Dějí se divné věci

Tak tenhle John Kaminski oznamuje ve výše uvedeném článku, že končí. Ocituji kousek z jeho článku na rozloučenou:

Světla hasnou a tanec končí

Bylo pro mne potěšením tančit s vámi?

Teď, když lampy hoří nízko v tomto soumraku humanity, když šílenství rozšířilo svůj jed na většinu planety a zasáhlo většinu našich těl, bych pouze rád poděkoval za krásný večer. Je mi líto, že to takhle dopadlo.

Jak se blíží selhání systému, rád bych se zeptal, jaký máte plán?

Osobně nemám žádný. Zdá se mi, že vzhledem k opožděným vydáním, novým závazkům a celkovému zmatení jsem se dostal na konec své současné publicistické dráhy. Obklíčen finančními problémy, ze kterých se zřejmě nedostanu. I přes to, že se chystá k tisku má kniha a na další pracuji, má působnost internetového esejisty zdá se být u konce. Stalo se tak díky rozhodnutím, která jsem učinil, a která měla za následek mé vyloučení z prakticky všech etablovaných internetových zpravodajských tepen, alespoň z těch, které jsem měl rád.

Povstaly proti mně šiky upřímných hlasů. Ponechávám na vás, abyste rozhodli, nakolik jsou jejich názory platné.

A tak dále. V prvním okamžiku jsem pocítil lítost. Možná to pan Kaminski poslední dobou trošku přeháněl. Ale jeho eseje ukazují na dobrého pozorovatele, jsou syrově pravdivé, burcující... Budou chybět, o tom není pochyb. Je jen několik málo esejistů ochotných a schopných psát jako on.

Tak ho tedy přitlačili. Finančně. Ano, tohle ONI přeci dovedou. Když nejde umlčet člověka jinak.

Ale asi čtrnáct dnů po tomto Kaminského rozloučení jsem natrefil na jeho další, nový článek. Tak nevím, zda si to nakonec nerozmyslel...

I ten tolik oslavovaný Robert Fisk se stále zřetelněji vydává cestou konformisty. Fisk nikdy ve svých komentářích nezpochybnil oficiální vysvětlení událostí z 9/11. Přímým dotazům na toto téma se vyhýbá a je-li přitlačen ke zdi, vypadne z něj, že nepochybuje o tom, že za útokem je bin Laden.

A Fisk také, zdá se, plně a bez pochybností věří oficiálním tvrzení, že Němci zlikvidovali šest milionů židů. Ve svém nedávném komentáři A lesson from the Holocaust for us all:

Byl to Ahmadinejad, kdo nazval židovský holocaust „mýtem“, kdo ostentativně svolal do Teheránu konferenci, která měla hledat pravdu o genocidě šesti milionů Židů. Genocidě, kterou každý rozumný historik uzná a ohodnotí jako jednu z nejhorších realit dvacátého století, samozřejmě spolu s holocaustem 1,5 milionu Arménů v roce 1915.

Nejlepší odpověd na Ahmadinejadův dětinský nesmysl přišla od bývalého prezidenta Íránu Khatamiho, jediného důstojného vůdce na Středním východě v současnosti... atd., který řekl: „Smrt jen jediného Žida je zločin.“

Michael Moore, další kritik režimu, sice kritizuje, ale jen tak napůl. Aby se neřeklo. Stejně jako Fisk ani Moore nikdy nezpochybnil oficiální verzi událostí z 9/11. Jeho poslední film, ačkoliv má v mnohém pravdu, obešel obrovský podvod kolem 9/11 velkým obloukem. Roli Izraele přešel mlčením.

Ostatně jako Noam Chomský.

Před časem umřel jiný kvalitní internetový autor Joe Villas. Nikdo neví, kdo vlastně Joe Villas byl. Sám o sobě prohlašoval, že je bývalým britským zpravodajským důstojníkem ve výslužbě. Ale kdo se skutečně za tím jménem skrýval, nevíme.

Za otevřeným kritikem izraelského jaderného programu Mordechaiem Vanunu se zřejmě opět zavřely vrata věznice. Naposledy jsem o něm četl krátkou zprávu, že porušil ochranný dohled tím, že se setkal se zahraničními novináři, a že byl znovu zatčen. Zda byl od té doby propuštěn nebo znovu odsouzen, se neví. V každém případě byl umlčen.

A to už nemluvím o českém fenoménu, Ladislavu Zajíčkovi, který rovněž předčasně zemřel. Podlehl rakovině.

Zkrátka odvážných a dobrých esejistů je jako šafránů. Ti nejodvážnější zemřeli nebo byli umlčeni. Výjimky jsou: Izrael Šamír a John Pilger. Zbytek? Hanba mluvit. Ti mírnější ještě píší, ale svými projevy by se docela dobře hodili do Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona. Celkově se mi zdá, že začíná převládat ticho.

A do toho najednou spadla druhá věc, o které chci psát. Existuje jeden podprůměrný americký televizní seriál. Jmenuje se Boston Legal. Vysílají jej na kanále ABC a je to o ničem. A najednou, 14.3., z ničeho nic se v druhé sezóně, epizodě 19 nazvané Stick it objevilo něco, co stojí za poslech i za pozornost.

Před soudem hovoří obhájce jisté mladé dámy, která odmítá platit daně. Obhájce se jmenuje Alan Shore.

Alan Shore: Když se ukázalo, že se žádné ZHN ničení (v Iráku) nenašly, očekával jsem, že američtí občané povstanou. Ha! Neudělali to.

