Jak je to se stávkami studentů

Poslední přednášky byly před Vánoci. Potom bylo 14 dní prázdnin, pak pololetní zkoušky, po nich začala stávka, která dosud trvá... Prezident republiky studentům sice vyhověl a jeden odstavec nového zákona, který se jim nelíbil, suspendoval, ale namlsaní odboráři teď chtějí, aby vláda podala demisi.

"Nechť studenti stávkují, sami sebe připravují o znalosti", můžete říct. Jenže oni nedovolují chodit do školy také nestávkujícím, což je diskriminace a omezování osobní svobody, také ničí státní majetek, blokují dopravu, a to už není stávka, nýbrž revoluce. A nevím, jestli to, co se děje dnes ve Francii, není předehra něčeho, co čeká celý západní svět.

Naštěstí v sobotu začínají velikonoční prázdniny a po nich už není daleko k závěrečným zkouškám. Jak je možné v takové situaci uznat diplomy, když celý rok studovali sotva 3 měsíce, nikdo neví. Proto část studentů se začíná mírnit, městem už pochodují také ti, kteří jsou proti stávce; pochopili snad, že za svobodu se musí člověk věčně prát, nechce-li ji ztratit.

Mám k mládeži sympatie, klidně bych šel s nimi dělat revoluci, ale co nedokážu spolknout, je ten fakt, že jako první věc vždy zakážou vstup do budovy, byť by jen půjčit si knížku v knihovně nebo organizovat přednášky na louce za městem.

Modlil jsem se, aby lilo jako z konve, fučel silný vítr, bylo bláto a tající sníh, zkrátka bylo psí počasí. Když prší a je zima, nikomu se nechce chodit po ulicích, hulákat, bojovat za světlejší zítřky...! Ale houby platné, je krásné jaro a sluníčko neláká děti k tomu, aby zůstaly ve třídě.

Za sucha je veselejší házet na policajty dlažební kostky, židle, stoly, vzácné knihy, počítače, žebříky a co se dá. Taky je fajn dobýt nádraží, metro (jsme nejmenší město světa, které má metro), zdržet provoz, přehradit dálnici, zadržet automobilisty 2-3 hodiny, rozbíjet výklady obchodů a podobně. Jenže nejen policajty vozej do nemocnice, není vyloučeno, že i student zakopne a přijde k úrazu !

Hloupé děti, nechápou, že jim vláda novým zákonem chtěla pomoct. Čtyřicet procent mladých opouští školu aniž by sehnali řádnou práci. Mnozí střídají neplacené stáže, nezaměstnanost (20%), "job " na měsíc nebo dva, hodně jich emigruje do Anglie a Ameriky. Fakt je, že mají dost důvodů k tomu, aby zkusili dělat revoluci.

Generace, která předcházela, jim zanechává státní dluh 1200 miliard euro (2000, když se započítají důchody), žila si bezstarostně, stávkovala často a moc se nenadřela, vydala zákony, dovolující příliv černochů, podepsala vstup do WTO, přijala globalizaci atd... Planeta je zasviněná, práce je málo a ta mládež takovýhle život nijak nezasluhovala.

Přitom děti jsou to rozmazlené, vychované v dostatku a v dojmu, že stačí křičet, aby rodiče či stát dávali. Najednou si všimli, že vláda jim už nemůže dát, co dala jejich rodičům a pojal je strach z nejisté budoucnosti. "Proti tomu nutno bojovat!"

Politikové ze socialistické partaje a z odborů vidí, co z příležitosti vytěžit. Bryskně přispěchali dětem pošeptat : "Máte recht, my půjdeme s vámi, stavte barikády, vymeťte tuhle vládu, která z vás chce udělat žebráky !"

Zjednodušeno, premiér, když se ráno holí, přemýšlí : "Co bych zas dneska vynalezl, abych ze študentů udělal bezdomovce?" A šéf podniku přemýšlí : "Vyhodím kluky, kterým jsem je včera vystavil pracovní smlouvu, ať si zvykaj na život otroka !" - Je to karikatura, ale u některých dětí zabrala.

Úpadek země nezačal dnes, myšlenku revoluce přinesla skupina židovských studentů z Německa. Zapsali se v září 1967 na sociologii do Paříže-Nanterre. Celý rok organizovali semináře, diskuse, hledali aktivní studenty, kteří pak dělali provokace a nakonec májovou revoluci, ke které se připojili odboráři generální stávkou. Trvala téměř měsíc. Demokracii ve Francii zachránil generál de Gaulle, zatímco ministři už balili kufry do emigrace.

De Gaulla židé neměli rádi, protože uvalil embargo na zbraně do Izraele. Studenti zvítězili, odboráři vymohli pro pracující vysoké výhody (které inflace rychle anulovala), de Gaulle brzo odstoupil a k moci se dostala generace revolucionářů, která si pak 30 let cpala kapsy. To ale není hlavní problém. Horší je, že od té doby není možno reformovat školství.

A přitom je třeba, aby školy se přizpůsobily nové době. Jenže jakmile některá vláda začne mluvit o reformách, studenti vstoupí do stávky a ministr ze strachu ustoupí. Za nějakých 30 let takhle Francie může se stát chudou, téměř zaostávající zemí.

Převzato ze stránek kamaráda Petra Luce z Francie.