Proč je Bushova omezenost nebezpečná
3.8.2006 Komentáře Témata: Severní Amerika 1037 slov
„Bavili jsme se o mnoha věcech. Premiér navrhl komplexní plán. To jsou věci, které lídři dělávají. Uvidí problémy, adresují problémy a navrhnou plán na vyřešení problémů. Premiér chápe, že to byla výzva a identifikuje priority.“
Prezident George Bush na společné tiskové konferenci s premiérem Iráku Nouri al-Malikem, 25.7.2006.
Skutečně šokující na celém tomto bizarním prohlášení je, že dokonce ani nešlo o odpověď na otázku. Tohle bylo Bushovo zahájení rozhovoru. Prohlášení naznačuje, že se setkal s Malikem. A museli se o něčem bavit. Ale Bush – zdá se – neposlouchal. Spíše to vypadá jako projev středoškolského děcka, který se při zkoušení snaží okecat něco, co si zapomněl nastudovat. „Bavili jsme se o bezpečnosti v Bagdádu,“ konstatuje Bush a noří se do detailů. „Není pochyb o tom, že teroristé a extrémisté jsou brutální.“
Bez komentáře.
Tenhle druh projevu by byl zahanbující, kdyby nebyl děsivý.
O dva dny později, když Bush a Blair stáli na vyvýšeném pódiu, dostaly věci ještě dramatičtější spád. Už jsme si zvykli slyšet Bushe říkat věci, které nejsou pravda. Soudě podle výrazu jeho tváře a matoucí povahy nepravd, které pronesl, se ale zdá, že stále více přechází od nepoctivosti do popletenosti. (Čiročirá nuda možná přivedla jeho omílání do nové hloubky ignorance.) „V palestinské oblasti je mnoho utrpení,“ mlel Bush, „protože militantní Hamas se pokouší zastavit postup demokracie.“
Ano? Zapomněl Bush, že se Hamas dostal k moci díky volbám, o kterých tvrdil, že musí proběhnout? Myslím si, že Bílý dům tenkrát ohledně palestinských voleb učinil správné rozhodnutí. I retrospektivně, i přes to, že vyhrál Hamas. Ale mnozí se dnes domnívají, že se ten požadavek palestinských voleb vrátil Americe jako bumerang. Vypadá to, že Bush, místo aby stál za tím, co dříve řekl, zapomněl na své původní požadavky. Vrátil se k tomu tématu ještě jednou v průběhu tiskové konference: „Jeden z důvodů, proč Palestinci stále trpí, jsou palestinské militantní oddíly, které odmítají akceptovat palestinský stát na demokratických principech.“
Tohle je absurdní tvrzení. Prezident – zdá se – naprosto nechápe něco, co je snad nejdiskutovanějším tématem v mezinárodní politice. Nic nebudí tolik vášní v politických diskuzích jako otázka, jak rovnoměrně rozdělit vinu za utrpení palestinského lidu. Ale absolutně nikdo neviní arabské militantní kruhy odmítající demokratické principy. Teroristé odmítající základní právo Izraele na existenci? Ano. Izraelská nekompromisnost? Proč ne. Ale jen někdo naprosto a úplně ignorantský by se podepsal pod Bushovu teorii.
A tak v současnosti máme politiku, která odpovídá intelektuální žumpě prezidentovy rétoriky. Ve svých prohlášeních se Bílý dům bez zakolísání drží názoru, že příčinou problémů mezi Izraelem a Libanonem je syrská a íránská podpora Hizballáh. Díky nečekaně zapnutému mikrofonu na večeři státníků G8 také víme, že Bush je o tom vnitřně a upřímně přesvědčen. „Pochop,“ říká Bush ve své populární lekci Blairovi, „že ironií toho všeho je to, že to, co oni potřebují, je přinutit Sýrii aby zatlačila na Hizballáh, aby zastavil ty svoje sračky. A je to vyřešeno.“ A vzápětí to ještě dokreslil: „Nejraději bych řekl Kofimu, aby zvedl telefon, zavolal Assadovi a přinutil ho něco s tím udělat.“
Už se dokonce vypráví cliché, že Bush mluví nahlas a zapomíná přitom mávat klackem, ale pravdou je, že nesrozumitelně mumlá zatímco izraelské bomby dopadají na Libanon.
Je-li je tady skutečným problémem Sýrie, pak, aniž bychom tomu věnovali více pozornosti, než je třeba, někdo by měl udělat něco, co se nějak týká Sýrie. Konec konců, proč by měla Sýrie požadovat po Hizballáh, aby zastavil ty „sračky“? Jakou kombinaci cukru a biče by měla Sýrie použít při jednání s Hizballáh, aby ho zastavila? A proč by to vůbec měla dělat? Co má s tím společného Kofi Annan? Chce-li Bush přinutit Sýrii něco udělat, musí sám něco v tom směru udělat. Buď nabídnout Sýrii něco na oplátku, nebo jí něčím pohrozit, nebo obojí. A totéž platí o Íránu. Pokud si Bush ještě nevšiml, tak v čele režimů v Damašku a Teheránu nestojí laskaví dobrodinci hledající možnost jak pomoci světu jen na základě dobroty vlastního srdce. Ten podivný zvyk naší vlády vágně naznačit, že bychom rádi sesadili tu a tu vládu nepřesvědčí ten který národ, aby pomohl nám nebo Izraeli z problémů.
Láká mě nazvat tuto kombinaci svárlivé, rambovské rétoriky a bezradného nic nedělání „tím nejhorším z obou krajních pozic“, ale pravdou je, že válečná politika podporována umenšenou skupinkou krajní pravice by byla ještě horší, než je současná Bushova zahanbující, nelogická paralýza. Vážným problém zůstává riziko rozšíření oblastní války, do které mohou být Spojené státy vtaženy. Stane-li se to realitou, povede naši zemi do války prezident, který zřejmě vůbec nechápe, oč tam jde.
Článek Why Bush's Stupidity Is a Threat vyšel na serveru alternet.org 2. srpna.