Zmatená vzpomínka na smutné výročí

Dodneška jsem si nedokázal zařadit události Pražského jara do přihrádky „pozitiva“ nebo „negativa“. Bylo tam příliš mnoho šedých tónů. Z hrdinů se vyklubali časem prospěcháři a zbabělci, a i dnes je běžné odsuzovat celé Pražské jaro (mimochodem, proč se tomu vlastně říká „pražské“, nevíte? Copak jinde nežili lidé, kterých se to týkalo?).

Myslím si dvě věci. Za prvé, kdyby se to tenkrát podařilo a Rusové nepřišli, mohli jsme zřejmě mít docela humánní a relativně svobodnou společnost, tedy za předpokladu, že bychom všechno nerozmělnili planými kecy.

Za druhé, ať se nám to líbí nebo ne, okupace určila směr mnoha životů. Mnoho věcí by bylo jinak. Nebýt 21. srpna, určitě bych toto dnes nepsal z Toronta, moje děti by mluvily správnou češtinou a znaly by české dějiny a jako partnerky by měly Češky. A takových jako já jsou možná sta tisíce.

Ještě k tomu Dubčekově projevu. Mladší ročníky neví, o čem je řeč, tak abych vysvětlil. Myslím, že to bylo poté, co Rusové v prvních dnech okupace internovali celou československou vládu, odvezli ji do Moskvy a tam podrobili psychologickému nátlaku. Po návratu nikdo přesně nevěděl o čem politici jednali a co vlastně podepsali. Tehdejší předseda komunistické strany Dubček vystoupil v rozhlase, kde mluvil tak nějak do ztracena, nejistě, byly tam dlouhé pauzy (prý snad při tom omdlel, jiný pramen uvádí, že plakal). Měli jsme z toho tenkrát takové nejasné pocity nebezpečí a zklamání.

Čirou náhodou se dnes tady ve Zvědavci objevil článek Nejdůležitější je čest, kde je citován úryvek z projevu šejka Hassana Nasrallaha, který řeší podobnou situaci jako my před 38 lety. Ovšem mnohem vážnější. Okupanti, kterým vzdoruje on, jsou nesrovnatelně surovější, nenávistnější, méně lidští. A tak mě jen napadlo, že by možná věci vypadaly tenkrát jinak, mít Dubček a celé to tehdejší (i dnešní) české vedení v krvi trošku té arabské odvahy. A smyslu pro čest.