Poznámky k úvahám o sionismu

motto: "Izraelští Židé jsou zcela nespravedlivě, fakticky neobhajitelně přirovnáváni k nacistům a rasistům, jsou obviňováni z páchání "nového holocaustu", jejich stát – jediná demokracie v oblasti – je označován za systém apartheidu." Leo Pavlát

Několik pojmů

Žid je příslušník židovského ethnika, což definuje halacha (židovská obdoba šaríje), žid je věřící židovského náboženství – judaismu. Zatímco ne každý Žid je židem, všichni židé jsou Židy. Tento unikátní jev měl důsledky po rozpadu židovské chazarské říše. Není jasné, jaký podíl světového židovstva tvoří potomci Chazarů. (Seriosní vědec Kevin Alan Brook nedává žádný odhad, ale Koestlerovu theorii odmítá.) "Chazar" bylo pouhé územní označení jako např. "Galilejec". Gój (v množném čísle gojim) označuje jakéhokoliv nežida, tedy zřejmě též Nežida. Je to zcela neutrální označení, není myšleno offensivně. Do angličtiny se obvykle goyim překládá jako gentiles.

Vzhledem k rozdílu jen ve velkém písmenu, které může být někdy matoucí, jsou židé obvykle označováni jako judaisté. Odpor (lépe kritika) k judaismu může být dvojí: náboženská a sekulární. Podle křesťanů židé nepoznali Mesiáše (Ježíše Krista), podle muslimů 2 proroky (Ježíše a Muhammada). Podle sekulární kritiky by Israel neměl nadále být náboženským státem, neboť většina Israelců žije sekulárně.

Sionismus je přesvědčení, že Židé mají právo na vlastní stát, po krátkých úvodních sporech nyní lokalisovaný do Zaslíbené země – Palestiny. Sionistou může být Žid i gój. Ti, kteří sionismus aktivně nepodporují, pouze pasívně schvalují, se za sionisty obvykle nepovažují. Jejich náhledy jsou pro–sionistické. Veřejné mínění v USA a východní Evropě je pro–sionistické. V západní Evropě už pro–sionistické není. Je kritisována stavba nové berlínské zdi, která je navíc téměř celá umístěna na okupovaných územích. Kritika sionismu se může soustředit na jednotlivé aspekty sionismu nebo jej odmítnout jako koncept úplně. Potom se jedná o antisionismus.

Antisemitismus je zavádějící pojem, který vznikl na konci 19. století v Německu, kde jiní Semité než Židé nebyli. Pro popis palestinsko–israelského konfliktu se naprosto nehodí, neboť obě strany tvoří Semité.

K dějinám sionismu Podle sionistické mythologie jsou Židé obětí odvěkého antisemitismu na celém světě. Ve skutečnosti Židé, stejně jako Arabové či vymřelí Akkaďané, Babylónané a Aramejci, tvoří semitskou jazykovou skupinu. Při středověkém častém vyhánění Židů z Evropy se Židé obvykle usazovali v arabské severní Africe a Středním Východě a vytvořili tam tolerovanou sefardskou skupinu.

První židovští osadníci (před tím byli Židé v Palestině pouze v městských náboženských obcích – starý jišuv) přišli 80. letech 19. století. Kupovali si půdu od arabských statkářů, kteří na své půdě nežili. Arabské nájemce z půdy vyhnali. To vedlo k přirozeným tensím mezi kolonisty a bezzemky.

Zakladatelem sionismu byl Theodor "Benjamin Ze'ev" (בנימין זאב) Herzl (1860 – 1904). Pocházel z Budapešti, kde se od malička setkával s protižidovskou atmosférou. V mládí byl členem vídeňských buršáckých spolků a později byl liberální německý nacionalista. Ačkoliv se oženil, byl celý život mentálně závislý na své matce. V politickém aktivismu hledal únik od situace v rodině.

Od podzimu 1891 byl Herzl pařížský korrespondent Neue Freie Presse. Jako liberál byl překvapen, že v zemi Velké francouzské revoluce je tolik nenávisti Židům – stejně jako v Rakousku. Do té doby pokládal židovskou otázku za otázku sociální a její řešení viděl v asimilaci. Herzl monitoroval Dreyfusovu affairu (1895), což změnilo jeho život o 180°. V únoru 1896 vydal Judenstaat, který byl rychle přeložen do hlavních světových jazyků. Podle něj měla být židovská otázka vyřešena rozhodnutím civilisovaných národů. To odmítl Ahad Ha'am (Asher Ginsberg), který záchranu židovstva viděl v obnovení hebrejštiny jako živého jazyka. Herzl přitom považoval za jazyk sionismu němčinu.