Pak, když se na povrch dostalo mučení v Abu Ghraib a ukázalo se, že naše vláda participovala v procesu, kterému se říká „vracení“, a který není nic jiného, než že uneseme nějakou osobu a předáme ji režimu, který se specializuje na mučení, byl jsem si jistý, že se Američané ozvou, a že budou slyšet. Neozvali se.

Později se objevily zprávy, že jsme uvěznili tisíce tak zvaných podezřelých teroristů, že jsem je strčili za mříže, aniž by tito lidé měli právo na soud nebo alespoň na konfrontaci s obviňujícími. Byl jsem si jistý, že vědět to, nikdy bychom s tímhle nesouhlasili. Mýlil jsem se.

A teď se ukázalo, že výkonná moc státu provádí masivní, ilegální odposlechy vlastních občanů. Vás a mě. A já jsem sám sebe přesvědčil, že konečně, konečně tohle Američany probudí a že řeknou DOST!. Neprobudilo.

Pravda je, že kdyby lidé této země promluvili, kdyby opravdu řekli svůj názor, tak ten názor by zněl, že nám to vlastně nevadí. Mučení, prohlídky a zabavování věcí bez povolení, ilegální odposlechy, vězení bez spravedlivého soudu, nebo dokonce bez jakéhokoliv soudu, válka na základě lží. Nám, jako občanům, zjevně nic z toho nevadí.

Nekonají se žádné demonstrace na univerzitách. Říci pravdu, vlastně neexistuje důkaz, že si toho mladí vůbec všimli.

Tak. Ale Melissa Hughesová si všimla. Možná si teď myslíte, že forma protestu, jaký zvolila, není nejšťastnější. Namísto toho, že přestala platit daně, měla raději protestovat obvyklými cestami. Udělat plakát nebo transparent a jít s ním někam, kde se objeví prezident nebo viceprezident. Jenže my už nemáme právo ani na tohle. Tajná policie teď vymezuje tzv. free speech zones (oblasti svobodného protestu), aby protestující ohradila, ovládla a de facto kriminalizovala.

Zamyslete se nad tím minutku.

Máte-li na shromáždění, v průvodu nebo při jakékoliv akci, kde je přítomen prezident, na sobě tričko s nápisem, kterým vyjadřujete podporu, nikdo vás odtamtud nevyhazuje. Ale máte-li na sobě nebo se sebou něco, čím vyjadřujete nesouhlas, mohou vás vykázat.

Tohle se děje ve Spojených státech amerických. Tohle se děje ve Spojených státech amerických. Je Melissa Hughesová jediná, která by se měla stydět?

Alan si nečekaně sedá na židli pro svědky vedle soudce.

Soudce Robert Sanders: Pane Shore, ta židle je jen pro svědky.

Alan: Dlouhé proslovy mě někdy vyčerpávají.

Soudce: Prosím, vstaňte z té židle.

Alan: Je mi z toho zle.

Soudce: Vstaňte z té židle!

Alan: A z čeho je mi nejvíce zle, je to, jak pokaždé, když někdo projeví nesouhlas s tím, jak vláda řídí tuto zemi, je označen nálepkou neAmeričan.

Státní žalobce: Zjevně čas mluvit.

Alan: A mluvení v této zemi je svobodné, prodejný člověče! Pro mě, pro tebe. I pro Melissu Hughesovou. I ona má právo se postavit a říci naší vládě: DOST!

Žalobce: Námitka!

Alan: Protestuji proti tomu, že vláda zneužívá svou moc, aby rozdrtila ústavní svobody svých občanů. A ať se jen někdo opováží jim postavit! Budou ho vláčet bahnem jako odpadlíka. Melissa Hughesová je Američanka. Melissa Hughesová je Američanka. Melissa Hughesová je Američanka!

Soudce: Pane Shore, pokud nám už neřeknete nic nového, prosím, sedněte si. Tím svým pokřikem jste porušil vážnost mého soudu.

Alan: Včera večer jsem si v posteli četl. Není to taková zábava, jakou má devětadvacetiletý, ale ta kniha..., v té knize byl proslov od Adlaiho Stevensona. Z roku 1952. Řekl: „Tragedii našich dnů je to, že žijeme v atmosféře strachu. A strach budí represe. Až příliš často je zlověstné ohrožení Listiny práv a svobod maskováno patriotickým kabátem antikomunismu.“

Dnes je to kabát antiterorismu. A ještě jeden Stevensonův citát: „Je mnohem snazší bojovat za principy, než podle nich žít.“

Vím, že všichni máme strach. Ale ta Listina svobod... musíme ji dodržovat. Zkrátka musíme. Tohle je to jediné, co chtěla Melissa Hughesová sdělit svým protestem. Promluvila i za vás. A teď bych vás rád požádal, abyste tam v zadní místnosti při poradě o její vině či nevině promluvili za ni vy.

Poslechněte si to v originále nebo si to přečtěte v originále.

Co tím chtěl básník říci? Jak mohlo něco takového projít? A proč tak plamenné obvinění zasadili do nepravděpodobného a podle mě celkem nelogického děje? Vždyť neplatí-li někdo daně, je státem souzen a odsouzen bez ohledu na to, kde se to děje, nebo co dotyčného neplatiče k tomu vede.

Známí disidenti umlkají, na druhé straně se v tuctovém a placatém televizním seriálu objeví slušně formulované a fundované obvinění vlády, ale jen jednou. Proč to tam vůbec dali a proč jen do jednoho dílu? Chtěli si vyzkoušet, zda si toho občané – diváci všimnou? Zda to vůbec zaregistrují? Nebo zda ještě mohou? Byl to skutečně míněný protest nebo sázka?

Jak říkám, dějí se divné věci.