Lukašenkovi zakázali Evropu

Inu, má toho na triku hodně. Odmítl léčbu země ekonomickým šokem, jak to navrhovali ekonomové ze Západu (čti ‚nedovolil, aby zahraniční firmy a jednotlivci rozkradli majetek státu‘), orientuje se spíše na Východ směrem k Rusku namísto jediné správné orientace směrem k USA. Dále - nenechal si ukrást volby, jako se to přihodilo v zemi vedle při tzv. Oranžové revoluci, čímž pana Rothschilda připravil o několik zbytečně investovaných milionů. Páchne mu z úst a konečně - nosí tak nevkusně uvázanou kravatu.

Ale vážně. Chlapeček Lukašenko samozřejmě není žádný svatoušek a dalo by se mu vytknout leccos. I když na druhé straně není o něm známo, že by se k moci dostal pučem, a že by při druhých volbách osadil volební místnosti volebními automaty vyrobenými spřízněnou firmou. Není o něm známo, že by sehrál habaďuru na svůj národ, ve které by předstíral, že nějaký zlý nepřítel zaútočil na Bělorusko, přičemž by jako důkaz špatnosti toho imaginárního nepřítele nechal zabít přes tři tisíce vlastních občanů, a to vše jen proto, aby svým lidem nahnal strach a získal je pro své agresivní války. Není o něm známo ani to, že by poslal své žoldáky, aby bezdůvodně a násilně obsadili a vybombardovali dvě úplně nevinné země, přičemž zahynulo na 250 tisíc lidí, a chystal se pokropit atomem třetí. A přeci ten druhý chlapeček, který tohle všechno udělal, nemá žádný problém do Evropy jezdit (kromě vlastního strachu, že by mu někdo natrhnul sako) a ostatní evropští chlapečkové si sním klidně hrají. Inu, jsou to divné věci. Někdy se tomu říká také dvojí metr.

Tak tedy Lukašenko nesmí do Evropy. Navzdory tomu, že se v posledních volbách získal přes 80 procent hlasů (82,6%) svého lidu, a v Evropě prý mají demokracii, což se dříve překládalo jako „vláda lidu“.

Podobně se vede škaredým chlapečkům z Palestiny, kde to také lidé ještě nepochopili a zvolili si do čela – o hrůzo hrůz – chlapečky, kterým jde o dobro jejich vlastní země. Ne, ne, ne! -, zní hlasy z demokratické Evropy a ještě demokratičtější Ameriky a Kanady. Takové chlapečky nemůžeme brát vážně. Dokud se, milí Palestinci, nevzpamatujete a „nezvolíte“ někoho jiného, zastavíme vám finanční pomoc a nebudeme si s vámi vůbec hrát a nepůjčíme vám ani autíčko a když si náhodou postavíte tunel nebo něco podobného, tak vám to hned od vedle rozšlápneme. A abyste viděli, že to myslíme moc vážně, tak vás preventivně tu a tam napadneme izraelskými raketami, jako jsme to udělali zrovna předevčírem. Zkrátka demokracie musí být.

Když před několika roky dali lidé ve Francii hlasy chlapečkovi jménem Le Pen, který byl také ošklivý, protože se nebál používat slova jako vlast nebo národ, zdálo se, že se ostatní chlapečkové přetrhnou, jak na Francii hrozili tytyty! a opravdu dosáhli toho, že se lidé v té zemičce chytli za nos a rychle toho škaredého chlapečka Le Pena, který nechtěl nic jiného, než vrátit Francii Francouzům – považte, taková ošklivost - nahradili hodným chlapečkem. A když napodruhé zvolili ve Francii hodného chlapečka, všichni ostatní chlapečkové hned radostně povykovali a s tím hodným chlapečkem si samozřejmě hráli. A protože ten hodný chlapeček byl zvolený svobodně vůlí lidu, tak to, co teď dělali ostatní hodní chlapečkové, nebylo nic jiného, než respektování vůle lidu. A to všechno proto, že máme demokracii, víte?

