Nejdůležitější je čest

Jeden obrázek řekne vše. Na fotografii lze vidět dlouhou řadu špinavých a ucouraných izraelských vojáků, vlekoucích se jižně směrem k izraelským hranicím. Jejich velitel věnuje do kamery prázdný pohled s výrazem čisté beznaděje a vyčerpání. V pozadí lze vidět vojáka, který se snaží uchlácholit druha, jež nedokáže ovládnout pláč.

Takhle vypadá porážka.

Doma v Izraeli palcové titulky v novinách rozebírají každý detail odchodu z Libanonu. Analýzy a talk show obviňují každého, kdo se jen vzdáleně podílel na měsíc trvajícím debaklu. Oblíbeným terčem kritiky a vtipů médií je premiér Olmert. Jeho popularita poklesla z 80 % před útokem na nějakých 40 % dnes. V mezičase popularita jeho politického oponenta Benjamina Netanyahu vyšplhala na 57 %, což zvyšuje jeho šanci, pokud by byl Olmert přinucen k odchodu.

Izrael se utápí v kolektivní zlobě a sebelítosti. Porážka otřásla národním pocitem sebedůvěry a dobré nálady. V Tel Avivu se vypráví vtip, že zdravotní stav Ariela Sharona se náhle prudce zhoršil poté, co se dozvěděl, co se děje v Libanonu.

Tahle frontová linie shrnuje celkový stav malátnosti v Izraeli.

Média referují o fiasku v Libanonu střídavě narcisticky a hystericky. Detaily masivní destrukce na libanonské civilní infrastruktuře a životním prostředí jsou odsunuty na vedlejší kolej, smrt 1300 lidí je irelevantní. Jediné, co má cenu, je izraelské utrpení, všechno ostatní je triviální. Zatímco Libanon je plně zaměstnán vyhrabáváním 300 těl obětí z trosek svých domů, Izrael je plně zaujatý ztrátou svých „zastrašovacích prostředků“ nebo otřeseným smyslem po „nepřemožitelnosti“.

Je to zajímavá studie převažující megalomanie izraelské společnosti, kultury patologické zahleděnosti do sebe podobně jako u svých amerických spojenců. Není divu, že je tak těžké dosáhnout bezpečnosti, když lidé mají tak absolutní nedostatek empatie.

Co se Libanonu týče, teprve postupně si uvědomuje rozsah škod. Na jihu jsou celá města srovnána se zemí a většina jeho životně důležité infrastruktury je v troskách. Dobře je to popsáno v článku „Bolest nezná příměří“ od Baruchy Peller na serveru counterpunch.org.

„Stěny domů, které dříve chránily rodiny a vytvářely pocit bezpečí kolem jejich životů, jsou nyní na kusy, rozdrceny a pokryty jemným prachem. Prohrabuj tu suť. Kopej do rumiště. Zůstaň bez hnutí, mlčenlivě stát. Sám s pocitem absolutna destrukce doprovázeného miliony rozbitých kousků všeho, co tady dříve bylo. Odejdi od trosek. Zkus zapomenout. Vzdal se od těch příšerných symbolů. Ale tvoje mysl zůstala na kusy, životy jsou na kusy, lidé, kteří už nikdy nebudou vítat hosty na svém zápraží. Můžeš odejít. Je příměří. Ale rakety dopadají stále. Nikoliv z oblaků, ale za semknutými víčky libanonských očí. Budou už navždy dopadat v jejich myslích, budou stále rozbíjet na kusy něco, co tady kdysi bylo.“

Ta „absolutnost destrukce“, ty „tváře, které se už nikdy neobjeví po zazvonění ve dveřích domů, které už nestojí“, to stále se vracející celoživotní utrpení je v izraelských médiích, neexistujícím prvkem. Tam se národní posedlost změnila na hledání viníků a prázdná vzájemná obviňování. Životy a celá civilizace, která byla zničena, jsou stěží zmíněny několika řádky v porovnání s narušeným pocitem izraelské bezpečnosti a ponížením od arabského protivníka. Při listování izraelským tiskem je snadné uvěřit, že celá židovská populace nemá tušení o utrpení, které způsobila. Namísto toho získáte nepříjemný pocit, že vztek a zloba se právě zvedají a mohly by smést Libanon v druhé vlně nenávisti.

Libanon se stal pro Izrael zahanbující porážkou, ale to je zřejmě jen PRVNÍ KOLO. Souběžně s tím, jak roste veřejné rozhořčení, bude Olmert lákán stále častěji porušovat příměří a zahájit ofenzívu. Potřebuje něco, čím by se očistil v očích svých lidí a pomsta za porážku je nejjistější medicína. Rovněž potřebuje dokázat, že je spolehlivým spojencem Bushova týmu, který mu poskytl volnou ruku vykořenit Hizballáh, zatímco zdržoval rozhodnutí o příměří v RB. Izrael potřebuje dokázat, že je schopen plnit svou část dohody tím, že si vyřeší problémy ve své vlastní zahrádce. Případný Omlertův pád by neokonzervativci, kteří jej zásobují nekonečným proudem zbraní a další podporou, jen těžce nesli přes srdce.

