Dilema kanadských médií

Je pravdou, že ty vojáky poslal do Afghánistánu ještě předchozí premiér, liberál Paul Martin. Bylo to v době, kdy Kanaďané ještě byli jakž takž ochotni věřit tomu, že pomáhají svým jižním kamarádům v boji proti terorismu, a že do Afghánistánu odešli hlavně proto, aby pomohli udržet křehký poválečný mír a zúčastnili se budování nového, demokratického Afghánistánu.

Od té doby se dost změnilo. Paula Martina nahradil ve funkci premiéra konzervativec Stephen Harper – žhavý fanda George Bushe a politiky Washingtonu a Izraele. Kanadská mise se změnila z mírové na okupační a útočnou.

Harper je vůbec případ sám pro sebe. V době agrese do Libanonu nejen že odmítl vznést výzvu k zastavení bojů a k příměří, ale také prohlásil, že s Hizballáh nelze jednat, protože to jsou teroristé. Ostatně na stejném základě zastavil i kanadskou pomoc palestinskému státu neboť – podle jeho jednoduché rovnice – i v palestinské vládě sedí teroristé. Tak nějak panu Harperovi nedochází, že jak členové Hamas tak členové Hizballáh byli demokraticky zvoleni a to i podle tzv. západních standardů. Určitě mnohem demokratičtěji, než jeho velký idol, George W. Bush.

Je téměř úsměvné, jak kanadská televize nejistě komentuje afghánské události. Na jedné straně truchlí nad mrtvými vojáky, donekonečna ukazuje záběry nesených rakví zahalených v kanadské vlajce (a že jich poslední dobou je), uplakaných pozůstalých, vojenských hřbitovů.

Na druhé straně ani na okamžik nezapochybuje o správnosti kanadské přítomnosti v Afghánistánu. Akorát trošičku museli přešaltrovat, co se ideologických důvodů týče. Původně tam (podle kanadských médií) byli proto, aby pomáhali budovat rozbitou afghánskou společnost, stavět školy, rozdávat bonbóny malým Afgháncům a pytlíky mouky velkým. Teď tam jsou proto, že bojují proti terorismu. Kterýžto je jednoduše ztělesněn zločinným Talibanem.

Považuji toto fňukání nad mrtvými vojáky za pokrytecké. Ne, že bych jich nebylo škoda, ale museli vědět, do čeho jdou, a šli tam dobrovolně. Nejsou to vojáci bránící svou zemi před nepřítelem, Jsou to okupanti a žoldáci – chlapi najati k tomu, aby za peníze zabíjeli. Nebo se nechali zabít.

Zlý Talibanec, hodný Afghánec – černobílý svět médií

Ačkoliv je televizní obrazovka dávno barevná, obsah zpráv je mnohem černobílejší, než tomu bývalo v době, kdy obrazovky byly pouze černobílé.

Když kanadský konvoj najede na minu, tak tam tu minu položili nikoliv Afghánci, ale fanatikové z Talibanu. Je-li ležení vojáků ostřelováno, tak opět – nikoliv Afghánci, ale neviditelným a všudypřítomným Talibanem, který to dělá jen proto, že nenávidí západní svobody a nepřeje je chudákům Afgháncům.

Osobně mám problém i s tím, jak média komentují sebevražedné útočníky. Podle všech pravidel vojenské a občanské cti člověk, který je ochoten obětovat vlastní život, aby nepříteli způsobil ztrátu, je hrdina, který si zaslouží úctu. Zvlášť pokud je cílem jeho útoku okupační armáda placených žoldáků a nikoliv civilisté. Jak byste posuzovali v roce 1968 člověka, který by na kole vjel mezi hlouček ruských vojáků a nechal se s nimi vyhodit do povětří výbušninou opásanou kolem těla? Podle médií to jsou jen „náboženští fanatikové“. Opravdu je to tak jednoduché?

Jak dlouho bude kanadské televizi trvat, než přizná, že to, s čím se okupační vojska v Afghánistánu setkávají, není jakýsi izolovaný odpor fanatických Talibanců, ale celonárodní partyzánský odboj proti okupaci? Jak dlouho jim bude trvat, než přiznají, že z pohledu afghánského pastevce koz není žádný rozdíl mezi americkými a kanadskými okupanty? Obě armády vypadají téměř identicky, mají podobné uniformy, podobnou výzbroj, společné vedení, společné plánování akcí.

Rovněž má televize problém podat vršící se porážky a prohry jako vítězství. Faktem je, že okupační vojska dostávají v Afghánistánu pořádně na frak. A že za posledního půl roku se odboj rozšířil a nabyl na intenzitě. Faktem je, že Afghánci umějí bojovat. Vždyť posledních několik desítek roků nedělají nic jiného. Faktem je, že i Rusové (a to jsou mnohem lepší vojáci, než změkčilí Američané a Kanaďané) si na Afghánistánu vylámali zuby. Myslím, že jsem někde četl, že Afghánistán naposledy porazil Alexandr Makedonský. A to už je přece jenom nějaký ten pátek zpátky. Faktem je, že proti okupantům v Afghánistánu bojuje každý keř a každý dům. Faktem je, že okupační jednotky nerozumí ani jazyku, ani zvykům země, kterou okupují, a že ani nemají zájem je poznat. A konečně - faktem je, že ani nejdokonalejší technika nenahradí odhodlanost a odvahu jednotlivých pěšáků. Nakonec každý boj rozhodují stále oni – lhostejno, co se nám Rumsfeld snaží namluvit se svou doktrínou vysoce přetechnizované armády, kde hlavní boje povedou dálkově řízení roboti a vojáci - robokapové.

A mezitím kanadští vojáci umírají. Zatím jich v afghánské válce zahynulo 39. Včera dva, před několika dny jeden, předtím několik. Pro Kanaďany je to těžko stravitelné. Dávno zapomněli, co to je válka a navíc mají vysoké mínění o sobě samých. O svých mírumilovných povahách.

Možná je na čase se probudit. Porozhlédnout se kolem. A věnovat zvýšenou pozornost osobě, která se dostala do čela státu. A klást otázky nejen po smyslu jejich činů, ale i po tom, čí zájmy vlastně hájí.