Izrael zničí jeho víra v beztrestnost před Bohem

Válka na Blízkém východě spokojeně utichla, tak jako stará tetička na své pravidelné návštěvě u svých synovců. Přišlo to náhle, tak jako první šok z války v Libanonu a obraz se začíná pomalu vyjasňovat. Jako první zprávy. Navzdory hrůze a ničivým silám izraelského popravování, i přes nevídané násilí a brutalitu, dokázali bojovníci šejcha Hassana Nasrallaha ubránit jejich zem. Blesková válka plánována stratégy v Tel Avivu byla rozdrcena v mírných kopcích Maroun Ras a zničena v ulicích Bint Jbail. Pokud v roce 1982, během předcházející izraelské invaze, překročily židovské tanky řeku Litani za 48 hodin, nyní je jejich postup měřen v yardech.

Stará, ale stále strach nahánějící zbraň, vyvinutá Rusy za dob jejich velkolepé bitvy s Němci a pojmenovaná dívčím jménem „Kaťuša", udržuje v obavách vždy stále bezpečnou izraelskou náhorní cestu až do Haify. Izraelské Apache, námořní válečné lodě Saar a nejlepší izraelské tanky Markava se střetly s přesnými střelami. Zklamaný útočník pokryl ulice a vesnice Libanonu stovkami ohořelých těl libanonských dětí, ale jen pár stoupenců Hizballahu bylo zatčeno nebo zabito. Třímají tajnou zbraň: Hizballah je vůbec prvním arabským uskupením, do kterého se Židům nepodařilo proniknout. Izraelská rozvědka nedokázala odhalit jaké zbraně mají a jaké plány tato organizace připravovala. Bojovníci Hizballahu nevyšli Židům vstříc a nespáchali „sebevraždu" volajíce Allah je mocný: bojovali, bráníce se proti nepříteli a vyvracejíce tak dvojí mýtus o izraelské nezranitelnosti a arabské neschopnosti.

Důležitost jejich postoje nemůže být doceněna, pokud by byl Libanon poražen díky malému odporu pak by se izraelské tanky dostaly až do Damašku a tryskové letouny by létaly nad Teheránem. Toto je také přáním amerických „neokonzervativců". William Kristol hovoří jasně: „Pokud jsou Sýrie a Irán nepřáteli Izraele jsou zároveň nepřáteli Spojených Států. Mohli bychom zvážit sčítání tohoto aktu íránské agrese s vojenskou stávkou proti íránskému nuklearnímu zařízení. Proč čekat? Copak si někdo myslí, že Irán disponující nukleárními zbraněmi může být potlačen?"

Michael Ledeen přináší zpět rétoriku studené války: „Nemůžete uniknout mulláhům. Musíte je porazit, nebo se podrobit jejich děsivé vizi." Lary Kudlow si je jist vítězstvím:"Porazit celé iránské vojenské letectvo a celou námořní armádu zabere USA a Izraeli 35 minut..Nyní je opravdu čas na skřípnutí syrského diktátora Babyho Assada."

Neokonzervativci mají velmi dobrý důvod, proč pro válku horovat právě teď:jejich pozice v administrativě USA velmi rychle slábnou a první znaky gojské rebelie se zhmotnily v opakované kritiky židovské lobby. Takzvaná „dobrá válka" by jim mohla vrátit zpět plnou moc ve Washingtonu.

Hrozba, že Izrael zaútočí na Damašek a Teherán je stále živá, ale každým dnem Libanonského odporu se odvrací možnost regionální války. Otravné slovo „poražení"zní v izraelské televizi: „zabřednutí v Libanonu" je starou noční můrou všech, kteří už tuto zkušenost mají a nemají příliš chuť si ji připomínat. „Porážka v Libanonu" nemusí být tak jednoznačnou porážkou: nepovede vítěze do Haify, ale naučí Izraelce pokoře. A to je odpověď, proč opravdový přítel Izraele přeje izraelské armádě zvuk prohry v jižním Libanonu, prohru, která vrátí chlapce domů a na pěknou chvíli odradí generály od hledání nového dobrodružství. Falešný přítel přeje Izraeli vítězství, vítězství, které otevře cestu do Teheránu, vstříc nukleární válce, masové destrukci a smrti. Zatímco nepraví přátelé, organizovaní američtí židé, kráčí podpořit libanonské dobrodružství, praví přátelé pochodují ulicemi Tel Avivu vyhlašujíce válečné zločiny vojenských velitelů.

