Výbušné tajemství

Ve dvousložkovém setu označeném „NSSM 40“, uloženém v Národním archívu Washington, v oddílu Nixonovy presidentské materiály, se dnes nachází nová prázdná obálka a složky jsou i jinak téměř bez dokumentů -- většina z nich byla totiž klasifikována jako přísně tajné.

NSSM je acronym pro National Security Study Memorandum - studie postupu a zásad, vytvořena Národním bezpečnostním úřadem pro Nixonuv White House.

S pomocí některých nedávno odtajněných dokumentu dnes víme, že NSSM 40 byla snaha Nixonovy administrativy popasovat se se skutečností a důsledky jaderného vyzbrojeni Izraele. Tyto dokumenty nabízí neslýchaný pohled do napjatých úvah a rozhodování Bílého domu v kritickém čase roku 1969, kdy mezinárodní ratifikace o nešíření jaderných zbraní (NPT - Non-Proliferation Treaty) byla nejasná a kdy se US politické špičky obávaly, že vzplanutí problémů na Středním východě může vyústit ve světový válečný konflikt. O téměř čtyři desetiletí později, kdy se svět potýká s otázkou jaderných ambicí Íránu, Indie a dalších zemí, je větvení této zakryté historie možno opět tušit.

1958 -- 1961

Izraelsky nukleární program započal více než deset roků před tím, než Helmsova obálka dosedla na Nixonuv stůl.

Dimona nukleární centrum - Izrael

Izrael tajně zahájil práce ve výzkumném nukleárním centru Dimona. Bylo to v době, kdy normy o nešíření jaderných programů ještě neexistovaly a zakladatele Izraele byli přesvědčeni, že mají důvody k nabytí jaderných zbraní. V tomtéž roce CIA odhadovala, že Izrael může dosáhnout jaderné zbraně do deseti let. Odhalení představovalo pro US politiku obtížný úkol. Z jimi prezentovaného pohledu byl stát Izrael malou přátelskou zemí obklopenou svým velkým nepřítelem, slibujícím jeho zničení. Stejně tak ale tehdejší US vláda viděla Izraelsky jaderný program jako potenciální hrozbu vlastních zájmu. President John F. Kennedy se obával, že bez mezinárodních usnesení o nešíření jaderných zbraní dojde nevyhnutelné svět do kritického stavu, kdy během dvaceti let bude vlastnit jadernou bombu 20 -- 30 zemí.

1966

Kennedyho a Johnsonova administrativa vytvořila komplexní schéma ročních návštěv výzkumného centra Dimona k ujištění, že Izrael nemůže zbraň vyvinout. Izraelci však zkušené utajili své aktivity a koncem roku 1966 dosáhly potřebnou prahovou hodnotu. Přesto se rozhodli neučinit jaderný test. V tom čase premiér Leví Eshkol navštívil presidenta Lyndona Johnsona v lednu 1968 s ujištěním, že sice jaderný program Izrael zahájil, ale tento není založený na vývoji nukleární bomby. Toto tvrzení bylo v několika dalších měsících silné zpochybněno. Na základě chování izraelského ambasadora Yitzhaka Rabína a jeho úhybného způsobu tlumočení závazků, že Izrael nebude první zemí, která představí jadernou zbraň v regionu, jelikož k tomu je třeba oficiální zkoušky a testu, usoudil konečně asistent ministra obrany Paul Warnke, že Izrael zbraň již tajné vyvinul a to bez „představení“

Otázka, co dělat s izraelskou bombou, měla padnout na Nixona. Na rozdíl od jeho demokratických předchůdců, on a jeho státní poradce pro bezpečnost Henri Kissinger, byli spočátku skeptičtí k efektu ratifikace nešíření jaderných zbraní. A ačkoli mohli být nakloněni přijmout izraelské nukleární ambice, museli by přesvědčit vládu a Pentagon, jejichž perspektiva byla odlišná.

