Před-traumatická stresová porucha – letmý pohled do izraelské kolektivní psychózy

Ačkoliv to, že ani izraelské pravé křídlo nevidí světlo na konci sionistického tunelu, může mnoho lidí shledat povzbudivým nebo zábavným, je poněkud znepokojující číst, že Izraelci vážně uvažují o svém dalším šoa. Chtěl bych zde uvést, že je to přesně tato forma smrtící meditace, která mění Izrael, Izraelce, globální sionisty a neokonzervativce v nejvážnější nepřátele světového míru.

Je pravda, že vidět konec Izraele, „státu pouze pro Židy“, chce rostoucí počet lidí. Přesto nikdo nevyjádřil žádné vražedné nebo konečné plány proti světovému Židovstvu nebo proti jeho židovskému státu. Nikdo v politické ani mediální sféře nevolá po vraždění Židů nebo po likvidaci židovského státu. Proto by měla být zavedená judeocentrická tendence interpretovat téměř každou legitimní politickou a ideovou kritiku jako zločin nové judeocidy chápána coby těžká forma paranoii hraničící s kolektivní psychózou, kterou definuji jako před-traumatickou stresovou poruchu (PTSP).

Ve stavu před-traumatické stresové poruchy je stres výsledkem přízračné události, fiktivního souboru událostí z budoucna; událostí, jež se nikdy neodehrály. Na rozdíl od PTSP (post-traumatické stresové poruchy), při níž je stres přímou reakcí na události, které se odehrály (nebo mohly odehrát) v minulosti, je stres při stavu PTSP zřejmým následkem imaginární potenciální události. Ve stavu PTSP vítězí iluze nad realitou a představa teroru se stává skutečností. Když se to vezme do extrému, tak není nemyslitelnou reakcí ani program totální války proti zbytku světa.

Někoho by mohlo zajímat, zda PTSP není jen jiné jméno pro paranoiu. Chtěl bych říct, že mezi oběma je poměrně jasný rozdíl. V případě paranoii cítíme k postiženému lítost. V případě konfrontace s PTSP cítíme lítost sami k sobě. Narozdíl od případu paranoie, kdy pacient podléhá svým symptomům, pacient s PTSP svoje symptomy ve skutečnosti oslavuje, zatímco ostatní jsou v roli publika. Co se týče paranoii, můžeme jasně poukázat na to, že postižený žije v bludu a je uzavřen ve svém přízračném vesmíru. Pokud jde o PTSP, u „údajně zdravých“ není „tak jisté“, že ztrácí kontakt s realitou. Když postižený PTSP tvrdí, že je skutečnou obětí „budoucího přízračného zločinu“, často mu uvěříme. My jaksi stojíme o to být součástí fantazie. Nicméně dokud zůstáváme zticha, jsme jejími příjemci. Jakmile jednou pozvedneme hlas, jakmile poukážeme na to, že se budoucí zločin ještě nestal a ve skutečnosti se nikdy stát nemůže, pak se okamžitě sami stáváme jeho součástí.

Projekce a PTSP

„V Libanonu jsme vystříleli víc než milion tříštivých bomb... To, co jsme dělali, bylo nesmyslné a obludné, tříštivými bombami jsme pokryli celá města.“ (Velitel raketových jednotek Izraele v Libanonu, Haaretz).

Pojďme k tomu zaujmout stanovisko jednou provždy. Jelikož žádné hlasy nevolají po zahnání Izraelců do moře nebo po jejich bombardování atomovými bombami, člověk má právo tvrdit, že izraelský sklon obviňovat muslimy a Araby z takovýchto vražedných tendencí musí být chápán v rámci projekce. Lidé, kteří zasypali Libanon „více než milionem tříštivých bomb“, promítají svou vražednou horlivost na své oběti a dokonce na své budoucí oběti.