V roce 1897 byl Herzl na třídenním sjezdu 200 sionistů ze střední a východní Evropy v Basileji zvolen předsedou Sionistické organisace (SO), jejím místopředsedou pešťský rodák Max Nordau (1849 – 1923), Herzlův přítel od roku 1892. Vzdělávání Židů financovala nadace, jejímž zakladatelem byl baron Maurice de Hirsch. Byla hlavním investorem pro Jewish Colonization Association, která financovala emmigraci Židů z Ruska a Rumunska. Největším donátorem však byl baron Rothschild a hlavní roli hrál Židovský národní fond, založený v roce 1901.

Ačkoliv Palestina se zdála být pro židovskou kolonisaci přirozeným cílem, mnozí tuto ideu odmítali, ať již z náboženských nebo politických důvodů. Ve vlně emigrace východoevropských Židů většina směřovala do západní Evropy a USA (1 000 000 – 2 000 000); pouze přibližně 2 – 3 % emigrantů směřovaly do Palestiny. V Rusku v té době žilo 7 000 000 Židů, mnoho z nich socialistů a budoucích kommunistů (poloviční Židé Lenin, Čičerin; Židé Trockij, Kameněv, Zinověv, Parvus, Radek, Litvinov, Sverdlov, Urickij a další). Avšak jak řekl vídeňský rabín Friedmann: "Ale stejně jako nelze činit věřící Židy odpovědnými za činy od víry odpadlých bolševiků, komunistů atd. židovského původu, platí to i pro sionisty a Izrael, jejichž existence odporuje pravé židovské víře. Pravou židovskou povahu representují statisíce přísně orthodoxních věřících, kteří se podle Boží vůle podřizují různým národům, mezi nimiž žijí, a vždy byli a jsou loyalními občany toho kterého státu. Totéž platí pro Palestinu a ostatní arabské, případně islámské státy, jejichž mimořádné pohostinnosti jsme po staletí s vděčností využívali. Od víry odpadlí sionisté však jakživ nemohou reprezentovat židovství a jeví se světové veřejnosti zcela správně jako bezbožní vrazi." Plehve, ruský ministr vnitra odpovědný za kišiněvský pogrom (rusky pohroma), byl podle osobního Herzlova záznamu pro-sionistický. Viděl řešení židovského problému v tom, že ruští Židé odejdou ze země.

Hlavním propagátorem Palestiny byl Nordau. Těsně před svou předčasnou smrtí napsal Herzl román Altneuland (1902), kde ve vágních termínech popisoval bratrství Židů a Arabů v Palestině. Ruští Židé (Chaim Weizmann, 1874 – 1952), kteří tvořili většinu na VII. sionistickém kongressu v roce 1905, rozhodli, že cílem sionismu bude Palestina. V té době tvořili sionisté malou menšinu světového židovstva. V roce 1909 byl založen první kibbuc a město Tel Aviv jako předměstí přístavu Jaffa, kde se mluvilo jen hebrejsky.

Po Herzlově smrti bylo sionistické hnutí obětí frakčních bojů. Zvítězili Praktičtí sionisté, kteří na rozdíl od Politických sionistů požadovali kolonisaci Palestiny bez formálního získání suverenity. Nordau na protest proti tomu z hnutí odešel. Ačkoliv sionismus založili sekulární, původně asimilovaní Židé, klíčovou byla náboženská otázka – postoj k orthodoxii. Náboženští sionisté (Mizrachi) nebyli početní, ale byli velice vlivní – jejich význam lze přirovnat ke křesťanským demokratům. Početnější orthodoxní Židé, kteří  sionismus odmítali, zformovali Aguddat Israel (1912).

Za první světové války se centrum sionismu přesunulo z Německa, které bylo spojencem Turecka, do Spojeného království. Novými vůdci sionismu se stali ruští Židé v UK: Chaim Weizmann a Nahum Sokolow (1861 – 1936). Cílem Britů bylo vytvořit loyální "Ulster" v arabském moři. To se nepodařilo. Sionisté ale účinně bránili každé britské snaze dát samosprávu a posléze nezávislost většinové arabské populaci v Palestině.

