Nad důchodci se smráká
A nejen v Americe
21.6.2006 Komentáře Témata: Civilizace 2710 slov
Bývalo ve společnostech zvykem, že člověci umírali brzy. Pokud náhodou neumřeli, stali se důchodci. Dříve výměnkáři. Hranice toho, co nazýváme stáří, se stále posouvá. Před několika stovkami let to byl věk kolem padesátky. Dnes díky pokroku v medicíně je to o nějakých dvacet, třicet let více.
V průběhu minulého století se v západních zemích podařilo vybudovat celkem slušný penzijní systém. Člověk, který pracoval nějakých 30 – 40 let, mohl očekávat, že (a) se v relativním zdraví dožije věku, kdy už pracovat nebude muset, a (b) že mu systém zajistí sice ne luxusní, ale přece jen jakž takž slušný život. Jinými slovy, že bude mít penzi.
Jenže to všechno, zdá se, končí. Do hry vstoupily další faktory, se kterými se jaksi nepočítalo.
Pokrok v medicíně umožnil, že lidé žili mnohem déle, než by měli.
Objevil se ekonomický tlak ze zemí Třetího světa, kde firmy za účelem krátkodobých zisků přemístily své výrobní prostředky.
A k moci se dostala generace X, neboli lidé vychováváni podle „nových“ metod spočívajících ve zdůrazňování svých práv nad svými povinnostmi, bezbřehém egoismu, chamtivosti, neúctě ke stáří.
Firmy vedené touto generací se začínaly vymlouvat, že musí vzdorovat konkurenci ze zemí Třetího světa, kde žádný penzijní ani jiný sociální systém v podstatě neexistuje (jistě je to částečně pravda, ale proč tam vůbec šly?),a že aby firma obstála v konkurenci a měla zisky (= aby zisky mělo několik majitelů akcií), nebude moci poskytovat svým zaměstnancům penze tak, jak bylo slíbeno. Nemluví se už o tom, že v zemích Třetího světa sice nebývá vypracovaný sociální systém, ale rovněž ani vysávající daně. V zemích Třetího světa se klade důraz na rodiny, děti jsou vychovávány k tomu, že se o své rodiče ve stáří postarají. Myslí se to jaksi automaticky. Ještě se k tomu v závěru článku vrátím.
Jednoduše řečeno, západní pracující jsou proti lidem z Třetího světa znevýhodněni hned dvakrát. Poprvé svým daňovým zatížením, podruhé nemožností spolehnout se na podporu vlastních dětí.
Dalším znevýhodňujícím faktorem je enormní zadluženost na úrovní států, k tomu mizerné spravování státních fondů, které by se v soukromé sféře kvalifikovalo jako rozkrádačka. Stát namísto aby peníze vybírané od současně pracujících pečlivě investoval a tak zmnožil, je částečně prošustruje na jiných věcech, částečně z nich proplácí důchodové dávky současným penzistům a částečně jednoduše ukrade. Výsledkem je to, že lidé celý život platí státu na svůj důchod a když očekávají, že jim stát něco konečně vrátí, mohou počítat s výstižným „velké kulové“. Státem garantované penze jsou stále menší a věk, kdy má člověk odejít na zasloužený odpočinek, se stále posouvá.
V podstatě by to posouvání důchodové hranice mohlo být logické, lidé žijí déle, nechť tedy déle pracují. Jenže problém je ta generace X, která v pracovním procesu nerada vidí stáří. Jinými slovy člověk po padesátce pokud zrovna není majitelem firmy nebo právníkem, nemá příliš šanci, že by ho zaměstnali. A při tom má šanci, že bude žít ještě dvacet, třicet let. Ale z čeho?
Státní a firemní penze se postupně ruší a zmenšují. Tíha spoření na stáří se přenáší na jednotlivce. Šetřete si na důchod, radí v novinách mladí, energičtí dravci. Jenže to šetření příliš nefunguje. Málo lidí ví, kolik peněz vlastně bude v důchodu potřebovat. Jedním z největších problému tohoto individuálního šetření je to, že nikdo neví, jak dlouho bude žít.
Cituji z článku Will you ever be able to retire?. Článek je z amerického serveru MSN a zmiňuje tedy americký penzijní systém. V Kanadě máme něco podobného a v Evropě se o něm začíná mluvit také:
Jak postupně mizí tradiční penzijní plány, zaměstnavatelé přenášejí finanční riziko zabezpečení důchodu na své zaměstnance. Děje se tak prostřednictvím plánu 401(k)s. Bez ohledu na to, jak pečlivě šetříte a investujete, seznam rizik je nekonečný, říká Alicia Munnellová, ředitelka Centra pro výzkum důchodů.