Únor a duben 1969

Dokumenty připravené mezi únorem a dubnem vyjevily velký význam naléhavosti a vnesly obavy mezi vládní špičky ve věci izraelského postupu. Melvin Laird jako ministr obrany napsal v březnu toto: „ tento vývoj nebyl v zájmu Spojených státu a měl být jakkoli zastaven“ Především Nixonova administrativa byla v té době přesvědčena, že Izrael veřejné ukáže své nukleární možnosti.

Duben 1969

Pravděpodobně tlačen těmito skutečnostmi na nejvyšší úrovni, Kissinger vydal jedenáctého dubna NSSM 40, nazvané - Nukleární zbraňový program Izraele. V tomto memorandu vyzval národní bezpečnostní úřad k posouzení postupu a možnosti ve směru izraelského programu. V následujících týdnech byla skutečně tato záležitost posuzována nejvyšší kontrolní skupinou (SRG -- Senior Review Group), předsedanou Kissingerem. Jedna přístupná zpráva z jednání SRG na téma NSSM 40 navrhuje vytvořit na Izrael tlak tak, aby ho to přinutilo ukončit jaderný program. Kolik však má být vynaloženo k tomuto aktu síly, zůstává otevřeno. Kissinger se chtěl vyvarovat přímé konfrontace a například vicepremiér Elliot Richardson prosazoval v případě prokázání neúčinnosti jednání, použít větší tlak, kdy Spojené státy mohou oznámit přehodnocení termínu smluvených dodávek F-4 Phantom pro Izrael.

Červenec 1969

V polovině července dál Nixon najevo, že použití nátlaku a páky přes nedodání F-4 Phantom, je nevhodné. Rabin byl povolán k diskusi o nukleární otázce 29 července. I přesto, že Richardson a zástupce ministra obrany David Packard zdůrazňovali závažnost, s jakou odmítají nukleární program, byli vyzvání k nepoužití výhrůžek a podobné rétoriky. Rabin při rozhovorech nereagoval přímo k věci, mimo to, že NPT je stále „projednáváno“. Otázka tedy měla být dále řešena konkrétně až při osobním setkání presidenta Nixona a izraelské premiérky Goldy Meirové v září toho roku.

Září 1969

Pravděpodobně nejvíce osudným bodem tohoto příběhu bylo jednání Nixona a Meirové 26 září roku 1969 za zavřenými dveřmi Oválné pracovny.

Ve dnech před návštěvou izraelské premiérky byl vydán vládní oběžník, který otevřené odkrývá situaci „ Izrael ví velice dobře, že má jadernou pumu“ „Izrael disponuje technickým zázemím a materiálem k výrobě řady těchto zbraní“

V pozdějších letech Meirová nikdy neuvedla obsah svého privátního rozhovoru s Nixonem. I přesto, že z tohoto rozhovoru nepochází žádné záznamy, jakousi informací mohou být i spekulativní domněnky. Je pravděpodobně, že Nixon zahájil rozhovor otevřeně a k věci. Meirová, patrně přiznala - ať už takticky nebo upřímně -, že Izrael opravdu dosáhl schopnosti výroby této diskutované zbraně, ale vývoj probíhá s maximální obezřetností a se zárukou.

Několik roků poté v pořadu CNN Larry King řekl Nixon, že věděl s jistotou, že má Izrael bombu, ale nikdy nechtěl uvést svůj původní zdroj této informace. Meirová mohla pravděpodobně také během rozhovoru ujistit Nixona, že Izrael sice drží jadernou zbraň, ale jako poslední možnou variantu zastrašení a k obraně národa pronásledovaného holocaustem.

Poradce pro národní bezpečnost Kissinger ve svých memorandech uváděl, že president při rozhovoru s Meirovou prosazoval hlavní záměr Spojených státu vedoucí k tomu, aby Izrael oficiálně a veřejné nepředstavil nukleární zbraň a nezahájil program nukleárních testu. Takto by měl být Izrael vázán vést svoji jadernou aféru opatrně a tajné s přetrvávajícím statutem neurčitosti a nepotvrzenosti.