A něco podobného se stalo před časem i v Rakousku, kde někteří lidé stále nechápou, že máme tu demokracii, a dali svůj hlas jednomu moc škaredému chlapečkovi jménem Jörg Heider, který také chtěl Rakousko Rakušanům. A jak to dopadlo? Inu stejně jako ve Francii. Vlastně bych měl říct, že ve Francii to dopadlo stejně jako v Rakousku a ne naopak. V Rakousku se ten škaredý chlapeček Heider objevil v roce 1999 a ve Francii se druhý škaredý chlapeček Le Pen objevil až v roce 2002.

Demokracie je taková zvláštní věc. Lidé si mohou svobodně zvolit mezi kandidátem A a kandidátem B, ale jen za předpokladu, že oba, A i B, jsou téměř identičtí a říkají ty stejné věci. Kdyby se náhodou objevil kandidát C a říkal něco jiného, lhostejno jak moc by se to lidem líbilo, jak moc by to dávalo smysl a pomohlo to zemi, ostatní sousedé, už dříve zvoleni z kandidátů A a B, by spustili takový pokřik, až by toho kandidáta C úplně sepsuli a zničil, že by si od něj pes kůrku nevzal.

A ta demokracie je tak strašně dobrá věc, že my, co už to víme, ji musíme rozšířit po celém světě. Pravda, jsou země, které to vůbec nechápou. To jsou zaostalé, nekulturní národy a tam se pak nedá dělat nic jiného, než bombardovat, bombardovat a bombardovat a přinést těm ubohým nešťastným a zaostalým lidem demokracii na křídlech raket a střel vyrobených z ochuzeného uranu. Ve jménu demokracie. Protože demokracie bude už brzy brzičko v celém světě. A všichni budou myslet stejně, konat stejně, chválit stejně a odsuzovat také stejně.

Dříve (docela nedávno) se takovému počínání říkalo zasahování do vnitřních záležitostí suverenního státu a považovalo se to za zcela nepřípustné. Ať už se nám některý vůdce líbí nebo ne, pokud si ho lidé tam žijící vybrali svobodně, je to jejich volba a jejich cesta a nikdo nemá právo do toho kecat. Dnes se pod pláštíkem demokracie manipuluje s vládami cizích států tak, aby všechny byly stejné. Cukrem a bičem. Někdy stačí pohrozit, někdy nasadit různé stupně sankcí, někdy ukrást volby a někdy poslat žoldáky (protože - to jen tak mimochodem - vojáci už dnes nejsou, jen žoldáci - a ti půjdou za peníze kamkoliv).

Nebezpečí vidím v jednotlité koordinaci celého tzv. demokratického světa a absolutní podpoře masových médií , takže se nikde na povrch nedostane žádný nesouhlas s takovým jednáním. Nebezpečí dále vidím v tom, že tyto tlaky vždy působí rozkladně a rozleptávají vše, co od věků stmelovalo lidi: národ a vlast.

Jedině takoví vůdci jsou přípustní, kteří tyto hodnoty narušují a tíhnou k nadnárodním celkům. Těm hodnotám se za bolševika říkalo internacionalismus a kosmopolitismus. Dnes se jim říká společná Evropa nebo globalizace. Ale je to pořád totéž a prosazují to titíž lidé. Jen si říkají jinak.

A někde moc vysoko v jednom paláci sedí skupina loutkářů a tahají za nitky té demokracie tu a onde a mohou se uplácat smíchy, jak jim to hezky jde. Protože to, co se skrývá pod pojmem demokracie není nic jiného než NWO – nový světový pořádek, kde budeme všichni identičtí a všichni budeme volit stejné politiky, pít stejná piva, konzumovat stejné párky, sledovat stejné filmy a nosit stejné prádlo a všichni budeme stejně šťastní.

A nakonec: Doporučuji k dalšímu studiu článek Ako Lukašenko vyhral na serveru prop.sk. Je to svědectví jednoho účastníka posledních voleb.