Jako Izraelec se nemůžu radovat, když je Haifa ostřelována a když je Tel Aviv ohrožen. Existuje zde příliš mnoho nevinných, kteří nejsou schopni rozeznat pravou ruku od levé a také mnoho proradných. Ale i tak je nemůžu zatratit, tam kde selhala jemně vyřčená kázání, může pomoci jenom hořká medicína. Střely Hizballáhu mohou ještě probudit mysl Izraelců a přetnout jejich závislost na vojenské moci. Tak jako dobrý Němec by se měl roku 1940 modlit za porážku svých krajanů v Holandsku, která by je následně uchránila před tragédií v roce 1945. Němci byli příliš silní, aby si zasloužili jejich vlastní dobro. Nadměrná moc je zavedla do záhuby. Ten samý osud je nyní připraven pro Izrael. Přílišná moc není lepší, než její nedostatek, může otrávit a zahubit. Nejsilnější není nikdy absolutně silný, tak jako slabý není absolutně slabý. Ti, kdo mají moc zapůjčenou osudem, s ní nakládají příliš jistě a následně jsou zničeni. Moc je nemilosrdná k tomu, koho ovládá, který je jí posedlý a následně k jeho obětem." Druhé ničí a první tráví…"napsala francozská filozofka Simone Weil, odkazujíce přitom k příběhu trojské války.

Tato válka je dobrou ilustrací: malý spor se změnil ve velký boj a obrovské ničení přírody a měst a to jenom pro přehnanou sílu Izraele. Malé pohraniční incidenty se vyskytují všude ve světě, ale nikdy nekončí tak vyhroceně. Pokud by byl Izrael chytřejší, porozuměl by předpovídatelé odpovědi na svou vlastní brutalitu proti pásmu Gazy. Kdyby byl Izrael slabší, vojenská odpověď by byla přiměřená. Ale Izrael je příliš hloupý a příliš silný, aby jednal ve prospěch svého dobra.

Židé neustále opakují jejich staré chyby. V roce 66 n.l.,před dvěma tisíci lety, Židé zázračně porazili dvanáctou legii Cestia Galla. Bylo to tak neuvěřitelné vítězství jako Šestidenní válka a pro Římské legie to nebyla lehká oběť. Avšak Židé se nechali unést a nadutě spoléhali, že Bůh bude nadále bojovat za ně. Jenže Bůh měl jiné plány a roku 77 n.l. byl Jeruzalém a chrám zničen. Nyní, opakovaně, jsou Židé nakaženi jejich vojenským hrdinstvím, poslušností USA a EU a kontrolou skrze média. Jejich arogance a brutalita je vede do záhuby, proto veškeré znásilňování Gazy a Libanonu, i nejtolerantnější osoba na Blízkém Východě dojde k závěru, ke kterému došli už Římané před 2000 lety: dokud bude existovat židovský stát, nebude v této oblasti mír. Po praktikování neokonzervativní vlády, bude tento závěr sdílen Američany.

Další chybou, kterou Židé opakují, je utlačování původního obyvatelstva. Poté co Hašmoneovci zvítězili nad Seleukovci, vítězství je popsáno v Knize Makabejské, ovládli Palestinu. Jejich prvním krokem bylo vyhnání původního obyvatelstva Caesareje a přeosídlení tohoto území Židy. I tam byla poté Nakba. Za těchto dnů neměli původní obyvatelé Palestiny elektrárny a tak museli noví obyvatelé vzít zavděk zničením jejich chrámů. Aby se stali světlem národů, museli Židé tyto národy nejprve uvrhnout do kompletní temnoty a tak také učinili. Sto let absolutní židovské vlády (168-68 př.n.l) se stalo skoro nejhorším obdobím pro tuto zemi, proto když římský generál Pompeius Veliký omezil židovskou moc a oslabil její vliv v Jeruzalémě a ostatních částech země, byl oslavován jako osvoboditel.