Od okamžiku, kdy nastoupí do práce, se musí zaměstnanec rozhodnout, zda bude do penzijního plánu přispívat a kolik. Musí se rozhodnout, jak budou jeho úspory investovány a musí vědět v průběhu času, kdy je vhodné změnit svůj plán, kdy má nakoupit akcie firmy, a v případě, že změní zaměstnavatele, zda si je má podržet nebo prodat. Má-li štěstí, může za svůj pracovní život našetřit nějakých sto tisíc dolarů. A teď se od něj čeká, že s tím vydrží pro zbytek svého důchodového věku.
Současně s tím, jak zaměstnavatelé přenesli odpovědnost za penzi na své zaměstnance, je rovněž ponechali osudu co se týče odbornosti v investičním bankovnictví. Většina lidí není schopná konkurovat profesionálním finančním odborníkům, kteří jsou pro každý velký finanční fond nezbytností. Takže většina lidí, i když si nějaké ty peníze našetří, je nedokáže aktivně investovat.
Mnoha lidem nedochází, že jejich penzijní plán 401(k)s jsou jejich vlastní peníze. Podvědomě se k těmto úsporám chovají jako k něčemu, za co má odpovědnost někdo jiný. Prostě to strčí pod polštář a zapomenou na to.
Mnoho Američanů nemá ani ponětí o úskalích, které by měli zdolávat. Výzkum za výzkumem opakovaně potvrzuje, že velké procento Američanů nemá dostatečné úspory k tomu, aby mohlo jít do důchodu a většinou nemají ani přibližnou představu o tom, kolik peněz budou potřebovat, až přestanou pracovat. Podle výzkumu provedeného Employee Benefits Research Institute má více než polovina pracujících starších 55 let naspořeno na důchod necelých 50 tisíc dolarů.
Výzkum rovněž ukázal, že více než polovina pracujících se domnívá, že v důchodu vystačí se 70 % částky, kterou měli, dokud pracovali. A přitom se dvě třetiny současných důchodců opakovaně schodují v tom, že 70 % posledního příjmu je málo.
Šedesát procent dnešních pracujících si dokonce ještě ani nespočítalo, kolik budou v důchodu potřebovat peněz.
Jak dlouho budete žít?
Ale největším rizikem je to, že můžete přežít své úspory. A je to současně něco, co lze nejhůře odhadnout. Tradiční penzijní systémy pracují na principu průměrné délky života. Vyplácejí penzi velkému množství lidí. A je pravdou, že někteří lidé žijí déle a tím pádem čerpají více. Ale na druhé straně někteří žijí kratší dobu a nevyčerpají to, co by jim jinak příslušelo. Vypočítá-li se pečlivě průměrná délka života, je toto řešení vyhovující. Ovšem při individuálním plánu je toto riziko na každém jednotlivci.
Všichni odborníci se shodují v tom, že současný penzijní systém v západních zemích je na hraně, že hrozí jeho naprosté zhroucení, nikdo ale přesně neví, jak z toho ven.
Předpokládám, že to takhle půjde ještě řadu let, a že penzijní systém nebude nikdy změněn ke prospěchu lidí. Že bude stále na hraně, že důchody budou stále menší až žádné, že vznikne obrovská množina hladových, ožebračených důchodců nebo starců a stařenek pracujících až do své smrti, pokud budou mít to štěstí, že je vůbec někdo zaměstná. A že se to vše bude neustále zametat pod koberec, že se bude tvrdit, že to jinak nejde, protože bla bla bla. Za bla bla bla si dosaďte cokoliv, třeba zvuk kamínků v plechovce.
Oblíbeným navrhovaným řešením sociálních inženýrů pracujících ve službách NWO je tvrzení, že je třeba přivést do země více emigrantů z Třetího světa, protože ti budou pracovat a svými daněmi budou přispívat k blahobytu současných důchodců. Je to to nejhorší, co nemocný systém potřebuje a jen to uspíší jeho zánik. Je to přesně to, čemu se říká vyrážet klín klínem. Nově příchozí nebudou podporovat současné důchodce, proč by to dělali? Ti přicházejí, aby se sami měli dobře, budou sami čerpat ze sociálního systému státu (a tak jej ještě více zatěžovat), pokud vůbec budou pracovat, bude to ve stínové ekonomice, ze které se neodvádějí daně, a co ušetří, pošlou svým příbuzným domů.
Problém je totiž hlubší. Souvisí s krizí celého peněžního systému, důchodci (jako skupina, která se nemůže příliš bránit) bude (už je) jeho hlavní obětí. Opravit důchodový systém by v první řadě znamenalo přiznat nebetyčnou zlodějnu prováděnou jménem každého západního státu a zvanou daně. Ale to by museli přiznat další zlodějny, museli by přiznat, že mezinárodní bankéři vytvořili systém, který jim umožňuje každou hodnotu vytvořenou společností, účtovat třikrát, čtyřikrát i více krát.