Podle vůdce Hizballáh, šejka Hassana Nasrallah, původně plánoval Izrael útok na Libanon na září nebo říjen. To by válce přidalo moment překvapení a mohlo být pro Libanon katastrofou. Také to mohlo ovlivnit výsledky voleb do Kongresu ve Spojených státech.

Bushova administrativa se nesnažila zakrýt svou účast v konfliktu. Pomáhala logistickými informacemi, na diplomatické frontě i materiálně. Umožnila izraelské straně přístup k satelitním snímkům svých špionážních družic, dodala jí tzv. přesné bomby a zablokovala každou snahu OSN na okamžité příměří. Bush tvrdohlavě líčil tuto válku jako „součást širokého boje mezi svobodou a terorem“, ale jeho otřepané fráze se zdají mít na veřejnost menší účinek než fotografie vybombardovaných letišť, mostů a továren, denně se objevujících v novinách.

Největším nadšencem pro válku byla ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, která charakterizovala širokou a záměrnou destrukci jako „porodní bolesti“. V centru Bejrútu teď vyvěsili plakát s ďábelským obrázkem Riceové, z jejíchž spárů kape krev, a s nápisem „Masakr dětí v Qaně – dárek od Riceové.“ Ta princezna zahalená ve farragamo se rychle stala nejzlořečenější diplomatkou v americké historii. Pane Kissingere, prosím, uvolněte jí místo.

Není překvapením, že byla odmítnuta prezidentem Siniorem a bylo jí řečeno, že dokud podmínky příměří nebudou pevně stanoveny, její osoba není v Libanonu vítána.

Výrok budící největší odsouzení Riceové se objevil v článku v USA Today, když přiznala, že Bushova administrace vnímala konflikt jako „příležitost vytvořit fundamentálně jinou situaci“ na Středním východě.

„Příležitost“? Takhle vnímají američtí mandaríni totální zničení Americe nakloněného spojence?

Klišé paní Riceové pouze potvrzuje, co naznačil Nasrallah ohledně plánu k invazi Libanonu. Řekl, že je součástí širší strategie Ameriky a Izraele k vytvoření hegemonie v regionu, aby oba státy měly plně pod kontrolou její záležitosti a zdroje. Hlavní překážkou tohoto „Nového Středního východu“ zůstává odpor organizací, jako jsou Hamas a Hizballáh, plus Sýrie a Írán. Konspirace Bushe a Olmerta byla zaměřena na odzbrojení Hizballáh. Tím, že vytlačí Sýrii z Libanonu, doufali vytvořit politické klima, ve kterém by Hizballáh musel odzbrojit.

Tento plán nevyšel. Hizballáh se zúčastnil vlády, nicméně podržel si svou síť partyzánských skupin a současně se mu podařilo nashromáždit rakety kaťuše a sofistikované protitankové střely, které potřeboval, aby se mohl postavit moderní izraelské armádě. Mělo by být zdůrazněno, že Hizballáh zůstal jedinou entitou, kterou se nepodařilo zlikvidovat v průběhu ofenzívy na Bejrút, vydržel a ostražitě očekával další izraelské nálety.

Jeho úspěchu v boji s Izraelem lze do jisté míry přičíst i ruské protitankové střely Kornet, dodané ze Sýrie. Jak píše britský Telegraph, „tyto střely patří mezi nejlepší na světě“ a „vyžadují komplikované zaškolení pro své použití“, což by mohlo být nad možnosti některých údajně regulérních armád na Středním východě. Střely jsou naváděny laserem, mají dolet 5 kilometrů a s sebou nesou dvojitou hlavici schopnou prorazit reaktanační pancíř izraelských tanků Merkava.

V průběhu kampaně používal Hizballáh protitankové střely se smrtelnou efektivitou. Zlikvidoval odhadem nejméně 20 tanků a řadu obrněných vozidel a budov, kde se schovávaly posádky. Byla to kritická zbraň v celém konfliktu a měla hluboký dopad na jeho vývoj.

Ale stejně existuje jen malá šance, že vítězství Hizballáh zastaví Izrael v obnovení konfliktu. Amerika i Izrael jsou ideologicky rozhodnuty vytvořit vzájemně výhodnou hegemonii napříč Středním východem a zakrvácený nos, utržený v jižním Libanonu, je neodradí. Izrael doplní zásoby a vyrazí s větším odhodláním rozdrtit odpor a ustavit loutkovou vládu v Bejrútu. Zatím zaznamenaly ochotu Bangladéše, Indonésie, Malajsie, Nepálu, Francie a Dánska hlídat jižní hranice, zatímco Německo nabídlo „nezanedbatelnou námořní podporu, která by umožnila hlídat celé libanonské pobřeží“. Německý vyslanec navíc řekl: „také bychom byli ochotni nabídnout podstatnou pomoc při ochraně hranic se Sýrii.“ Němci jistě vědí, že jejich akce de facto vytvoří blokádu, která bude sloužit jedině americko-izraelským zájmům. Celá situace dobře ukazuje, jak si Bush a Olmert dokázali obtočit OSN kolem prstu za účelem porušení libanonské suverenity a vytvoření permanentního stavu obležení státu Libanon. Podaří-li se Izraeli přerušit dodávky pro Hizballáh, může později snadno dovnitř a rozdrtit je.