V roce 1920 byla zřízena Haganah, kterou vedl fašista Vladimir Jevgenevič Žabotinskij (1880 – 1940), též Zeev Jabotinsky, autor článku Železná zeď (1923) požadující vyhnání Arabů. Britové z jejích členů rekrutovali Židovskou osadnickou policii. Dne 30. června 1924 byl Haganou zavražděn Jacob Israël de Haan (1881 – 1924), nizozemský homosexuální Žid a známý spisovatel. Prof. De Haan konvertoval k orthodoxnímu judaismu a v roce 1919 emmigroval do Palestiny. Byl ostrým a populárním kritikem sionismu. To se mu stalo osudným. Jeho život ukončily na bohoslužbě kulky 2 sionistů. Ani Abraham Giora (Krichevski), ani Abraham Tahomi (Silberg), ani Josef Hecht (organisátor) nebyli nijak potrestáni. Pouze Hecht byl o několik let později zbaven velení pro nechopnost, neboť nedokázal varovat před massakry roku 1929.

V roce 1923 se rovněž sionismus se rozpadl na 2 soupěřící frakce a revisonisté (fašisté), pod vedením Vladimira Žabotinského, v roce 1925 odešli ze SO. Podle revisionistických sionistů mají antisemité pravdu, když tvrdí, že světové židovstvo má jako celek špatný charakter. Není to však způsobeno přirozeností Židů, ale tím, že po staletí nemohli vlastnit půdu a nemají vlastní stát. Je zajímavé, co revisionističtí sionisté tvrdili o Židech v Evropě a v USA a koneckonců i sami o sobě, vzhledem k neustálému obviňování gójů z antisemitismu.

De Haanovou vraždou skončilo období, kdy v Palestině byl zásadní rozdíl mezi sionistickými a antisionistými Židy. Na arabské straně skončily liberální pokusy o dohodu modu vivendi s antisionisty. Výsledkem byl rok 1929. Během krvavých bouří zahylo 133 Židů a 116 Arabů. Novým vůdcem palestinských Arabů se stal radikální jerusalémský muftí, Amín al–Husajní (1897 – 1974). Britové povolili Židům si zřídit quasi–samosprávu – Židovskou agenturu. Jejím předsedou byl Chaim Weizmann.

V roce 1935 ustanovili fašističtí revisonističtí sionisté vlastní Novou sionistickou organisaci (NZO). Jejím vůdcem byl jmenován Žabotinskij. NZO si zřídila vlastní mládežnickou organisaci – Betar. Co se týká nacismu, je málo známým faktem, že Německá sionistická federace nabídla v roce 1933 Hitlerovi spolupráci. Nacisté ji však odmítli a v roce 1938 organisaci rozpustili. Je nutno přiznat, že po antisemitských násilnostech NZO otočila ve svém postoji k Německu o 180° a vyhlásila mu hospodářskou válku – boycott jeho zboží. Za války sloužilo ve Wehrmachtu až 150 000 polovičních Židů (Mischlinge). Nejznámější je polní maršál a válečný zločinec Erhard Milch.

V roce 1935 z Aguddat Israel odešli ti Židé, kteří odmítali jakékoliv kontakty se sionisty. Zformovali Naturei Karta (aramejsky Strážci města), kterýžto termín, poprvé použitý v roce 1938, znamená, že učenci, nikoliv vojáci, jsou pravými strážci Jerusaléma. Podle nich skutečný Israel může založit jen Mesiáš. Dnes jich je kolem 5 000 a sídlí převážně v Jerusalémě (Batei Ungarin a Mea Šearim), Londýně a New Yorku (rabín Joel Teitelbaum). Jsou potomci maďarských satmárských chasidů, kteří přišli do Palestiny za napoleonských válek. Podle nich je sionismus nejhlubší rouhání proti Bohu, neboť Talmud zakazuje uspíšit Spásu. Dnes NK representují rabín Amram Blau a rabín Mosche Hirsch.

