a mimo zónu možné krycí palby.

Zdůrazňujeme, že zatímco západní média konzistetně překrucovala tyto události na izraelsko-libanonské hranici, izraelský deník Haaretz toto v zásadě potvrdil: „Jednotka tanků a obrněných vozidel byla neprodleně poslána do Libanonu ke stíhání. Během tohoto stíhání, přibližně okolo 11té hodiny... najel tank Merkava na silnou nálož, která obsahovala 200 až 300 kilogramů výbušnin, asi 70 metrů severně od hraniční zdi. Tank byl téměř úplně zničen, a zabiti na místě byli čtyři členové posádky. Příštích několik hodin sváděli vojáci IDF přestřelky s bojovníky Hizballáhu... během průběhu této bitvy asi ve 3 hodiny byl zabit další voják a dva lehce zraněni.“

Únos byl na počátku poznamenán sérií chyb ze strany IDF učiněných veliteli, kteří jednali mimo své obvyklé postupy na hranicích. Členové patroly sloužili poslední dny jejich nasazení na severu a jejich stráž byla slabá. Ani to nemusí být stejný případ, kdy bojovníci Hizballáhu zabili osm izraelských vojáků během únosu dvou z nich. Osm z nich zemřelo poté, co pohraniční velitel IDF, zjevně vystrašený svým porušením běžných procedur, nařídil obrněncům stíhat únosce. Dvě obrněná vozidla najela do protitankového minového pole Hizballáhu a byla zničena. Osm vojáků IDF bylo během této operace zabito buď přimo, nebo jako výsledek dalších akcí, které ji bezprostředně následovaly.

To, že se jednotka IDF toulala tak blízko hranic bez krycí palby a vystavovala se útokům Hizballáhu, vedlo izraelské důstojníky k otázce, zda jednotka nejednala mimo své rozkazy od velení. Ihned po incidentu byla vysokými důstojníky IDF ustavena interní vyšetřovací komise IDF, aby zajistila fakta k této věci a přezkoumala rozkazy a procedury jednotek IDF umístěných na severní hranici. Výsledky této komise nebyly dosud zveřejněny.

I přes překvapení z izraelské odpovědi byli bojovníci Hizballáhu v jižním Libanonu uvedeni v plnou pohotovost během několika minut po únosu a velitelé zbrojních skladů byli zmobilizováni svými nadřízenými. Robustní a tvrdá obrana Hizballáhu byla výsledkem šesti let pečlivé práce, která začala od izraelského stažení v roce 2000. Mnoho z velitelských bunkrů navržených a postavených inženýry Hizballáhu bylo opevněno a několik bylo i klimatizováno.

Hloubení zbrojních skladů během předcházejících let bylo prováděno během klamného programu, kdy byly některé bunkry stavěny veřejně a často za přítomnosti izraelských vozidel a pozorování libanonských občanů s úzkými vztahy k Izraeli. S několika výjimkami byli tyto bunkry jen lákadlem. Stavby ostatních bunkrů pokračovaly v oblastech skrytých libanonské populaci. Nejdůležitější velitelské bunkry a bunkry pro sklady zbraní byly zakopány hluboko v libanonských kamenitých kopcích – až do hloubky 40 metrů. V oblasti jižně od řeky Litání bylo strategicky rozmístěno téměř 600 bunkrů rozdělených na muniční a zbraňové.

Z bezpečnostních důvodů neznal žádný velitel polohu každého bunkru a každá jednotlivá jednotka milice Hizballáhu měla umožněný přístup jen do tří bunkrů – primárního muničního bunkrů a dvou náhradních, pokud byl primární bunkr zničen. Oddělené primární a záložní shromaždiště byla také určena pro jednotlivou bojovou skupinu, která měla za úkol vyzbrojit se a bojovat v určené oblasti. Bezpečnostní postupy při shromažďování vojáků byly pečlivě dodržovány. Žádný člen Hizballáhu neznal celkovou strukturu jeho bunkrů.

Primární sklady zbraní a shromaždiště Hizballáhu byly cílem Israeli Air Force (IAF) během prvních 72 hodin války. Izraelští velitelé tyto bunkry identifikovali díky směsici zpravodajských informací – signálů zachycených z komunikace Hizballáhu, satelitních špionážních fotografií získaných na základě spolupráce s armádou USA, analýz fotografií pořízených IAF během přeletů nad oblastí, fotografií dálkově řízených letounů, ale tím nejdůležitějším byla síť důvěryhodných lidských zdrojů naverbovaných izraelskými zpravodajskými důstojníky žijícími v jižním Libanonu, zahrnující velký počet cizinců pobývajících v zemi jako gastarbajtři.

Počáteční útok na shromaždiště Hizballáhu a jeho hlavní komplexy bunkrů, který proběhl v prvních 72 hodinách války, selhal. 15. července zaútočilo IAF na velení Hizballáhu v Bejrůtu. Tento útok také selhal. Během války nebyl zabit žádný z hlavních politických představitelů Hizballáhu, navzdory izraelskému neustálému trvání na tom, že vyšší velení organizace utrpělo ztráty.