„Toto není válka, ale „antiteroristická" kampaň, Izrael bojuje proti teroristům z Hizballáhu", tvrdí židovská média. Avšak stovky vypálených budov, zničených mostů a elektrických stanic, zabitých žen a dětí a zubožených uprchlíků, vyvrací tento nejstarší PR trik. Napoleon prohlašoval, že bojoval s Mameluky, ne Porte, ale Říše poslala jeho vojáky dolů do Palestiny a on musel uprchnout poté, co jeho vojáci desertovali. Adolf Hitler vyhlašoval, že bojoval proti komunistům, ne proti Rusku, ale Rusové byli semknuti okolo Stalina a překazili lest. George Bush tvrdí, že bojuje proti Saddamu Hussajnovi, ne proti Iráku a tisíce mrtvých amerických vojáků ho usvědčilo ze lži. Nyní Libanonci odmítli linii říkajíc: toto je židovská válka proti Libanonu. Totální válka proti jeho příslušníkům, to je mottem vyjádřeným izraelským generalissimem Halutzem: „Za každou raketu bychom měli zničit deset výškových budov v Bejrutu." A Libanonci to pochopili, neskočili na zatracování Hizballáhu. Cítili, že Hizballáh je reprezentuje, je integrální částí Libanonu. Libanonská armáda měla zaujmout místo vedle něj, to by kompletně vykolejilo plány okupantů.

Židé bombardovali i Ashrafieh, zámožné Maronitské předměstí, které vedlo hnutí pro odstranění syrské armády z Libanonu. „Haram,ya Ashafieh", upřímnou soustrast. Vaše pošetilost Vás zastihla příliš brzy. Slabí a nevychovaní, takoví jste, Syřané by ochránili Vaše nebe od černých supů z Jihu. Jste jako jehně, které pohrdne svým ošklivým pastýřem a vzápětí je schváceno vlkem. Sen o nezávislosti Libanonu byl pouhou iluzí vyprodukovanou pánem snů. Koncept nezávislosti nefunguje. Libanonu bude lépe jako integrální a autonomní části Sýrie a Sýrii bude lépe v unii s Irákem, Jordánskem a Palestinou..Otomanská říše měla být přetransformována v „commonwealth" východu, ne zničena, for united we stand, divided we fall.

Francie nese velkou zodpovědnost za zničení Libanonu. Byla to právě Francie, která přinutila Syřany opustit Libanon. Spojené Státy Americké ,hlavní nepřítel Arabů, by nebyly schopny toto zrealizovat bez přímé podpory Paříže. Díky odsunutí syrského ochránce, přešla morální povinnost bránit Bejrút na Francii." Jsi navždy spjat s tím, co jsi si ochočil " praví liška v Saint-Exupéryho Malém Princi a Francie si podmanila Libanon.

Smutný a rasistický pohled na evakuaci cizích občanů by měl být nahrazen jiným: převelením francouzských vojenských šiků, ne jako ochránců míru OSN, nebo NATO, ale jako obránců Libanonu. Znají způsob jak na to, v roce 1860, při potížích s Druzy, francouzští vojáci obnovili mír odvoláním agresora. Mohou si zopakovat tento čin, pokud by Francouzi bojovali bok po boku s Libanonci proti izraelskému napadení, přineslo by to mír Blízkému Východu a Francii také.

Některé arabské země zradily svou bratrskou povinnost. Egypt, Saudská Arábie a Jordánsko odsoudily ne židovského agresora, ale oběť Hizballáh. Země perského zálivu neudělaly vůbec nic na záchranu Libanonu. Měly by se stydět za svou proradnost. Aspoň mohli zopakovat úspěšné ropné embargo z roku 1974 a přinutit tak Evropu, aby přitlačila k zemi poblázněného sionistického pitbulla.

Hrdinství Hizballáhu a odhodlaného odporu je znakem cti jeho bojovníků a znakem ostudy pro ostatní arabské představitele. Měli by si být vědomi faktu, že ten kdo zradil Palestinu, byl potrestán. Král Faruk byl sesazen poté, co byl král Abdullah zavražděn. Čím déle válka trvá, tím větší šance pro vůdce, že budou svrženi vlastními lidmi. Toto je silný důvod pro složení zbraní.