Například Sheleg přehazuje své záludné úmysly na muslimský svět a Irán zvlášť. Sheleg, oddaný sionista obhajující tvrdá opatření téměř vůči komukoliv, kdo není Židem, promítá svou vlastní vražednou horlivost odkazováním na Araby a muslimy. Sheleg samozřejmě není sám; Americký židovský výbor (American Jewish Committee – AJC) dělá naprosto totéž. V nedávné PR kampani varoval Evropu před iránskými raketami s dlouhým doletem. Uvnitř jejich přízračného judeocentrického vesmíru je zřejmě globální válka proti islámu „judeo-křesťanským zájmem“. Evropané se však trapné agresivní ideologii AJC vysmáli. Ti se Íránu zřejmě vůbec neobávají. Na rozdíl od členů Amerického židovského výboru, podporujících násilí, Evropané sní nad mírem; už mají zjevně dost válek (AJC jich nepochybně ještě dost nemá...). Evropané si také uvědomují, že dokud oni neublíží Íránu, íránské balistické kapacity jsou pro jejich bezpečnost úplně irelevantní. Jinak řečeno, Evropané nepohlíží na Írán jako na vražednou entitu prostě proto, že na rozdíl od AJC nechtějí začít s vražděním. Protože nejsou vrahy, tak prostě nevidí vrahy ani v ostatních. Evropané postrádají nezbytný agresivní zápal, jakým je AJC úplně přesycen. Tady se právě zjevuje rostoucí propast mezi totálně přízračným krvelačným vesmírem sionistů a ostatním lidstvem.

Kdo potřebuje jaderný arzenál (nejsou rakety Kaťuša ažaž)?

Obecná nálada v Izraeli, vyjádřená tak výmluvně Shelegem a odrážející se v katastrofickém scénáři AJC, odhaluje těžkou kolektivní formu před-traumatické stresové poruchy. Izraelci a je podporující lobby veřejně uvažují nad nukleárním šoa, který má přijít. Tento patologický modus je vzhledem k faktu, že se odvážnému Hizballáhu podařilo porazit silnou izraelskou armádu jen s lehkými zbraněmi, dost bizardní. Hizballáhu se mu podařilo porazit izraelskou společnost, i když neměl nic jiného než rakety Katuša s krátkým doletem. Odpůrci Izraele ho ve skutečnosti nemusí „bombardovat atomovkami“, vše, co musí udělat, je poslat Židům z celého světa vzkaz: Izrael je všechno možné, jen ne úkryt. Tím Izraelce konfrontují s následujícím poznáním: opět jste selhali v testu „lásky vašich sousedů“. To znamená, že arabský odpor je všude kolem. Spíš než volání po judeocidě je to metafyzický vzkaz.

Jenže Izraelci z nějakých důvodů nedokáží přečíst nápis na zdi. Než by se podívali do zrcadla a odkryli své jasné chyby, které již dozrály v těžký mravní úpadek, dávají přednost celkovému podrobení se materialistické fantazii atomové judeocidy. Než by uvažovali v etickém rámci, oddávají se nejplytčejším materialistickým řečem výhradně soustředěným na „zničení nás samých“. Izraelci podlehli fiktivnímu přízračnému Shoah, v němž jsou denně bombardováni atomovými bombami. Co se týče starostí s iluzivním terorem, Izraelci nejsou jediní, koho se týkají. Blair a Bush trpí přesně toutéž duševní chorobou.

Sheleg, AJC a Bush se opakovaně odvolávají na vražedné úmysly íránského prezidenta, ale je tohle opravdový důvod? Mají nějaký důvod? Mluvil íránský prezident vůbec někdy o zničení židovského národa, Izraelců nebo kohokoliv jiného?

