Korejský rotvajler na čínském vodítku

Severní Korea řinčí zbraněmi již dávno. Není to nic nového. Tuhá stalinská diktatura potřebuje napětí ke své existenci a udržování permanentního strachu uvnitř i vně. Že Korea vyvíjí jaderné zbraně, bylo rovněž známé již dávno. Nenašel se nikdo, kdo by to zpochybňoval. Spíše se spekulovalo, zda-li korejští neostalinisté již bombu mají, a pokud ano, tak jakou a kolik.

Severní Korea dokonce začala vystřelovat rakety krátkého doletu přes Japonsko do moře, což je bezprecedentní agresivní akt. Pchjongjang zkoušel, kam až může zajít a co mu „ochránce světového míru“ USA dovolí. K překvapení severokorejských soudruhů neučinily USA vůbec nic, kromě obvyklých notorických diplomatických odsudků, hrozeb a omezeného ekonomického embarga, které se neukazuje býti nikterak účinnou zbraní. Teprve ve čtvrtek chce RB OSN jednat o zavedení embarga na dovoz „materiálu, který může být použit k výrobě zbraní hromadného ničení“. Nebezpečně pro korejský režim vypadá i embargo na dovoz luxusního zboží.

Není se čemu divit, když vůdce Kim rozhodl, že všem ukáže. Není totiž zdaleka tak hloupý a primitivní, jak jej vykreslují některá západní média. Není veden slepou agresivitou, ale touhou po moci a touhou získat v regionu silné postavení. Stejné motivy, jako má Bush globálně. A kvalitní vyjednávací pozici mu může přinést i takové harašení zbraněmi, ať říká Washington co chce.

Kim také moc dobře ví, že USA se o Koreu nijak nezajímají. Není pro ně zajímavá ekonomicky, nejsou v ní ropná naleziště ani ložiska zemního plynu. Z hlediska Washingtonu by bylo nejlepší, kdyby skanzen v Pchjongjangu vyhnil a byla provedena sametová, oranžová, popř. jiná prozápadní revoluce.

Ani z politického hlediska není Kimův režim nebezpečný, neboť jeho spojenecký potenciál je nulový. Neexistuje země či významnější politické hnutí, kteří by režim v Pchjongjangu považovali za (potencionálního) spojence (íránská solidarita v souvislosti s právem na jadernou energii má jen symbolickou podobu). Zde je velký rozdíl např. z hlediska Íránu, který má napříč Blízkým Východem širokou podporu nejen mezi šíity a útok na něj je proti mysli i řadě kruhů na Západě.

Bush je plně vázán v Iráku, kde zabředává do stále většího průšvihu. S každým dalším dnem bude americký odchod ze země horší, dražší a více poškodí americkou zahraniční politiku. Američanům se sice zatím daří úspěšně potichu dávat ruče pryč od Afghanistánu (velení zde již převzalo oficiálně NATO a USA vyvíjejí silný tlak na jeho členské státy, aby vyslaly více vojáků a převzali tak okupaci země), ale uvolněné síly jim stejně spadnou do irácké černé díry.

Amerika je tedy nyní mimořádně slabá, slabší, než kdy byla. Její mezinárodní kredit je na mimořádně nízké úrovni. Počet jejích nepřátel vzrůstá, jiní „přátelé“ mohou obrátit z minuty na minutu (typicky vlády v USA loajálních arabských zemích). Kim tedy cítí, že ze svých jaderných hrátek může vytěžit. Hraje možná riskantně, ale nikoli vabank. USA již daly předem ústy svého velvyslance v OSN Boltona najevo, že nezasáhnou silou. Přísný světový policajt zjihnul.

Nastalá krize potom ukazuje, že prohlášení pana Bushe, Riceové a spol. o nutnosti čelit hrozbě teroru jsou jen účelová. Zatímco Írán jaderné zbraně nemá, ani mu nebylo prokázáno jejich vyvíjení, USA dlouhodobě tlačí na jeho potrestání a nepokrytě vyhrožují útokem. Oproti tomu Severní Korea jaderné zbraně očividně má, vyrábí je, dokonce s nimi vyhrožuje a „světového policajta“ to nechává klidným – žádné urgence RB OSN, vyhrožování silou, jen neúčinné ekonomické sankce a diplomatické tlachání. Není se čemu divit, že Kim vycítil tuto americkou slabost a nezájem.

Korejská provokace hraje do karet Číně, jejíž politické ambice jsou stále vyšší. A právě tato krize může Číně pomoci vystoupit o další stupínek výše na mezinárodním politickém poli. Je to totiž pouze Čína a nikdo jiný, kdo umí efektivně a důrazně přinutit Pchjongjang k ústupkům. Tím může Čína převzít na Dálném východě dominující roli. Tam, kde dlouhodobě selhalo americké vyhrožování a mentorování, může být čínská pěst na stole účinná neprodleně. Severní Korea může připomínat vzteklého, těžko vypočitatelného psa, který má respekt jen z jediného pána - Číny. Čínský pán mu může regulovat přísun energií i potravin.

Na celé věci je pozitivní jen to, že by se mohla nahlas obnovit debata o jaderných zbraních ve světě a jejich držení. Zatím v historii lidstva tyto hrůzostrašné zbraně použily jen „demokratické“ USA, nikdo jiný. Bylo by třeba důrazně vyžadovat, aby jaderné země podepsaly a ratifikovaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní z roku 1968. Je totiž nespravedlivé a zarážející, že zatímco některé země jsou tvrdě postihovány a vláčeny do RB OSN pro pouhé podezření z jejich výroby (Írán), jiné země, které jaderné zbraně nade vší pochybnost vlastní, smlouvu o nešíření jaderných zbraní nepodepsaly (Izrael).

Do tohoto obrazu zapadá i přístup některých médií, které o jaderné problematice informují nepravdivě a zavádějícím způsobem. Příznačně neobjektivní přístup mají potom česká mainstreamová média, kterým v zaujatosti vévodí IDnes. Zde je pod článkem Severní Korea hrozí USA odpálením jaderné střely výčet cit. „zemí disponujících jadernými zbraněmi“. Světe div se, Izrael zde nenajdeme. Znamená snad podle IDnes to, že Izrael tyto zbraně zapírá a odmítá se podřídit mezinárodním standardům, že se o nich nesmí mluvit? Pod dezinformací je uvedena zkratka „sfo“.

Korejský exces je tedy třeba vnímat v globálních souvislostech a vést seriózní diskusi nad tím, kdo jaderné zbraně má, kdo je použil, kdo je vyzkoušel, kdo je zatajuje a kdo s nimi vyhrožuje. Platí jaderný metr skutečně na všechny bez rozdílu a pokud ne, proč?