Arabské povstání v roce 1936 ukázalo Britům, že záměr vytvořit židovský stát je neúnosný. Proto UK omezilo immigraců Židů do Israele. Amín al–Husajní to však považoval za nedostatečné a pokračoval v odboji proti mandátní správě. Za druhé světové války hledal pomoc u států Osy, cože pro palestinskou věc ukázalo být osudným.

V roce 1937 David Ben–Gurion (דוד בן גוריון, 1886 – 1973) a jeho stoupenci přijali plán vytvořit malý židovský stát, z něhož by byli vyhnáni všichni Arabové. Sionismus reflektovaly i nezávislé osobnosti. Mahatma Gandhi prohlásil: "Palestina patří Arabům. Židé mají učinit svým domovem zemi, v níž se narodili." Dalším odpůrcem sionismu byl Albert Einstein.

Protože členové Hagany dělali tuto práci ve svém volném čase, bylo v roce 1941 zřízeno commando Palmach (Úderné skupiny). V Maďarsku Rudolf Kastner, představitel Záchranného výboru SO, nemusel nosit Davidovu hvězdu a bylo mu umožněno vybrat si specialisty k emigraci do Palestiny. Kromě toho ale zachránil vlak plný maďarských Židů, který směl odjet do Švýcarska. Mezi zachráněnými byl i Joel Teitelbaum, později jeden z představitelů Neturei Karta. Yitzhak Greenbaum, předseda Záchranného výboru SO, prohlásil: "Jedna kráva v Palestině je důležitější než všichni Židé v Evropě."

V květnu 1942 se v hotelu Biltmore, USA, konala mimořádná sionistická konference SO a NZO. Byly přijaty závěry, které požadovaly konečné řešení židovského bezdomovectví a odmítly sekulární jednostátní podobu Palestiny (jeden stát, dva národy) – rovnost Arabů a Židů. S tím nesouhlasili pouze marginální socialisté. Officiální politika sionistů byla: v Palestině bude vytvořen stát Židů pro Židy. Pro–britská orientace (Chaim Weizmann) byla poražena ve prospěch pro–americké (Ben Gurion). První kancléř Hebrejské university, Judah Magnes, označil heslo "židovský stát" za ekvivalent vyhlášení války Arabům. Skončil tak rozkol mezi SO a NZO, který byl formálně ukončen v roce 1946. V roce 1951 se SO přejmenovala na Světovou sionistickou organisaci (WZO). V té době odhadem pouze 25 % Židů bylo sionisty. Po roce 1945 se poměr mění na většinu. Tento zjevný fakt nepopírají ani sionisté. Přesto většina přeživších holocaust, pokud emigrovala, tak místo do Palestiny odešla do USA.

Zatímco židovský terror proti britské správě začal hned po válce a jeho vyvrcholením bylo zavraždění 91 lidí (17 Židů) v hotelu U krále Davida 22. července 1946, židovský terror proti Arabům byl obnoven 20. června 1947, kdy bomba Etzel (Irgun) a Lehi (Sternův gang) zavraždila 78 Arabů na zeleninovém tržišti v Haifě. Předtím, než byla Lehi začleněna do IDF, zavraždila ještě 17. září 1948 hraběte Folke Bernadotte, zachránce Židů z holocaustu.

USA a SSSR společně sionismus podpořily. Truman byl sionista, ačkoliv byl protestantský antisemita. UK chtělo odejít z většiny koloniálních angažmá, takže dohoda těchto dvou supervelmocí byla rozhodující. Tak začala al Nakba (katastrofa). Israel znárodnil veškerý majetek uprchlíků. (Formálně ho jen "spravuje" v režimu podobném jako byla národní správa v poválečném Československu, nicméně jakýkoliv výkon vlastnických práv nepřipouští.) Během ní bylo znásilněno 12 Arabek a ve 24 massakrech zavražděno 800 Arabů. Bylo vyhnáno 600 000 Arabů a ethnicky vyčištěno 418 vesnic. Aguddat Israel změnila názor a stala se sionistická a s ní naprostá většina orthodoxních židů, s výjimkou hlavního rabína Abrahama Kooka a jeho stoupenců.

