Skutečné cíle Izraele
24.7.2006 Komentáře Témata: Střední východ 1600 slov
Skutečný záměr Izraele je změnit režim v Libanonu a instalovat tam loutkovou vládu. O totéž se pokoušel Ariel Sharon už při invazi v roce 1982. Nepodařilo se to, ale Sharon a jim zmanipulováni političtí a vojenští vůdci v zemí tento záměr nikdy nevzdali. Stejně jako v roce 1982 byla současná operace plánována a realizována s plnou podporou Ameriky. Nicméně není také pochyb, že byla částečně realizována s pomocí malé elitní skupiny v Libanonu. Toto je zásadní konstrukce děje a vše ostatní je pouze záměrný lomoz a propaganda.
V předvečer invaze roku 1982 řekl tehdejší americký ministr zahraničí Aexander Haigh Sharonovi, že je nezbytné mít před zahájením "jasnou provokaci", která bude akceptována celým světem. Provokace samozřejmě nastala v přesně načasovaném momentu, kdy se Abú Nidaluv gang pokusil popravit izraelského velvyslance v Londýně. Tato událost neměla naprosto souvislost s Libanonem a již vůbec nic s PLO - Palestine Liberalisation Organisation (nepřítel frakce Abú Nidala), ale bohužel velmi dobře posloužila svému účelu. Tentokrát bylo nezbytnou záminkou k útoku, jak dobře víme, zajetí dvou izraelských vojáků organizací Hizballáh. Všem zúčastněným a znalým procesních reálií v oblasti Středního východu je jasné, že tito vojáci nemohou být osvobozeni jakkoli jinak než výměnou zajatců, ale velká vojenská kampaň připravena ke svému zahájení již několik měsíců byla prezentována jak v Izraeli tak před mezinárodní veřejnosti doslova jako "rescou operation" - záchranná operace.
Klamně prohlašovaný záměr libanonské operace je zatlačit Hizballáh dál od hranice a znemožnit tak zajímání dalších izraelských vojáků a odpalování raket na izraelská hraniční města. Invaze v Gáza strip je taktéž oficiálně zdůvodňována vytvořením nárazníkové zóny chránící Ashkelon a Sderot před "podomácku" vyrobenými palestinskými střelami Qassam.
Stejně tak jako v roce 1982 při operaci "Mír pro Galilej" bylo potřeba nyní něco veřejnosti a Knessetu (izraelskému parlamentu) oznámit - tentokrát tedy posloužila promyšlená lež o "odsunutí „katjuší“ o 40km dále od hranic s Izraelem". Po celých jedenáct měsíců před započetím současné války nebyla ze strany Libanonu odpálena ani jediná raketa a nevyšel ani jeden výstřel přes hranici s Izraelem.
Od počátku byla invaze a útok vedeny za účelem obsadit Bejrút a instalovat tam "Quisling" – diktátorskou, kolaborantskou loutkovou vládu nad Libanonem. Toto mi osobně sdělil Sharon devět měsíců před válkou a já to dnes s jeho tehdejším svolením publikuji.
Současná operace má samozřejmě ještě další, druhotné, cíle, které s osvobozením zajatců nemají nic společného - každému je jasné, že jejich osvobození nelze vojensky vynutit. Nicméně aplikací vojenské síly se lze pokusit o zničení co nejvíce z tisíců raket, kterými se postupně za léta od poslední invaze Hizballáh vybavil.
Dalším cílem této invaze je rehabilitace „odstrašující síly“ izraelské armády. To je současné heslo - krédo - restaurovat zraněnou pýchu a chloubu, která těžce utrpěla odvážnými akcemi Hamas na jihu a Hizballáh na severu.
Za těmito účely jsou šéfové izraelského útoku schopni ohrozit i obyvatele vlastních hraničních vesnic a měst, neboť doslova věří, že stojí zato obětovat několik figur jako při hře šachu.
Izraelská vláda požaduje oficiálně po vládě Libanonu odzbrojení Hizballáh a jeho odsun z okolí hranic. Toto je za současného stavu libanonské společnosti samozřejmě naprosto nereálné, neboť předivo současné libanonské společnosti je křehce a delikátně utkáno z mnoha jemných, etnicko-náboženských vláken do několika komunit. Jakýkoli i mírný šok může toto předivo zničit a uvrhnout stát do totální anarchie - zvláště po americkém úspěchu při odsunu syrské armády z Libanonu, která byla po roky jediným elementem udržujícím jakousi stabilitu země.