Pojďme si objasnit evidentní fakta. Prezident Ahmadínedžád určitě řekl, že by Izrael měl být „vymazán z mapy“. Ale nikdy neřekl, že by Židé jako národ měli být vyvražděni. Evidentně mluvil o Izraeli, rasistickém státu „pouze pro Židy“. To je stejně legitimní a oprávněná kritika, jako byla kritika apartheidu v Jižní Africe. Jenže Ahmadínedžád se v tomto bodu nezastavuje, ale rozvíjí ho dál. Chytře a poměrně mírně vyzývá Západ:

„Pokud jste vy (Západ) spalovali Židy, proč nedáte Izraeli kus Evropy, Spojených států, Kanady nebo Aljašky?... Naše otázka zní; pokud jste spáchali tento ohromný zločin, proč by za něj měl platit nevinný palestinský národ?“

To je skutečně ta nejpříhodnější otázka a není tu ani jediná narážka, že tento muž má nějaký plán vyhladit Židy nebo jejich stát. Pokud něco, tak se Ahmadínedžád snaží jak nejlépe umí najít pro Židy nový domov. Sionistický sen o židovském osídlení Svaté země se zjevně proměnil ve vážnou katastrofu. A je to Ahmadínedžád, kdo právě poukazuje na to, že poutníci budou muset znovu odejít. A chtěl bych podotknout, že pohled na nekonečný seznam izraelských občanů, kteří nyní reklamují polské a další EU občanství, odhaluje, že rostoucí počet Izraelců již vnitřně přijal ideu odchodu jako pravděpodobnou další fázi své židovské existence.

Skutečná osa zla

Když čteme Shelegův článek v Haaretz, můžeme přemýšlet, „kdo přesně má v úmyslu zlikvidovat židovský stát?“ Je jasné, že Írán plánuje svůj vstup do jaderného klubu. Nicméně i když má Irán v úmyslu rozvíjet arzenál smrtících jaderných zbraní, rozhodně nebude v tomto regionu první. Jen by následoval židovský stát, stát, jenž nade vší pochybnost prokázal, že se zabíjení nevinných civilistů stává jeho oblíbenou praxí. Tudíž nemůže být izraelský, stejně jako siocentrický strach z íránského jaderného útoku chápán nijak jinak než jako projekce. Zatímco Izrael denně zabíjí nevinné civilisty, Izraelci a sionisté interpretují chování ostatních jako sklony k vraždění.

Toto je rozhodně velmi smutné, avšak zdaleka ne ojedinělé. Případ paranoii Ameriky ve studené válce se od Izraele nijak neliší. Protože Amerika byla první a doposud jediná země, která použila proti jinému národu atomovou bombu, byli to Američané, kdo se během studené války dostal do PTSP. Američané totiž prostě promítali své kolektivní vražedné tendence na Sověty. Nelze se nezmínit, že na rozdíl od Američanů „komunisti“ nikdy na nikoho nehodili atomovou bombu ani se nezdá, že by o tom někdy uvažovali. Čím krutějším se někdo stává, tím je náchylnější k teroru. Navíc čím krutěji je s národem zacházeno, tím více je vystaven politice strachu. Tento jednoduchý vzorec může na pouto mezi Amerikou a Izraelem vrhnout určité světlo. Tyto dvě země, uplatňující nečestnou expanzivní politiku, klesají do temnot smrtelných myšlenek až na pokraj kolektivní paranoii. Tato kolektivní paranoia udržuje hegemonii jediné skutečné osy zla: to jest globálního sionismu a neokonzervativců.

Komediální odlehčení

Z židovského telegramu:
„Začněte se obávat, detaily následují.“

Tento vtip je ve skutečnosti starší než Izrael a pravděpodobně je stejně starý jako samotný telegraf. Poukazuje na zničující realitu, v níž židovskou existenci ovládá dialektika strachu. Strach byl židovskými vůdci politicky využíván již od raných dnů emancipace. Je možné, že během procesu židovské sekularizace a emancipace, zahájeného osvícenstvím a Francouzskou revolucí, strach z imaginární přízračné reality nahradil hrůzu z všemohoucího zlého Boha, který zabíjí bez milosti a slitování, mocného Boha ze Sodomy a Gomory. Pokud to tak je, pak by měl být „strach“ chápán jako moderní židovský Bůh a na PTSP je lepší pohlížet jako na moderní židovské náboženské praktikování. Judifikace Blaira a Bushe může být chápána jako vytváření „politiky strachu“. Tato politická praxe je velmi úspěšná v Americe, ale ve Spojeném království naprosto selhala.