Vítězstvím v šestidenní válce (1967) získal Israel kontrolu na Západním břehem, Pásmem Gazy a Sinají. Officiálně byly jen okupovány pro vyjednávání o konečném míru, ale někteří politici Likud usilovali o annexi a udělení Palestincům omezené samosprávy po vzoru jihoafrických bantustanů. Obě hlavní politické strany odmítly vyklízení Východního Jerusaléma za jakýchkoliv podmínek a jednostranné stažení z okupovaných území, což by umožnilo vytvořit palestinský stát. Jako přímé porušení mezinárodního práva pro nakládání s okupovanými zeměmi zde byly houfně zakládány trvalé židovské osady. Bylo vyhnáno dalších 300 000 Palestinců.

Porážka v yomkippurské válce (1973) dovedla Palestince k závěru, že sionisté podporovaní USA jsou vojensky neporazitelní. Proto PLO v prosinci 1974 vyhlasila svým cílem "jeden stát, dva národy" při respektování práva vyhnanců na vlast, tedy na návrat. V takovém státě by Arabové měli většinu a byl by sekulární. V roce 1975 přijala OSN resoluci, která sionismus označila za formu rasismu (byla odvolána v roce 1991). V roce 1981 prohrála levice volby, čemuž se PLO musela přizpůsobit, takže v prosinci 1988 akceptovala politiku bantustanů s cílem v budoucnu vytvořit nezávislý palestinský stát.

Počty
 1880: 43 000 Židů (5 – 7 %) z 610 000 obyvatel, podle realističtejších odhadů 450 000.
 1914: 60 000 Židů, podle nadnesených údajů 87 000 (10,2 %).
 1922: 93 400 Židů (13 %), podle střízlivějších odhadů 83 790; 81 400 křesťanů, 638 000 muslimů (tj. 719 400 Arabů)
 1939: 445 457 Židů (30 %)
 2000: Židé 80 % (bez okupovaných území)

1. plán OSN na rozdělení Palestiny: Arabové budou mít 47 % ze 100 % půdy, která byla původně jejich.
2. podle Dohody z Osla: Palestinci budou mít 22 % ze 100 % půdy, která byla původně jejich.
3. Barakův velkorysý návrh: Palestinci budou 80 % z 22 % ze 100 % půdy, která byla původně jejich.
4. Šaronův mírový plán (2000): Palestinci budou 42 % z 80 % z 22 % ze 100 % půdy, která byla původně jejich, přičemž na těchto 42 % zůstane stanné právo.
5. Podle utrasionistů mají Palestinci právo na 0 % z 42 % z 80 % z 22 % ze 100 % půdy, která byla původně jejich.

"Mapa konečného vyrovnání s Palestinci, kterou nabídl Ariel Šaron, příliš silně připomíná segregovaná evropská ghetta, v nichž žili židé během skoro celé evropské historie a jejichž obnovení ve dvacátém století vedlo ke katastrofě." (Fabiano Golgo)

Situace v dnešním Israeli

Lze ji datovat jako počátkem 1. intifády (1988), která byla ukončena dohodami v Oslo (1994). Jejich hlavní aktér, Yitzhak Rabin, byl 4. listopadu 1995 zavražděn. Ačkoliv Yigal Amir nepatřil ani ke Kach ani ke Kahane Chai (כהנא חי), Binyamin Ze'ev Kahane atentát komentoval: "Člověk Amira chápe."

Řešení "jeden stát, dva národy" je odmítáno z demografických důvodů. Jeho obhajoba je agressivními sionisty označována za napomáhání genocidě Židů – novému holocaustu. Jen hrstka Židů již není sionisty. Známými příklady jsou Noam Chomsky, Norman G. Finkelstein a Bruno Kreisky, kteří jsou předmětem výsměchu a ostrakisace ze strany ultrasionistů. Antisionismus Anti–Defamation League paušálně označuje za antisemitismus. Přitom podle Jelínka "odsoudit všechny sionisty jako neznabohy je použití principu kolektivní viny". Zřejmě není kolektivní vina jako kolektivní vina. Podle ADL je kritika Israele přípustná, avšak odmítnutí sionismu je čistý antisemitismus. Odmítnutím sionismu je i nesouhlas s koncepcí, aby Israel byl definován jako židovský stát. To ADL popisuje jako popírání práva Israele na existenci. Pokud je takovým "antisemitou" Žid, jedná se o Žida, který nenávidí sám sebe (self–hating Jew). Přesto nežidovská levice stále více Israel kritisuje. Příkladem je Ralph Nader. Většina pravice Israel podporuje jako pro–západní stát (Roman Joch). Výjimkou je Pat Buchanan.