Podle jednoho amerického představitele, který sledoval válku zblízka, zničila letecká ofenziva IAF během prvních tří dnů „pravděpodobně jen 7%“ celkových vojenských zdrojů Hizballáhu a jak dále dodal, podle jeho názoru byly letecké útoky na vedení Hizballáhu „absolutně neúčinné“.

Zprávy, že vyšší velení Hizballáhu se ukrylo na íránské ambasádě v Bejrůtu (které bylo nedotčeno izraelskou leteckou ofenzivou) nejsou pravdivé, přestože není známo, kde přesně se velení Hizballáhu ukrylo. „Ani já jsem nevěděl, kde byl“, řekl o jednom ze svých spolupracovníků vůdce Hizballáhu Nasralláh. I přes toto všechno však izraelské vojenské plány na zničení libanonské infrastruktury nevzešly z neschopnosti IAF poškodit vojenské kapacity Hizballáhu během prvních dnů války.

Izraelské vojenské plány volaly po brzkém a nepřetržitém bombardování hlavních libanonských silnic a přístavů, jako přídavek k plánům na zničení Hizballáhu a jeho politického vlivu. Izraelská vláda se nijak netajila s tímto záměrem – odříznout podporu Hizballáhu napříč křesťanskou, sunnitskou a Druze komunitou. Tato idea potrestání Libanonu za existenci Hizballáhu a tím poštvání lidé proti milici byla součástí izraelských plánů již od stažení z jižního Libanonu v roce 2000.

Zatímco zástupci IDF veřejně a sebevědomě ohlašovali úspěch jejich ofenzivy, jejich velitelé na konci prvního týdne bombardování doporučovali ministerskému předsedovi Ehudu Olmertovi odsouhlasit zvýšení leteckých výpadů proti potencionálním úkrytům Hizballáhu v cílově marginálních oblastech. Olmert tyto útoky schválil a musel vědět, že jeho vyšší důstojníci tímto požadavkem odhalili, že jejich počáteční odhady škod způsobených Hizballáhu byly přehnané.

Qana byla výsledkem Olmertova souhlasu se zvětšením počtu cílů. Jen americký vojenský činitel, který zblízka monitoroval celý konflikt, řekl o bombardování Qana: „Toto skutečně není tak složité. Po selhání původní kampaně se velitelé IAF vrátili zpět k mapám jejich cílů podívat se, jestli něco nepřehlédli. Když došli k tomu, že ne, někdo pravděpodobně vstal, šel do jiné místnosti a vrátil se se seznamem nových cílů v hustě obydlených oblastech a řekl „Hej, co tyhle cíle?“ A tak to provedli.“ To znamená, že bombardování cílů „blíže“ obydleným oblastem jižního Libanonu bylo výsledkem izraelského válečného selhání – nikoli úspěchu.

„Rozšiřování cílů“ eskalovalo napříč konfliktem, frustrováni svou neschopností identifikovat a zničit hlavní vojenské cíle Hizballáhu začala IAF zaměřovat školy, komunitní centra a mešity – s vírou, že jejich neschopnost identifikovat a odříznout bunkry Hizballáhu signalizuje snahu Hizballáhu skrýt své síly uvnitř civilních objektů.

Důstojníci IAF také argumentovali, že schopnost Hizballáhu pokračovat ve svých raketových útocích na Izrael znamená, že milice byla nepřetržitě zásobována. Qana je křižovatkou pěti různých silnic a srdcem teritoria Hizballáhu. Odříznutí Qany jako zásobovacího článku dalo IAF příležitost dokázat, že Hizballáh byl schopen pokračovat ve svých operacích jen díky své závislosti na tomto klíčovém městě. Ve skutečnosti nejvyšší velitelé IDF věděli, že rozšíření počtu cílů Hizballáhu v Libanonu pravděpodobně Hizballáh jen velmi málo oslabí, protože Hizballáh pokračoval v útocích i bez jakékoliv naděje na vnější zásobování a byl zcela závislý na opevněných úkrytech zbraní a raket. Po probuzení v Qana, kde bylo zabito 28 civilistů, souhlasil Izrael s 48 hodinovým příměřím.

Příměří poskytlo první důkaz, že Hizballáh úspěšně odolal izraelským vzdušným útokům a naplánoval vytrvalou a dlouhotrvající obranu jižního Libanonu. Velitelé Hizballáhu dodržovali příměří na pokyn svých politických vůdců. S výjimkou jednoho nebo dvou případů nebyly v tomto čase odpalovány žádné rakety na Izrael. Zatímco byla schopnost Hizballáhu udržet příměří jinak Izraelci a západními zpravodajskými experty ignorována, tato schopnost vynutit disciplínu na svých polních velitelích byla pro vyšší velitele IDF jednoznačným neočekávaným šokem, neboť nečekali, že by komunikační prostředky Hizballáhu přežily izraelský vzdušný nápor a vedení Hizballáhu by bylo ve styku se svými veliteli na zemi, a ti jsou schopni navzdory izraelským útokům udržovat rozsáhlou komunikační síť.

