Dotazník

Letošní dotazník překonal svou zvídavostí všechno, co jsem zatím viděl. Po prostudování čtyřiceti stran dotazů jsem si položil otázku, jestli je vůbec ještě něco, co vláda nechce vědět. Bylo tam všechno:

Jméno, pohlaví, narození, adresa, vztah, v jakém žiji s partnerem, děti. Dále zdravotní stav, případné postižení, problémy se zdravím (sluch, chůze, ohýbání se apod.), místo narození, jazyk, etnická příslušnost, příslušnost k privilegovanému stavu tzv. menšin, popř. dokonce Aboriginals, kde jsem byl před rokem, před pěti léty, rodiče, kde se narodili, dokončené i nedokončené vzdělání, co přesně jsem vystudoval a kde, kolik hodin jsem minulý týden věnoval tzv. neplaceným domácím pracím (uklízení, vaření, mytí auta, stříhání trávy, sázení rostlin), kolik hodin jsem strávil hlídáním dětí nebo péčí o přestárlé, kolik hodin jsem minulý týden strávil jako živnostník, kolik jako nezaměstnaný, zda jsem minulý týden uzavřel novou pracovní smlouvu, zda jsem minulý týden hledal práci a kolik hodin, zda bych mohl minulý týden začít pracovat (mít kde), kdy jsem naposledy dostal za práci zaplaceno, pro koho přesně jsem pracoval (uvést jména firem a jednotlivců), v jakém průmyslu to bylo, co přesně jsem tam dělal, jaký byl můj popis pracovní činnosti, zda jsem dostával spropitné, přesné adresy všech mých pracovišť, jak jsem se do práce dopravoval, jakým jazykem jsem v práci hovořil a jak často, kolik týdnů jsem v roce 2005 pracoval v plném a částečném úvazku, kolik hodin týdně jsem v průměru pracoval.

A dále šly otázky ještě více na tělo. Uvést přesnou výšku platu a jak jsem to vydělal, zda prací pro někoho nebo jako živnostník, kolik jsem vydělal farmařením, kolik jsem získal na státních podporách, kolik činí moje penze, mám-li nějakou, jaké jiné zdroje příjmu jsem měl a kolik, zda dostávám rodičovské dávky a kolik, jakou částku jsem uvedl na posledním daňovém přiznání.

To ještě není všechno. Následovala společná sekce za obydlí. Kdo platí nájem nebo hypotéku za byt či dům. Kolik má můj dům / byt pokojů, kdy byl postaven, zda potřebuje opravy, kolik jsem za posledních 12 měsíců vydal za elektřinu, plyn, vodu, kolik za nájem či hypotéku, jaké daně mi vyměřilo město a kdybych to zítra prodal, kolik bych za to asi dostal.

Kromě poslední sekce všechny údaje uvést ne jednou, ale za každého žijícího člena domácnosti.

Chyběly otázky na náboženství, ale to jen proto, že jsou kladeny jen každých deset let a naposledy byly ve sčítání za rok 2001.

A ačkoliv se v přiložené brožurce dušovali, že všechny údaje jsou čistě pro statistiku, hned na první stránce dotazníku byly kolonky pro jméno a přesnou adresu. Nepříjemnému pocitu dodalo to, že kanadská vláda najala na zpracování dat firmu Lockheed Martin Canada, což je ovšem pobočka americké firmy Lockheed Martin. Kanadská vláda jim za to vyplatí 43,3 milionů dolarů. Proč to mají zpracovávat u Američanů? Máme snad v Kanadě málo nezaměstnaných programátorů?

Náklady na sčítání přišly kanadské daňové poplatníky na 567 milionů a trvalou práci při ni našlo 25 000 lidí.

Uff. Po prolistování mi bylo jasno: Tohle jim prostě neřeknu. Po tom jim nic není.

Abych věděl co mě čeká, odmítnu-li dotazník vyplnit, našel jsem si zákon Statistics Act ( R.S., 1985, c. S-19 ). Praví se v něm, že poskytnutí správných a úplných odpovědí je povinností každého a odmítnutí je vnímáno jako kriminální čin. Paragraf 31 výše jmenovaného zákona uvádí:

Every person who, without lawful excuse,

(a) refuses or neglects to answer, or wilfully answers falsely, any question requisite for obtaining any information sought in respect of the objects of this Act or pertinent thereto that has been asked of him by any person employed or deemed to be employed under this Act, or

(b) refuses or neglects to furnish any information or to fill in to the best of his knowledge and belief any schedule or form that the person has been required to fill in, and to return the same when and as required of him pursuant to this Act, or knowingly gives false or misleading information or practises any other deception thereunder

is, for every refusal or neglect, or false answer or deception, guilty of an offence and liable on summary conviction to a fine not exceeding five hundred dollars or to imprisonment for a term not exceeding three months or to both.

Přibližně toto: Každý, kdo bez zákonného důvodu odmítne nebo odflákne kteroukoliv odpověď, popřípadě podá úmyslně špatnou či zavádějící odpověď, bude za každé takové odmítnutí (tedy za každou špatně odpověděnou otázku) potrestán buď 500 dolary (maximálně) pokuty nebo až třemi měsíci vězení, popřípadě obojím.

Trvalo mi zhruba týden, než jsem se rozhodl napevno. Dotazník jsem neposlal a čekal, co se bude dít. Trošku jsem měl strach, přiznávám, ale na druhé straně jsem se docela i těšil, jak se nechám zavřít (peníze bych jím dát odmítl) a že budu posílat z vězení motáky do Zvědavce. Někdo se jim MUSÍ postavit, tak proč bych to nemohl být já, říkal jsem si.

Přišli tento pátek. Vlastně jen jedna žena. Docela sympatická osůbka. Prý „nevyplnil jsem dotazník“ a že mi s tím přišla pomoci. V rukou držela zbrusu nový dotazník. Řekl jsem, že ho mám, a že ho vyplnit odmítám.

„To bude znamenat 500 dolarů a tři měsíce vězení, víš o tom?“

„Jo, vím.“

Udělala si značku a měla se k odchodu. Ještě jsem za ní na schodech hodil: „Tohle je styl big brother, vláda nemá právo vědět všechny ty detailní informace.“

„To je pro naše dobro,“ obrátila se. „Je to jen statistika.“

„Podívej, pro statistiku nepotřebují znát jméno a adresu. Jsem ochotný to vyplnit, ale bez jména a adresy. Nebo uvedu jméno a adresu a neodpovím ty otázky.“

Vrátila se ze schodů zpátky. „Ano? Ale to klidně můžeme tak udělat.“

„Chceš říct, že tam nemusím uvádět jméno a adresu?“

„Samozřejmě, že ne. Anebo počkej...“ sáhla do složky. Vytáhla dvojlist. „Můžeš vyplnit tohle.“

Zíral jsem na to. Dotazník na sčítání lidu – pouhá dvoustrana, z toho celá jedna strana jen jakýsi pokec a instrukce. Otevřel jsem to. Byly tam jen kolonky pro jména a adresu. A jazyk, kterým doma mluvíme. Nic víc.

„A tohle bude stačit?“

„Ano.“

Měl jsem to hotové za minutu. Poděkovala a odešla.

Co z toho plyne? Několik věcí. Především, že to tady v Kanadě není až tak špatné. Že vlády (všechny vlády) sice jsou nesmírně zvědavé a dělají bububu, ale stačí si jen docela malinko dupnout a ony ucouvnou. Moc dobře totiž vědí, že překračují míru. A že mnoho věcí lze ovlivnit, pokud projevíme vůli nekolaborovat s autoritami.