Balkánská Kolumbie Kosovo na cestě k nezávislosti

Ve Vídni se setkali zástupci kosovských Srbů a Albánců. Pod patronátem OSN měli jednat o budoucnosti neklidné (prozatím) srbské provincie. Albánci jsou těmi, kdo drží v ruce všechny trumfy. Srby válcují nejen populačně, ale také ekonomicky. Jejich ekonomika je však neviditelná, šedá a nezdaněná.

Albánské drogové gangy nyní kontrolují většinu obchodu s drogami v západní Evropě (udává se až číslo 70%) a jejich vliv vzrůstá. Důležitou baštu pro albánskou drogovou mafii představuje Švýcarsko, kde žije asi 100 000 Albánců. Nezajímavá není statistika, podle které představují 60% z věznů ve švýcarských věznicích právě Albánci.

Časovanou bombu představují albánští imigranti v Itálii. Jejich vztah k místními obyvatelům se mění z vzájemné nevraživosti k vzájemné nenávisti. k tomu významně příspělo také několik rasově motivovaných vražd spáchaných Albánci a následné občanské bouře, které přerůstaly do pogromů (o jedné takové jsme psali na Zvědavci 24.6. 2005).

Otevřeně se začíná hovořit o tzv. kolumbijském syndromu na Balkáně. Obrovská ekonomická moc albánských drogových kartelů jim dává do ruky i moc politickou. Z bossů narkomafie se stala ekonomická a společenská elita Albánie a Kosova.

Etnicky téměř absolutně čistá Albánie se těší populační explozi. Malá země s 3,5 miliony obyvatel se však nemusí obávat přelidnění, neboť z ní ročně odcházejí tisíce uprchlíků, povětšinou za svými příbuznými na západ do Evropy. Italská pobřežní stráž si s přílivem albánských lodí s uprchliky již neví rady.

Již od roku 1992 vládne v Albánii Sali Berisha. Střídá politické funkce, nyní je předsedou vlády, předtím zastával funkci prezidenta. Jeho vládnoucí Lidová strana je štědře subvencována a zároveň kontrolována narkomafií. Albánská „demokratizace a transformace na svobodný trh“ zahájená v roce 1992 má výstižnější přízvisko – „kriminalizace státu“. V roce 1996 byl např. ministr obrany Safet Zhulali obviněn, že využíval svůj úřad k nepokrytému pašování zbraní, cigaret a jiného kontrabandu do Kosova.

Byl to právě Berisha, po jehož nástupu k moci v roce 1992 se začalo s masovým pašováním zbraní do srbského Kosova, aby se tak podpořili tamější muslimští, resp. albánští separatisté. Kosovská osvobozenecká armáda UCK byla vyzbrojována z nevyčerpatelných zdrojů, z příjmů z narkotik. Brzy dosáhla čísla 30 000 příslušníků a stala se pro srbské síly vážnou hrozbou.

V sousední Makedonii Albánci posílili své pozice a tvoří asi třetinu obyvatel. Jejich ekonomická moc je značná a používají ji i v tlaku na vládu premiéra Vlado Buckovskiho. Makedonie představuje vedle Kosova a Albánie jednu ze nejvýznamnějších křižovatek balkánské drogové cesty.

Současná přítomnost jednotek NATO v Kosovu je pro Albánce velmi výhodná. Pomalý exodus Srbů z Kosova pokračuje a vyhlášení nezávislosti etnicky téměř dokonale vyčištěného albánského Kosova se již nejeví nikterak nereálně. Je tomu tak i proto, že v Bělehradě sedí konečně vláda loajální Západu. Čas hraje pro Albánce.

Kosovským prezidentem se nedávno stal právník Fatmir Sejdiu, který na rozdíl od svého předchůdce Ibrahima Rugovy tvrdě prosazuje úplnou nezávislost albánského Kosova na Srbsku. Právě rozhovory o konečné budoucnosti Kosova pod mezinárodní patronací měly již několikrát začít, ale vždy byly odloženy. Pokusy o jejich zahájení trvají již tři roky a jsme svědky jen pokusů vysondovat, nakolik je srbská strana již zlomená, popř. nalomená (viz. nedávná vídeňská schůzka). Když na podzim minulého roku přicestoval do Kosova vyjednavač OSN – a bývalý finský prezident - Martti Ahtisaari, zástupci kosovských Albánců mu suše sdělili, že není o čem jednat a jediné východisko je nezávislost Kosova.

Současný status Kosova představuje „protektorát OSN“, zřízený dočasně a spravovaný vojáky NATO, resp. OSN. Své vojáky platí v Kosovu i Česká republika. Vše směřuje k okamžiku, kdy bude pod patronací OSN a NATO vyhlášena nezávislost albánského a muslimského Kosova. Pár let si možná ještě počkáme, ale určitě se dočkáme. Nebo snad jen měsíců?