Zdánlivá svoboda projevu

Aféru odstartoval dánský deník Jyllands-Posten, když minulý rok v září otiskl 12 karikatur Proroka Mohameda. Po sílících protestech muslimů po celém světě se šéfredaktor Carsten Juste 30. ledna t.r. písemně omluvil a ujistil, že úmyslem nebylo pobouřit ani provokovat muslimy, ale jen „podílet se na veřejné debatě o svobodě projevu“. Šlo prý o to „zpodobnit, jak Prorok Mohamed vlastně vypadal“ a možná měl i bombu na hlavě. Podle deníku jsou karikatury „decentní“.

K dánskému premiéru Rasmussenovi se okamžitě objednala řadu velvyslanců islámských zemí, aby protestovali proti útokům na jejich víru. Jako „hanobení svého přesvědčení a podněcování k nenávisti“ mohlo karikatury chápat i čtvrt milionu muslimů žijících v Dánsku. Dánský premiér však prohlásil, že v Dánsku existuje svoboda tisku a nemůže nikomu nařizovat, o čem se může a nemusí psát. Uvidíme, jak se k tomu postaví muslimové, kteří v Dánsku žijí a nenechají-li se inspirovat svými pařížskými kolegy. Dosud je v redakci Jyllands- Posten jen pravidelně telefonicky avizována bomba. Zatím se nenašla.

Premér Rasmussen má tedy za to, že v Dánsku existuje svoboda tisku. Jsem zvědavý, jak by se postavil k podobným karikaturám tropícím žerty pro změnu z židů. Např. izraelský premiér Šaron s rukama od krve, s atomovou bombou v jedné ruce a Georgem Bushem jako kladivem v ruce druhé. Soudě podle toho, jak kajícně se Dánsko ústy premiéra Rasmussena omluvilo minulý rok za deportaci 20 (slovy dvaceti, neboť tisíce ostatních židů odcestovalo do neutrálního Švédska) židů do Německa za války, byla by premiérova reakce asi diametrálně odlišná.

V Evropě se zčistajasna objevil zástup obránců svobody slova a tisku. Francouzký deník France Soir hrdinně přetiskl některé karikatury z Jyllands-Posten. Jeho šéf editora Jacques Lefranca to stálo místo. Ochutnal politickou korektnost. Stejně tak otiskly karikatury některé norské, holandské, německé a španělské deníky.

Obrázky se objevily i v norském magazínu Magazinet. Premiér Jens Stoltenberg zděšeně označil karikatury za hanebnost a vydal pokyn norským ambasádám, aby se omlouvaly a kály. Není se čemu divit, v bývalé vikingské baště rostou mešity jako houby po dešti a muslimská komunita se těší řadě výhod.

Tématu se zalekli jen britští novináři. Tamější muslimská komunita je nebývale silná a Britům zřejmě ještě hučí v uších ozvěna výbuchů, kdy se mladí muslimové vyhazovali v londýnském metru do vzduchu.

Otiskování podobných provokujících karikatur, jejichž výsledným efektem je jen podráždění muslimů, kterých je ve Francii mnoho milionů a další stovky tisíc ročně přicházejí, je podle dikce přísných norem o „hate crimes“, platných po celé Evropě, rasisticky namířenou provokací. Tohle je ten skutečný rasismus, proti kterému má Francie tak brutální zákony. Tyto zákony jsou však jak vidno velmi ohebné, resp. aplikovatelné jen tam, kde je to potřeba.

Na jedné straně dávají francouzské deníky silácky najevo svou „svobodu“ k publikování provokací vůči francouzským muslimům, kteří tvoří již významnou část francouzské společnosti, ale na druhou stranu ti stejní „svobodní“ novináři a vydavatelé tisku cudně mlčí nad tím, kterak jsou po celé Evropě zavíráni do vězení nepohodlní historici a vydavatelé. Ba dokonce mlčí i nad tím, když jsou dva jejich kolegové, novináři deníku Le Monde odsouzeni soudem za větu „Židé v Izraeli, potomci obyvatelů ghett, drží v ghettech Palestince. Židé, kteří byli ponižováni, zatracováni a perzekvováni, ponižují, zatracují a perzekvují Palestince. Židé, kteří sami byli obětí nelítostného jednání, jednají nelítostně s Palestinci. Židé, obětní beránci pro vše špatné, dělají obětní beránky pro všechny špatné z Arafata a Palestinců.“

Je otázkou, čeho chtějí vydavatelé deníků dosáhnout. Možná tisíce zapálených aut a týdny teroru v ulicích francouzských měst minulý rok bylo málo. Nebo se snaží sami sobě křečovitě a neuměle dokázat, že svoboda tisku a slova ještě existuje, či aspoň její zbytky?

Zvykejme si tedy, že na evropském kontinentu si snad ještě můžeme dělat legraci z muslimů a policejní cenzoři potírající rasismus a „podněcování nenávisti“ přimhouří oči. Absolutní tabu však platí o čemkoli týkající se Židů, a především pro to, co je pro ně tak posvátné.

Pro muslimy je posvátný prorok Mohamed, ke kterému se modlí. Z něj si prozatím můžete dělat srandu a malovat jeho karikatury. Můžete si dělat srandu z muslimského náboženství. Pro Židy je zase posvátný holocaust. Zde však na srandičky zapomeňte. Holocaustové náboženství je nedotknutelné. Svoboda projevu a tisku? Ano, ale „vodsaď podsaď“ a dost. Máme přece demokracii, ne?

Svoboda slova a projevu je cosi, o čem se nám již může jen zdát. Zemřela již před řadou let a zavraždila ji politická korektnost. Jen si to ještě stále mnozí nechtějí přiznat. Místo svobody máme teď sílící politickou korektnost, kde je přesně rozděleno, co je dovoleno, co zakázáno, co se toleruje a co ne.