Myšlenka instalovat "Quasling" - diktátorskou kolaborantskou vládu - v Libanonu není nikterak nová. Již v roce 1955 prosazoval budoucí premiér Izraele David Ben-Gurion (původem Polák) ustavení "křesťanského úředníka" v Bejrútu. Tehdejší úřadující premiér Moshe Sharet to však považoval za akt založený na úplné ignorací libanonských vnitřních záležitosti a odmítl jej.
O 27 roku později se přece jen Ariel Sharon znovu pokusil. Do funkce presidenta Libanonu je v té době zvolený vojenský velitel Bashir Gemayel, aby byl vzápětí, jen několik dnů před oficiálním převzetím úřadu, zavražděn svým silně kolaborantským bratrem Ameenem, který s Izraelem vzápětí podepisuje úmluvy. (Stejný Ameen se v těchto dnech vůbec netají podporou izraelské invaze.)
Současné cíle Izraele jsou:
- pomocí leteckých sil těžce zasáhnout libanonskou populaci, paralyzovat přístav a letiště, zničit infrastrukturu, vybombardovat rezidenční čtvrtě měst, přerušit tepnu mezi Damaškem a Bejrútem
- za pomocí kontrolovaných médií vzbudit u světové veřejnosti vlnu nevole a zloby vůči Hizballáh a
- naplnit sny izraelské vlády o loutkové vládě v Libanonu.
Jelikož o mírovém dosažení těchto plánů si nemohl Izrael ani nechat zdát, bylo rozhodnuto použít sílu. Toto je omezena vojenská logika. Mám o ní vážné pochybnosti. Lze právem očekávat, že převážná většina Libanonců bude reagovat stejně jako jiní lidé kdekoli na zemi - se zlobou a nenávistí se obrátí proti vetřelcům a útočníkům. Stejně tak se stalo v roce 1982 v jižním Libanonu kdy Šíité v roli ponížených vrátných drželi izraelským okupantům dveře otevřené do chvíle, než se uskupil a povstal Hizballáh, který se pak vzápětí stal nejsilnější stranou v zemi. Jestliže se však nyní libanonská "elita" nakazí kolaborantstvím s Izraelem, bude to znamenat v podstatě tragické vymazání Libanonu z mapy světa.
Americká politika je plná kontradikcí. George W. Bush chce změnu režimu na Středním východě, ale ten současný v Libanonu byl zrovna nedávno ustaven právě pod americkým nátlakem. V mezičase Bush uspěl v rozbití Iráku, které vyústilo v občanskou válku země. Stejná občanská válka postihne Libanon, nepokusí-li se Bush o co nejrychlejší zastavení izraelské armády.
Vláda Olmerta Peretze netrvá ještě ani tři měsíce a už se jí podařilo zavléci Izrael do nové dvou frontové války. Cíle této vlády jsou nerealistické a následky jejich činů mohou být nepředvídatelné. Doufá-li Olmer, že bude vnímán jako "Rambo" a Sharon číslo dvě, bude zklamaný. Stejně tak se marně snaží o roli "Pána bezpečnosti". Je více než jasné, že obě kampaně, jak v Gáze tak Libanonu, byly plánovaný a diktovány izraelskou armádou. Muž, který nyní skutečně rozhoduje v Izraeli, je generál Dan Halutz.
Článek Eine Marionettenregierung im Libanon vyšel v Die Presse 20. července. Překlad provedl SandWalker - děkuji.
Doplnění editora
Má-li Uri Avnery pravdu, a obávám se, že ano, pak se musíme podívat na současnou akci Izraele z ještě širšího pohledu. Mimo cíle vyjmenované autorem (a jsou jistě správně pojmenovány) je tady ještě jeden, který pan Avnery nezmínil. Totiž dlouhodobou a hlavní strategií Izraele je destabilizovat celý Střední východ. Jde mu o to, aby každý válčil s každým, Arabové proti Arabům, občanské války všude kolem. Jedině tehdy se bude cítit bezpečný, až v okolních arabských zemích nezůstane kámen na kameni.
Válka v Iráku, ačkoliv se zdá být pro USA katastrofou, byla ve skutečnosti pro Izrael obrovský úspěch. Přesně tak to plánoval a nic jiného si nepřál. Vmanévroval Ameriku do nevyhratelné války a nechal Američany umírat za zájmy Velkého Izraele. Nyní pokračuje dalšími zeměmi. V krvavém kotli, který postupně vzniká, a kde bojují jednotlivé náboženské frakce proti sobě, nikdo nebude mít čas ani chuť na společný boj proti skutečnému, jedinému a hlavnímu zlu v té oblasti.
Skvělá strategie. Co na tom, že při ni zahynou sta tisíce nevinných? Hlavně když Izrael bude bezpečný. Bohužel se jim to daří.