Hizballáh a jeho členové jsou pravými hrdiny Blízkého Východu. Ne pro jejich moc, ale pro jejich soucit. Jsou jediní, kteří soucítí s vážnou situací Palestinců. Nezůstávají lhostejnými pozorovateli znásilňování Gazy - zkusili zastavit násilníky jejich umírněnými prostředky, tak jako kdysi Anglie protestovala proti německé okupaci Polska. Soucit a solidarita jsou mnohem důležitější než suverenita. Pro tento důvod nemůžeme bojovníky Hizballáhu odsuzovat, nebo aspoň „obě strany".

Ruský filozof Ivan Ilyin (1883-1954) jasně vymezil (v jeho Odporu zlu silou) rozdíl mezi násilníkem a bránícím se. "Nepřítel hovoří ke své oběti: jsi vydán do mé moci, načež oběť odpoví: Ničíš a budeš zničen, přestaň! Zde je konec Tvé tyranie."

Vskutku, Židé se pokoušeli Palestince úplně ovládnout, libovolně je trápili a bez výčitek, že oběť musela zmizet. Na rozdíl od hanebné poslušnosti ostatních Arabů, bojovníci šejcha Hassana Nasrallaha zaslouží chválu. Byli prvními oponenty, kteří zpochybnili izraelská pravidla hry a přenesli válku do židovského teritoria, do této chvíle nepřátelé Izraele tiše akceptovali jeho posvátnost. I v roce 1948 armády Egypta, Transjordánska, Syrie, Libanonu, a Iráku nepřekročily hranice židovského státu a byly uspokojeny zárukami teritorií, přislíbených Palestinsko arabskému státu, od OSN. Nassirův Egypt v roce 1967-1971 nebyl ochoten obětovat ani jednu stíhačku do Tel Avivu, i když izraelské vzdušné síly nalétávaly a bombardovaly egyptská města. Díky šejchu Nassralláhovi izraelská města zažila, i když v malých dávkách, pocity Bejrutu a Gazy.

Doufejme, že tato zkušenost zničí židovský komplex nadřazenosti, a že obyvatelé Izraele z tohoto konfliktu odejdou pokorní, skromní, více otevření ke kompromisům a ohleduplní k sousedům. Neměli by příliš pokoušet svoje štěstí, pro štěstí, které prožívají Židé dnes je nebezpečnou připomínkou báseň Friedricha Schillera (inspirovaná příběhem Herodota) o příliš šťastném Polykratovi. Jeho host se o něho obával, protože mrhání štěstím často končí neštěstím. Proto přinutil Polykrata, aby zahodil svůj nejcennější prsten do moře. Příští ráno přišel na dvůr rybář a ukazoval jak velkou rybu chytil. Když byla ryba rozříznuta, vzácný prsten byl nalezen v útrobách. Host se zděšeně obrátil. "nemohu zde déle zůstat, bohové si přáli abys zemřel, méně já, také, musím zahynout, musím letět." A vskutku, Polykrata postihlo strašné obrácení osudu a byl ukřižován Peršany.

Izrael se zdá být příliš šťastný. Jeho generálové jsou vinni nejhoršími válečnými zločiny a agresí. Zabíjejí beztrestně a jsou podporováni svými americkými vazaly. Právě teď se zaměřili na OSN a zabili nějaké obránce míru, ale nemusíme se bát, tohle jim nikdo nedaruje. Izraelský ambasador už požaduje omluvu od OSN a bezpáteřního Annana a jsem si jistý, že ji dostane. Židé se nemají čeho bát – ale představitel Pravoslavné církve, řecký arcibiskup Christodoulos Athénský a palestinský arcibiskup Theodosios Atallah Hanna ze Sebasty jim připomínají: „Střežte se Božího hněvu."

Původní článek pod názvem Friends True and False" vyšel na webu www.israelshamir.net. Překladatel si přeje zůstat v anonymitě. Článek poslal Lukáš Lhoťan - děkuji.