Evropa a USA určují vítěze před hlasováním

Samozřejmě, že ne, řekli byste. Slavnou frází Billa Clintona, "je to v ekonomice, hlupáku". Pokud nejsou přítomny prvořadé problémy politické nebo osobní nejistoty - začínající občanská válka, etnické čistky, hromadná zatýkání, vše zachvacující zločinnost na ulicích - většina lidí bude hlasovat podle své peněženky. A tak to pravděpodobně bude v Bělorusku za devět dní.

Proč potom západní vlády, po kterých to jako ozvěnou opakuje většina západních médií, stupňují crescendo jednostranného přinášení zpráv a komentování jedné z nejméně významných zemí Evropy? Condoleezza Ricová, americká ministryně zahraničí, ji minulý rok nazvala "výspou tyranie". Stephen Headly, americký poradce pro národní bezpečnost, si nedávno stěžoval, že "není dostatek rozhořčení a mezinárodní pozornosti Bělorusku". Jako by v pravý okamžik se nyní dočkáváme senzačních úvodníků a předpojatých zpráv v Americe i Evropě, které tvrdí, že nastávající volby jsou fraška a režim hluboce neoblíbený.

Viděli jsme podobný konformismus něco více než před rokem na Ukrajině, kdy jedna strana byla oslavována do nebes, jako by jenom maličká menšina zpátečnických nemyslících robotů ze sovětské éry nepodporovala prozápadního kandidáta Viktora Juščenka. Jeho protivník ve skutečnosti dostal 44 % hlasů a možná se vynoří s největším počtem hlasů v ukrajinských parlamentních volbách za dva týdny.

Prezident Aleksandr Lukašenko v Bělorusku určitě není žádný liberál. Manipuluje státní televizí, zakazuje rozšiřování kritizujících novin přes stánky vlastněné státem (kterých je většina) a často nechá ty, které jsou vytištěné v zahraničí, zkonfiskovat na hranici, ztěžuje opozičním stranám pořádání shromáždění a používá policii partyzánským a často brutálním způsobem. Studenti se obávají vyloučení a vládní zaměstnanci propuštění, pokud se připojí k protestům.

Toto platilo už v roce 1996, když jsme monitoroval referendum o ústavě jménem Evropského institutu pro média a referoval, že volební ovzduší nebylo ani svobodné ani čestné. V tomto období Lukašenko byl u moci teprve dva roky. Autoritářský populista posedlý řízením potom zůstal věrný formě (nikoli však komunistou - Bělorusko má dvě politické strany, z nichž jedna je nelegální).

Změna je v ekonomice. Jako jiné bývalé sovětské republiky bylo Bělorusko po roce 1991 postiženo masivním kolapsem, s poklesem objemu výroby o více než polovinu díky reformám "šokové terapie". Ale za 12 let u moci to Lukašenko vyrovnal, jak vykazují mé úvodní statistiky (všechny převzaté ze zprávy Mezinárodního měnového fondu o Bělorusku z června 2005).

Nebyl jsem v Bělorusku 10 let, ale místní občané, se kterými hovořím po telefonu, stejně jako návštěvníci ze Západu vyprávějí, že většina lidí je spokojena se svou životní úrovní. Mnozí mají rodinné nebo jiné vazby na Rusko, svého obrovského souseda, a cítí se vděční za stabilitu, umírněnost a hospodářství bez vlivu oligarchů, ze kterých se těší Bělorusko.

V rozporu s tvrzeními, že Lukašenkovy represe vytvořily "informační černou díru", výběr zpráv je rozsáhlejší než v roku 1996. Přes kabel, který mají milióny lidí, je dostupný kanál EuroNews financovaný EU a přístup k necenzurovaným webovým stránkám je snadný v internetových klubech a kavárnách nebo z domova.

Navzdory tomu existuje obrovská kampaň cizích vlád na vměšování do běloruských voleb, dokonce kontroverzněji než ta na Ukrajině v roce 2004. Zatímco Rusko se v těchto volbách stěží angažuje, Evropa a USA do ní pumpují peníze. Podle New York Times se hotovost pašuje z americké National Endowment for Democracy, britské Westminster Foundation a německého ministerstva zahraničí přímo členům Khopits, sítě mladých protilukašenkovských aktivistů.

Polsko znovu spustilo státem vlastněnou radiostanici na svých východních hranicích, aby vysílalo pořady na Bělorusko, zatímco Deutsche Welle německé vlády odstartovala vysílání do Běloruska letos. Aleksandr Milinkevič, hlavní kandidát opozice, cestuje po hlavních městech Evropy a získává podporu, která se rovná do očí bijícímu vměšování do cizí předvolební soutěže.

Některé z peněz se zahraničí budou použity na financování pouličních protestů slibovaných opozičními aktivisty, pokud Lukašenko bude prohlášen za vítěze. Už je nazvali "džínovou revolucí", když příznivcům rozdávají kousky látky jako symboly pro napodobení úspěšných demonstrací na Ukrajině a v Gruzii.

Ale proč mají Spojené státy s Evropskou unií v patách o Bělorusko takový zájem? Je to proto, že Bělorusko vyčnívá jako jediný postsovětský stát, který udržuje většinový podíl státu v hospodářství a má dobré výsledky? Je ideologická deviace zakázána? (MMF připouští Lukašenkův hospodářský úspěch a současně ho nazývá "naprosto neudržitelným", protože je založen na dovozech levných ruských energií a kvůli růstu mezd, který převyšuje růst produktivity práce.). Je problémem Lukašenkova nezávislost, jeho spojenectví s Ruskem a odpor k NATO, jeho neomalený styl typu "Já se nenechám sekýrovat"? Jak mi to řekl jen obyvatel Minsku, je jako "slovanský Castro".

Odpor proti Lukašenkovi uvnitř Běloruska je nefalšovaný, idealistický a v některých případech statečný. Jako ve zbytku východní Evropy, mezi nacionalistickými intelektuály a městskou elitou, zejména v hlavním městě, jsou mnozí, kteří chtějí změnu a cítí, že odměny za ten risk stojí. Chtějí morální podporu Západu a jeho svobodu, stejně jako jeho peníze. Ale nejsou většinou. Lednový průzkum veřejného mínění prováděný Gallup/Baltic Surveys a zveřejněný v emigrantském Belarussian Review zjistil, pouze 17 % podporu Milinkeviče a téměř 55 % podporu Lukašenka.

Západní poskytovatelé kapitálu tvrdí, že jejich motivy jsou nevinné a že pomoc je nabízena jen pro rozvoj "demokracie" a "evropských hodnot". V tom případě by měli trvat na tom, aby skupiny a média, kterým v Bělorusku pomáhají, byly čestné, přesné a inteligentní spíš než jednostranní očerňovači svých oponentů zrcadlící Lukašenkův přístup. Ale pokud západní média, přes své vychloubání se objektivitou a roky zkušeností v demokracii informují o Bělorusku také způsobem, který je omezený a předpojatý, chtít to je moc.

Článek Europe and the US decide the winner before the vote vyšel 10.3. na serveru guardian.co.uk. V české verzi vyšel článek na serveru www.belorusko.cz.