Demokracie v Israeli

motto: "Připustí–li Evropa, aby nelehké hledání míru na Blízkém východě vyústilo ve zpochybnění práva na existenci státu Izrael, jak to nejnověji zaznívá z levicových intelektuálních diskusí, potom to i mezi neizraelskými Židy musí nutně otřást důvěrou v oddanost Evropy demokratickým principům – jediné záruce, že se zde nebude opakovat protižidovská zvůle minulosti." Leo Pavlát

Officiálním cílem sionismu je vytvořit stát bezpečný pro všechny Židy. Ve skutečnosti je v Israeli Žid ve větším ohrožení života než kdekoliv jinde na světě. Proto 20 % Židů uvažuje o tom, že z Israele emigruje, a 12 % rodičů si přeje, abych jejich dítě vyrůstalo v jiné zemi. Co jiné výsledky? Není pochyb, že Israel je demokracie, nicméně demokracie limitovaná. Někteří tvrdí, že je to v důsledku válečného stavu ("permanentního ohrožení"). Posuďte sami:

• V Israeli neplatí rovnost všech občanů před zákonem: Židovskou půdu si může koupit jen Žid. 67 % israelské půdy tedy Arab nabýt nemůže, byť by byl israelský občan. Arab si v Israeli nemůže legálně vzít Židovku, Žid si nemůže vzít Arabku. Pokud uzavřou sňatek v cizině, je z hlediska israelského práva neplatný.
• Podle novely základního zákona z roku 1985 nemůže politik, který hlásá rasismus, kandidovat ve volbách. Podobný zákaz v EU ani v USA neexistuje.
• Israel byl první zemí na světě, která zakázala popírání holocaustu, čímž omezila svobodu projevu a vědeckého bádání. Ještě v 80. letech následovalo Náměcko (1985). V 90. letech zavedla přečin popírání holocaustu Francie (13. července 1990), Rakousko (1992), Švýcarsko (1994), Belgie (23. března 1995), Španělsko (8. listopadu 1995) a Lucembursko (19. července 1997). Česká republika zavedla tento trestný čin 25. října 2000. V UK a USA je svoboda projevu neomezená.
• V roce 1998 Knesset schválil zákon, který zakazuje vztyčovat pomníky terroristům. Podobný zákon v EU ani v USA neexistuje.

V září 2000 začala druhá intifada (al–Aqsa Intifada), která trvá dodnes. Myšlenka "odsunu" Arabů stále více nabývá na síle. Zatímco dříve ji zastávali pouze extrémisté ze strany Kach a Kahane Chai, nyní se k ní otevřeně hlásí i mnozí liberálové, např. Benny Morris.

Příklady chování Israele k Palestincům: Hebron je největší město Západního břehu. Je v něm Jeskyně patriarchů, posvátné místo judaismu a islámu. Za Osmanské říše byl vstup do něj Židům zapovězen. Poté, co tam v roce 1994 Baruch Goldstein zavraždil 29 Palestinců, je nyní Palestincům zapovězena. "V současném konfliktu vytvořila izraelská armáda tzv. "uzavřené vojenské oblasti", takže nemají novináři přístup do žádné oblasti, kde se izraelští vojáci chovají špatně anebo zabíjejí nevinné lidi. Vznik "uzavřených vojenských oblastí" vedl k tomu, že se mnoho reportérů nyní vůbec nevydává do nově okupovaných palestinských měst." (Robert Fisk)

Ačkoliv resoluce OSN, která sionismus označila za formu rasismu byla odvolána v roce 1991, na antirasistické konferenci OSN v Durbanu v září 2001 byl Israel všeobecně označován za rasistický stát, takže Israel a USA konferenci opustily. To je sionisty odmítáno jako "nový antisemitismus", kterážto nálepka má de facto znemožnit jakoukoliv kritiku Israele, s výjimkou "konstruktivní". Sionisté odmítají přirování k nacismu, rasismu, apartheidu a páchání genocidy (nového holocaustu), protože "prohřešky" Israele (tj. více než 3 000 násilně usmrcených Palestinců a 34 000 zraněných Palestinců za poslední 4 roky) nedosahují úrovně Číny, Kuby, Íránu, Sýrie, Súdánu, Zimbabwe, Jemenu, Libye či Ruska v Čečně. Jak to slušně nazvat? Jidiš má hezké slovo: Chucpe.