Jednoduše řečeno, schopnost Hizballáhu udržet příměří znamenala, že izraelský cíl oddělit bojovníky Hizballáhu od jejich velitelských struktur selhal. Nejvyšší velitelé IDF mohli dojít jen k jedinému závěru – jejich předválečné informace o vojenské síle Hizballáhu byly v lepším případě neúplné, nebo v horším zcela falešné.

Zpravodajci Hizballáhu vybudovali za dva roky významný kontrašpionážní systém. Po celou dobu války byli velitelé Hizballáhu schopni předvídat kdy a kde izraelské bombardéry zaútočí. Kromě toho Hizballáh odhalil klíčové osoby izraelského zpravodajství v Libanonu. Měsíc před únosem pohraniční patroly IDF a následným izraelským útokem rozbila libanonská zpravodajská služba síť izraelských špionů operujících vnitř země.

Libanonští zprovodajci (včetně těch z Hizballáhu) zatkli minimálně 16 izraelských špehů, přestože selhali ve snaze najít nebo zatknout hlavu jejich sítě. Hizballáh navíc během posledních dvou let od roku 2004 až do začátku války úspěšně „obrátil“ řadu libanonských civilistů informujících o postavení hlavních vojenských úkrytů Hizballáhu v jižním Libanonu izraelské zpravodajské důstojníky. V určitém malém množství případů, které byly však kruciální, bylo velení zpravodajství Hizballáhu schopné doručit falešné informace o nejdůležitějších postaveních své milice Izraeli – s výsledkem, že Izrael útočil na klíčové pozice nepřítele, které neexistovaly.

Konečně, schopnost Hizballáhu zachytit a „přečíst“ izraelské akce měla rozhodující vliv na blížící se pozemní válku. Zpravodajci Hizballáhu perfekcionalizovali své výzvědné zpravodajské prostředky natolik, že byli schopni zachycovat komunikaci mezi izraelskými pozemními vojenskými veliteli. Izrael, který je závislý na vysoce sofistikovaném systému „poskakujících frekvencí“, skrze které s sebou velitelé komunikují, podcenil schopnost Hizballáhu ovládat odposlouchávací zpravodajskou technologii. Výsledek měl zásadní dopad na izraelský předpoklad, že sám moment překvapení s předstihem zajistí vítězství pro jeho vojáky.

Nyní je už jasné, že izraelský politický establishment byl šokován neschopností svých sil dosáhnout ve válce prvních vojenských úspěchů – to znamená zničení velkého počtu skladišť zbraní Hizballáhu a rozvrácení jeho velení.

Přesto izraelský politický establishment neučinil téměř nic k tomu, aby se připravil na nejhorší: první zasedání izraelského bezpečnostního kabinetu během dne, kdy proběhl únos, t.j. 12.července, trvalo jen tři hodiny. A tak zatímco Olmert a jeho bezpečnostní kabinet požadovali minutové detaily z plánu IDF na první tři dny války, zcela selhali ve stanovení jasných politických cílů po ukončení konfliktu nebo alespoň načrtnutí únikové politické strategie, kdyby ofenzíva neuspěla.

Olemrt a jeho bezpečnostní kabinet porušili základní princip války – ukázali opovržení nad svým nepřítelem. V mnoha ohledech se Olmert a jeho kabinet stali zajatci nezpochybnitelné víry v účinnost izraelského odstrašování. Stejně jako izraelská veřejnost, považovali jakékoli zpochybňování schopností IDF za svatokrádež.

Selhání izraelského zpravodajství během konfliktu bylo katastrofální. To znamenalo, že po selhání izraelské vzdušné kampaně na rozhodující zničení sil Hizballáhu během prvních 72 hodin války byla izraelská šance k dosažení rozhodujícího vítězství nad Hizballáhem stále více nepravděpodobná.

„Izrael prohrál válku během prvních tří dnů“, řekl jeden americký vojenský expert, „Pokud máte takový moment překvapení a takovou palebnou sílu, musíte zvítězit. Jinak uvíznete na dlouhou dobu.“

Velení IDF došlo k závěru, že po neúspěchu letecké kampaně zbývá jediná možnost – invaze do Libanonu s pozemními jednotkami a udržení naděje na zničení Hizballáhu.

Alastair Crooke a Mark Perry vedou společně projekt Conflicts Forum

Alastair Crooke je bývalý poradce Javiera Solany pro otázky Blízkého východu, pracoval v tzv. Mitchellově komisi zkoumající kořeny druhé intifády v roce 2000. Má 30 letou zkušenost v mezinárodních konfliktech.

Mark Perry je vojenský a zpravodajský analytik, autor šesti knih a bývalý poradce Jásira Arafata. Žije ve Virginii v USA a pravidelně publikuje v novinách i odborných časopisech.