Takže USA a Izrael našly komplice, které potřebovaly k dosažení svých plánů o přetvoření Středního východu a rozšíření americké dominance v celém na naftu bohatém regionu. Podaří-li se jim to, budou mít palec na celosvětové tepně nejkritičtějšího přírodního bohatství a budou schopny ovládat růst Číny, Indie, Japonska a dalších potenciálních rivalů 21. století. Izrael bude rovněž hrát klíčovou roli jako regionální vůdce v obchodování s naftou; otevření ropovodu z Ceyhamu na Dálný východ a z Kirkuku do Haify (viz „Trojitá aliance: USA, Turecko, Izrael a válka s Libanonem“ od Michela Chossudovského).

Nicméně bychom neměli podceňovat rostoucí sílu ne-státních herců a partyzánského hnutí v tomto dramatu. V Iráku přivedlo hnutí odporu jedinou světovou super sílu do stavu permanentně mrtvého bodu frustrujíce všechny pokusy o vytvoření bezpečnosti, vybudování infrastruktury nebo transportu vitálních zdrojů.

V podobném duchu zaznamenal Hizballáh oslňující vítězství nad vysoce moderní a disciplinovanou izraelskou armádou. Ukázal světu, že jeho bojovníci jsou vynalézaví a hrůzu nahánějící válečníci, schopni přinutit plně ozbrojenou armádu třiceti tisíc mužů se stáhnout. To nebyl malý výkon.

Otřásl iluzí izraelské neporazitelnosti a posílil novou generaci arabské mládeže, přinutil ji pohlédnout za svou současnou porobu a zoufalství a aspirovat na znovuzískání svých zemí ze zkorumpovaných, Amerikou podporovaných režimů.

Velká, nezastavitelná imperiální síla drtící vše, co jí stojí v cestě, bude pokračovat v bezohledném válcování Středního východu dokud nebude kus po kuse zničena odvážnými akcemi odporu. Irák a Írán jsou předehrou k ještě většímu rozšíření války od Kaspického moře až k Rudému, k destabilizaci dodávek ropy a ke svržení jen tak tak se se držící arabské monarchie.

Bush s Olmertem se pokusili otevřít Pandořinu skříňku domnívajíce se, že budou schopni udržet chaos ve stanovených hranicích, ale nepodařilo se jim dosáhnout svých cílů. Nedokázali se poučit z trpkých lekcí v Afghánistánu, Iráku a Libanonu. Bomby svrhávané z vysoko letících bombardérů a vojáci, které svrbí prst na spoušti, jen napomohou vzrůstu odporu a umocní jeho odhodlanost. Rozhodnou-li se Bush s Olmertem bojovat válku čtvrté generace trvající celý lidský život, měli by alespoň uvážit skromnější cíle veřejně vyhlášené jejich protivníkem Hassanem Nasrallahem:

„Nejsme regulérní armádou. Vedeme partyzánský odboj. Nejdůležitější je pro nás to, jak velké ztráty zasadíme izraelskému nepříteli. Lhostejno jak hluboko pronikne invaze izraelských nepřátel (a nepřítel má značné prostředky a zkušenosti v tomto pronikání), jejich invaze nedosáhne stanoveného cíle. Nedokáže zastavit ostřelování ilegálních osad na severu okupované Palestiny. Toto ostřelování bude pokračovat bez ohledu na to, jak daleko a hluboko sionisté plánují proniknout. Každý metr libanonského území okupovaný nepřítelem nás motivuje k pokračování a eskalaci odporu... V pozemních operacích budeme mít i nadále převahu. Při pozemních operacích je kritériem spíše vyčerpání a únava protivníka než to, které území je nebo není pod naší kontrolou. Nebojujeme metodami regulérní armády a proto máme naději uštědřit nepříteli velké ztráty a nakonec jej vytlačit z obsazeného území.“

Nebylo by na škodu, kdyby Bush věnoval větší pozornost tomuto prohlášení Hassana Nasrallaha. Konflikt, kterému USA a Izrael čelí, nemá jasně ohraničené bitevní pole a časovou omezenost. Je to válka proti mužům, kteří znají každou ulici a uličku a každou jeskyni v horách. Je to „smrt tisíci ránami bičem“, objevující se znenadání, zabíjející nepřítele a pak beze stopy mizící ve stínu. Tenhle konflikt neskončí dokud na arabské půdě zůstane jediný Američan nebo Izraelec. Neexistuje vítězný tah. Naši vůdci by to měli pochopit a stáhnout se.

Jak bude odpor v Iráku a Libanonu růst, můžeme očekávat více devastace, více poražených armád a více kroucení rukou ve Washingtonu a Tel Avivu.

A bylo by tak snadné se tomu vyhnout.

Článek “Honor First”; the liberation of Lebanon vyšel na serveru informationclearinghouse.info 19. srpna.