Jediné řešení, které vidím, je zrušit obojí – daně i sociální systém. Nebo alespoň obojí minimalizovat na úroveň nějakých deseti procent výdělku. Tak, jak to běžně vidíme v zemích Třetího světa.
Byl jsem před několika léty v Kolumbii. Nikoliv v Britské, ale v té, co je na severu Jižní Ameriky. V hovorech s místními jsem se jednou ptal, jak je to u nich s nezaměstnanými. Kolik činí státní podpora apod. A byl jsem šokován jejich odpovědí. V Kolumbii totiž není nezaměstnaných. A samozřejmě žádná podpora.
Ne že by tam nebyli lidé o hladě nebo chudí a žebráci. Samozřejmě, že jsou. Ale oficiálně nemají nárok na žádnou státní podporu. Stát nepřispívá nezaměstnaným ani důchodcům. Zřejmě skoro nikomu. Každý se musí snažit nějakou tu práci si najít – i kdyby to byl jen pouliční prodej korálků. Zdá se to kruté? Počkejte, ale to není všechno. V Kolumbii se také téměř neplatí daně. Platí, ale jsou prý minimální. Jinými slovy, postarej se člověče, o sebe sám. Chceš-li se mít ve stáří dobře, dbej na to, abys měl dostatek dětí a abys je dobře vychoval a vštípil jim povinnost starat se o své rodiče. Nebo dbej na to, abys za svou pracovní kariéru dostatečně zbohatl. Pokud zbohatneš, je to tvoje zásluha, a stát ti z toho nevezme polovinu nebo tři čtvrtiny, jak je zvykem ve vyspělých západních zemích.
A kupodivu to funguje. Lidé nejen že mají motivaci pracovat, ale uchovávají si i základní instinkt přežít a národ – jako celek – roste. S porodností nemají v Kolumbii problémy. Protože mít tam děti je záruka slušného stáří. Jedině malá buňka, rodina, kde se lidé navzájem znají, se může postarat o své přestárlé. Nikoliv moloch stát.
Ptali si jednoho čínského rybáře: „Kolik vyděláváš?“ A on odpověděl: „Vydělávám denně tři chuany. Z toho jeden půjčuji, jeden vracím a z jednoho žiji.“ „Jak tomu máme rozumět?“ ptali se dále. „To je jednoduché. Mám děti, ty děti živím. Jim půjčuji jeden chuan. Mám staré rodiče a ty také živím Těm chuan vracím. Až děti dorostou a budou se samy živit, budou zase ony mně vracet ten chuan, který jim teď denně půjčuji.“
Proč na tu jednoduchou moudrost starého Číňana dnes zapomínáme?
Už jsem to tady psal několikrát a znovu to opakuji: Důchodový věk a porodnost – to jsou spojené nádoby. A existuje přímá úměra mezi sociální vyspělostí státu a porodností. Čím kvalitnější sociální systém (a tím pádem čím vyšší daně), tím nižší porodnost. A naopak. Chcete zahubit národ? Nechat ho vymřít? Udělejte v něm „kvalitní“ sociální systém financovaný extenzivními daněmi. Pracuje to naprosto bezpečně k zániku národa do dvou, tří generací.
Dal by se kolumbijský způsob daní a státní pomoci aplikovat na náš západní systém? Dal, ale nikdy to nebude. Lidi by se bouřili, protože by si neuvědomili, že to je vlastně záchrana. Dalo by se to zavádět postupně. Čím mladší člověk – tím nižší daně. A tím méně by ale mohl očekávat od státu na sociálních dávkách.
Nicméně žádný politik by takovou reformu nikdy nenavrhl, žádný parlament ji nepřijal. Protože to by také byl jejich konec. Politiků i parlamentů. Stát by měl najednou menší prostředky a menší moc. A mezinárodní bankéři menší zisky.
Obávám se, že to musí vyhnít. A že to bude vyhnívat hodně pomalu, pokud se nestane něco neočekávaného. Protože navzdory obrovské (a zcela nelogické) zadluženosti všech, tj. států i jednotlivců, efektivita naší práce (=způsob vytváření nových hodnot) je ohromující a udrží stávající systém při životě ještě hodně dlouho.
P.S. Když jsem hledal na Google obrázky pro tento článek a zadal do vyhledávače anglické slovo retiree - důchodce, vyskočily na mne samé veselé, optimistické obrázky rozesmátých důchodců - sportujících, rokujících, rybařících, slunících se i jinak veskrze šťastných, starých lidí. Tak si teď nejsem jistý. Buď jsem se tím článkem pořádně sekl, nebo někdo někde lže.