Nicméně PTSP není rozhodně izraelský vynález. Židovští ideoví vůdci, stejně jako etničtí válečníci se specializovali na udržování židovského strachu dávno před příchodem Izraele. Ranní sionisté byli v zastrašování svých bratrů velmi úspěšní. Herzl nacházel pošetilou inspiraci v Dreyfusově aféře (jak upozorňuje Lenni Brenner, Herzl nepochopil význam případu a jeho důsledky. Dreyfusovo zbavení viny ve skutečnosti dokázalo, že francouzský národ a francouzští Židé válku proti antisemitismu a xenofobii vyhráli.). Další ranní sionisté byli stimulováni některými východoevropskými protižidovskými výtržnostmi a pogromy. Sionismus může být obecně chápán jako nutkání vytvořit politický program založený na strašení sebe sama. To je zřejmý důvod, proč musí sionismus udržovat strach, aby si udržel svou sílu. Je evidentní, že Bush a neokonzervativci využívají přesně tutéž taktiku.

Duchovní intervence

Chtěl bych říci, že je docela dobře možné, že světoví vůdci mají strach z íránského jaderného programu ne protože se obávají íránského útoku, ale spíš proto, že už si jsou všichni vědomi izraelské kolektivní psychózy. Aniž by věděli o PTSP, západní vůdci chápou, že Izrael by neváhal zahájit jadernou válku, stejně jako neváhal zasypat libanonská města víc než milionem tříštivých bomb. Země, jež dokáže zničit svého souseda a z jedné třetiny jeho obyvatel udělat bezdomovce jen kvůli 2 válečným zajatcům, je v podstatě všeho schopná.

Nejsem psychiatr ani psychoanalytik a nevím, jestli je nějaká analytická pohovka dost velká na to, aby se na ni vešel celý izraelský národ a jeho celosvětoví sionističtí bratři. Nejsem si jist, zda existuje odborník, který by Izraelcům pomohl překonat jejich momentální stav PTSP. Ani nevím, jestli by Izraelci rady takového psychiatra přijali. Já pouze nabízím vážně znepokojující diagnózu. Zatímco jsou mnozí z nás přesvědčeni, že chování Izraele je výsledkem mravního úpadku, já trvám na tom, že se izraelská identita ukazuje jako patologický psychotický případ. Mravní úpadek je tak pouhým symptomem vážné duševní poruchy.

Izraelci, žijící v psychotickém státě, si své symptomy opravdu užívají. Od nás potřebují jen určitou krátkou pozornost. V podstatě potřebují naše uznání. Když zničí jižní Bejrút, jejich mluvčí nás vytrvale přesvědčuje, že to byla ve skutečnosti Západem posvěcená válka, ve které bojovali. Oni skutečně chtěli, abychom uvěřili, že to všechno udělali pro nás a v našem jménu. Musíme uznat, že kromě dvou demokraticky zvolených případů PTSP (Blaira a Bushe), kteří izraelská zvěrstva schválili, cítil zbytek lidstva, sledující krveprolití v Bejrútu, jasně narůstající zhnusení nad židovským státem a celým tím sionistickým dobrodružstvím.

Pro ty, kteří to ještě nevidí – máme zde co do činění s případem těžké duševní choroby státu, který se blíží na vrchol svého kolektivního psychotického stadia. Pro ty, kteří mají tendenci zapomínat – tento duševně nemocný národ má obrovský jaderný arzenál a je naplněn smrtícími plány. Jsme zděšeni a to bychom měli. Vidíme je tyranizovat celý Střední východ. Jsme obklíčeni jejich neúprosným hédonismem a upjatostí a můžeme toho udělat jen velmi málo – kromě modlení se za Boží zásah.

Článek Pre-Traumatic Stress Disorder-A Glimpse Into Israeli Collective Psychosis byl uveřejněn 18. září na serveru Information Clearing House. Překlad: Erik Sedláček - děkuji.