Únor 1970

23 února 1970 soukromě oznámil Rabin Kissingerovi, že by měl president vědět, že na základě rozhovoru Nixon - Meirová „Izrael nemá zájem podepsat NPT -- ratifikaci o nešíření jaderných zbraní“. Mimo jiné mu napsal následující „… chtěli bychom si být také jisti, že nedošlo že strany Bílého domu k nedorozumění ve věci našich stávajících záměrů“. Kissinger Nixona informoval a tímto desetiletá snaha US zamezit izraelskému jadernému programu definitivně skončila.

Není nikterak překvapující, že tak málo je známo do této chvíle o případů NSSM 40. Záležitost s izraelskou nukleární ambicí byla pro Nixona a jeho administrativu mnohem větší bolehlav než pro jeho předchůdce, kdy Izrael stal teprve na začátku výzkumu. I přesto, že Nixon a Kissinger ignorovali izraelsky výsměch mezinárodní ratifikaci -- NPT, NSSM 40 jim zajistila vlastní alibi. NSSM 40 bylo typickým Kissingerovym modus operandi k udržování kontroly nad klíčovými politiky, kteří se pokoušeli otevřít jakoukoli další aktivitu v tomto případů.

Dohoda mezi Nixonem a Meirovou umožnila oběma státníkům pokračovat ve svých starých postupech bez toho, aby byli nuceni otevřené oznámit a přiznat novou realitu. Dokud bude Izrael udržovat bombu „neviditelnou“ -- bez testů a jakýchkoli aktů deklarujících nukleární kapacitu, mohou Spojené státy klidně žít a vědomí, že něco takového existuje, jim nebude rušit klidný spánek. I během velmi horkých hodin ve válce Yom Kippur v roce 1973 dokázal Izrael udržet bez zveřejnění své nukleární možnosti.

V následujících časech se stala „dohoda “ Nixon - Meirová základem pozoruhodné, tiché, ale jasné smlouvy mezi oběma státy; není bez zajímavosti, že obě strany velmi těsně sblížila.

V současné době, kdy se razí hodnoty otevřenosti a odpovědnosti, stojí ale dohoda mezi Nixonem a Meirovou z roku 1969 jako nápadně tíživá úchylka, neboť je stále jasnější, že současný postoj Izraele je neslučitelný se zásadami a principy moderní liberální demokracie.

Stejně tak je ale pozoruhodné porovnat tehdejší vztahy a přístupy Nixonovy administrativy k Izraeli s dnešním úsilím Bílého domu o zařazení Indie do nukleárního paktu v roce 2006.

Nejenže je naprosto nemožné nabízet nukleární pakt New Delhi, je přinejmenším podivné vůbec takovéto snahy otevřeně prezentovat.

A je třeba si klást otázku, jak může být v takovém případě objektivně posuzován případ Íránu, kdy se USA a mezinárodní společenství snaží „řešit“ stávající situaci, a přitom nese na svých bedrech do dnešních dnů tajnůstkářsky přístup k popsaným událostem z roku 1969. Bez otevřeného přiznání izraelského nukleárního statutu, bez revise a doplnění NPT nemůže být otázka bezjaderné zóny Středního východu vůbec reálně řešena.

Dnes doba dozrála k novému úkolu, a sice nahradit smlouvu z roku 1969 mezi Nixonem a Meirovou konečně pravdivým přiznáním Izraele a následně normalizovat izraelské záležitosti týkající se jejich vlastních jaderných zbraní.

Avner Cohen je vyšším členem výzkumu Centra pro mezinárodní a bezpečnostní studie University of Maryland. William Burr je vedoucím analytikem Národního bezpečnostního archívu na George Washington University. Tento článek v originále bude uveden v květnovém a červnovém vydání Bulletin of the Atomic Scientists. Překlad provedl SandWalker.