Letní politické divadlo

Podobnou situaci Česká republika ještě nezažila a její krátké politické dějiny jsou opět bohatší o další klasickou českou švejkovinu. Nově zvolená poslanecká sněmovna se několikrát pokusila zvolit svého předsedu, přičemž všem bylo dopředu jasné, že žádný z navržených kandidátů nemůže projít.

Např. v pátek 21. července poslanci schůzovali (dle stenozáznamu) od 10:03 do 10:49. Účelem schůze byla volba předsedy sněmovny, ke které však vůbec nedošlo, neboť se nenašel jediný kandidát. Kandidatura Lubomíra Zaorávka za ČSSD byla těsně před hlasováním stažena, aby nebylo o čem hlasovat. Poslanci se sešli, po půl hodině konstatovali, že není o čem hlasovat a jeli zase domů. Skutečnost, že ani jedna z politických stran úmyslně nenavrhne kandidáta na post předsedy poslanecké sněmovny a tak záměrně prodlužuje chaos a bezvládí, hovoří sama za sebe.

Poslanci tedy lelkují za plný plat a ochromení práce poslanecké sněmovny jim vůbec nevadí. Příjemně si prodlužují prázdniny. Mnoho z nich může přes týden odjíždět z rozpálené Prahy na příjemnější místa věnovat se příjemnějším věcem než je parlamentní práce.

Předseda ODS Topolánek nazývá svou vyjednávací taktiku „valašskou“, tedy prý tvrdohlavou a trpělivou. Jeho neplodné a impotentní stereotypní úsilí působí však spíše trapně. Na Topolánkovo mlžení se již nevydržel dívat pražský primátor Pavel Bém (a vůdce jedné autonomní frakce ODS) a troufl si otevřeně použít termín, o kterém všichni mluví. Velká koalice, resp. opoziční smlouva.

Média hrají s politiky ochotně jejich hru a vděčně informují a každém „posunu v jednání“, „novém“ stanovisku, přebrebtu poslance kdesi v kuloárech či řevu Petra Nečase na tiskové konferenci ODS. Noviny tak plní v okurkové sezoně prázdné a zbytečné články o povolebních „vyjednáváních“.

Politici nikam nespěchají. Jejich platy jsou pevné, bez závislosti na výkonu. Mohou spokojeně vyjednávat za peníze voličů až do podzimu a smát se, jak kysele nyní koukají ti truhlíci, kteří jim dali opět hlasy.

A cíl celé politické taškařice? Zamotat, mlžit, otrávit a unavit. Ne sebe sama, ale zužující se voličskou základnu. Po měsících nekonečných vyjednávání už volič přestává registrovat, kdo vyjednává, s kým, o čem a proč. Předvolební sliby se ztrácejí kdesi v šumu věčných jednání. Na konci bude jmenována jakási vláda a znechuceným lidem to bude už jedno.

No a jak to skončí? Opravdu nevíte? Prozradím Vám to. Velkou koalicí. Je jedno, bude-li otevřená, „opoziční“ nebo tichá. To je jen kamufláž. Mocenské mechanismy budou fungovat stejně. Znechucení a unavení voliči řeknou jako v roce 1998: „Jiná možnost nebyla. Jak se to mělo jinak řešit?“ A soudruzi se budou culit pod vousy.