PRAMENY A LITERATURA:

a) neutrální
– http://en.wikipedia.org/wiki/1948_Arab-Israeli_War
– http://en.wikipedia.org/wiki/Baruch_Goldstein
– http://en.wikipedia.org/wiki/Benny_Morris
– http://en.wikipedia.org/wiki/Biltmore_Conference
– http://en.wikipedia.org/wiki/Binational_solution (podrobný, vysoce objektivní článek)
– http://en.wikipedia.org/wiki/Binyamin_Ze'ev_Kahane
– http://en.wikipedia.org/wiki/Neturei_Karta
– http://en.wikipedia.org/wiki/Revisionist_Zionism
– http://en.wikipedia.org/wiki/Theodor_Herzl
– http://en.wikipedia.org/wiki/Zionism
– Husayni, Amin al–. Encyclopaedia Britannica
– Herzl, Theodor. Encyclopaedia Britannica
– Nordau, Max. Encyclopaedia Britannica
– Political Zionism. Israel. Encyclopaedia Britannica
– Breakdown of Fatalities: 27 September 2000 through 1 May 2004
– Frequently Asked Questions About The Massacre at Deir Yassin. Deir Yassin Remembered
– Remember These Children 2000 Memorial
– Terrorism: Q & A | Kach, Kahane Chai (Israel, extremists)
– Kevin Alan Brook: The Jews of Khazaria. Jason Aronson Inc. 2002, ISBN 0–7657–6212–9
– Bryan Mark Rigg: Hitler's Jewish Soldiers. The Untold Story of Nazi Racial Laws and Men of Jewish Descent in the German Military. University Press of Kansas 2002, 528 pp., ISBN 0700611789

b) pro–sionistické
– Petr Karas: Arabsko – izraelský konflikt
– Tomáš Jelínek: Izrael a holokaust. Mladá fronta DNES, 29. 4. 2004, p. 9
– Jewish Defense League a Liga na obranu Židů
– Leo Pavlát: Kdo nesouhlasí s existencí Izraele, je antisemita. Lidové noviny, 27. 3. 2004 (ostře agressivní článek)
– The Peace Encyclopedia: Self–Hating Jews, Self Hatred
– Vladimir Žabotinskij: The Iron Wall. We and the Arabs.

c) pro–palestinské
– Pavel Barša: Nový antisemitismus, či co... Orientace, Lidové noviny, 28. 2. 2004.
– Pavel Barša: Případ Bennyho Morrise. Lidové noviny, 10. 7. 2004
– Petr Beter: Tisíciletá válka mezi Ruskem a Chazary
– Documented accounts of Jews who helped Hitler and the Nazis
– Wanda Dobrovská (překladatelka edice): Původ palestinsko–izraelského konfliktu; původně The Origin of the Palestine–Israel Conflict.
– Robert Fisk: Blízký východ. Pravda je v propagandistické válce vzácným zbožím.
– Moishe Arye Friedman: Izrael a obušek holokaustu. Mladá fronta DNES, 21. 4. 2004, p. 8
– Fabiano Golgo: Blízký východ. Nevědomé masy, jejich mediální komplicové a podporování nekonečného konfliktu.
– Noam Chomsky: The Fateful Triangle.
– Israel – Palestine: Facts Worth Noting.
– Rashid Khalidi: Blaming The Victims
– Arthur Koestler: The Thirteenth Tribe. Khazar Empire And Its Heritage. Random House, London 1976.
– Emil Marmorstein: A Martyr's Message. To commemorate the fiftieth anniversary of the murder of Professor De–Haan.
– Edward Said: The Question of Palestine.
– Ari Shavit: Survival of the Fittest? An Interview with Benny Morris.
– John Spritzler: Should There Be A Jewish State?
– The Zionist Massacres from 1937 to 1994.

Autor vázal svůj souhlas s uveřejněním na podmínku, že k článku bude přidán následující text:
Server Sprcha uděluje po hlasování souhlas s převzetím článku Poznámky k úvahám o sionismu. Pro hlasoval Tomas, TL a cnemo; proti andyo a Boutros el Uam. Ostatní se nevyjádřili.