Íránská ropná burza hrozí
Americká ekonomika mezi mlýnskými kameny
24.1.2006 Komentáře Témata: Střední východ 2771 slov
Státy získávají finanční prostředky formou zdanění svých občanů. Impéria na rozdíl od států získávají finanční prostředky formou zdanění občanů podřízených států. K tomu, aby toho impéria dosáhla, musí mít silnou a prosperující ekonomiku a z toho vyplývající vojenskou moc. Část peněz vybraných impériem od svých vazalských států bývá určena na zlepšování kvality života vlastních občanů, část jde na financování armády, což bývá většinou nutné, aby situace zůstala ve status quo.
Forma splácení daní bývá různá. V minulosti to mohlo být zlato, stříbro, výrobky, zboží, popř. zemědělské plodiny vypěstované satelitními státy, dobytek či otroci. Z historického hlediska se platba daní uskutečňovala vždy přímo mezi zúčastněnými státy. Vazalský stát předal část svých vytvořených hodnot impériu.
Ve 20. století se Americe poprvé v historii podařilo zdanit zbytek světa a přinutit jej platit nepřímo – totiž formou vlastní inflace. Nemusela používat sílu nebo hrozbu k tomu, aby jí ostatní státy zaplatily. Stačilo, aby si v zahraničí nakupovala veškeré možné zboží a platila za to svou měnou, kterou ostatní státy přijímaly a uznávaly.
Formálně vzniklo americké ekonomické impérium v roce 1945 v Bretton Woods. V té době už dolar nebyl pro normální smrtelníky plně kryt zlatem, ale zahraniční vlády mohly ještě zlato výměnou za dolary od americké vlády obdržet. Díky tomu se z amerického dolaru stalo světové platidlo. Amerika měla v té době dosti zlata, protože v průběhu druhé světové války si nechávala od spojenců za různé služby platit právě zlatem. Ovšem impérium by nemělo dlouhého trvání, kdyby udržovalo v oběhu jen omezené množství dolarů. V průběhu vietnamské války potřebovala Amerika hodně peněz. Začala tady tisknout dolary a nakupovat za ně služby a zboží a financovat z toho svá válečná dobrodružství. S vědomím, že ty natištěné dolary jsou méně a méně kryté skutečným zlatem. Amerika trvale udržovala obchodní deficit a zvýšené množství dolarů v zahraničních rukou přibližně odpovídalo tomu, co by normální stát získával od svých vlastních občanů formou zvyšující se daně z příjmu. Jenže to byly daně, které platili ostatní.
Jednoho dne to prasklo. A bylo to 15. srpna 1971. Tehdy poprvé Amerika odmítla vydat zlato za dolary držené zahraniční vládou. Prostě ho neměla tolik. Jinými slovy byl to bankrot amerického finančního systému. Amerika nakoupila od zbytku světa obrovské množství zboží, při tom věděla, že jej nikdy nebude schopna zaplatit. A neměla to ani v úmyslu. A zbytek světa zůstal bezmocně stát neschopen zareagovat a potrestat dlužníka, jakoby se to stalo v případě jednotlivce.
Amerika potřebovala nakupovat více a více zboží, aby vyhověla svému stále vzrůstajícímu apetitu, proto musela za každou cenu přijít s nějakým novým důvodem, proč by měl zbytek světa nadále přijímat a držet ve svých bankách její stále klesající měnu.
Od roku 1971, kdy už bylo Američanům zřejmé, že nebudou schopni krýt nadále své dolary zlatem, se hledalo jiné řešení. A našlo se. V roce 1972/73 uzavřely Spojené státy pevně ukotvenou smlouvu s režimem Saudské Arábie. Slíbily, že se postarají, aby vládnoucí režim zůstal u kormidla moci. Ten na oplátku bude přijímat za svou naftu platby v dolarech. Zbytek zemí OPEC následoval příkladu Saudské Arábie. A protože zbytek světa také nakupoval od OPECu naftu, měl najednou důvod udržovat, shromažďovat a zvyšovat své dolarové rezervy. Svět potřeboval stále více nafty a její cena byla stále vyšší, proto bylo třeba mít více a více dolarů. Dolar byl žádaný i přesto, že za něj nebylo možné vyměnit zlato. Ale to nevadilo, protože bylo možné vyměnit jej za naftu. Vznikly petrodolary.
Z pohledu ekonoma to byla tedy měna krytá naftou. Dokud bude dolar jediným platidlem za naftu, bude americkému impériu umožněno tisknout další peníze a nakupovat dále na dluh od zbytku světa. Jinými slovy Amerika pokračovala nerušeně ve zdaňování zbytku světa. Kdyby z nějakého důvodu dolar přestal být kryt ropou, americké impérium by přestalo existovat. Proto bylo pro Ameriku životně důležité, aby jediné platidlo za naftu zůstal dolar. Rovněž bylo žádoucí, aby ropná pole byla roztroušená v různých státech, které nebyly vojensky ani politicky dosti silné, aby požadovaly platbu v jiné měně. Pokud tu a tam někdo požadoval platbu jinak, bylo mu domluveno. Někdy stačil politický tlak, někdy bylo třeba sáhnout k vojenské hrozbě.
První vládce, který se odvážil otevřeně se postavit Americe a požadovat platbu za naftu v eurech, byl v roce 2000 Saddam Hussein. Zpočátku ho nebrali vážně, pak se ho snažili ignorovat, ale když viděli, že to ten paličák myslí vážně, zkusili své obvyklé finty – politický tlak, očerňování a zastrašování. Skutečný problém se objevil, když se k Iráku připojil Írán a další země a požadovaly také platbu v euro nebo v jenech. Američanům bylo jasné, že chlapa je třeba potrestat. Bushova vojenská akce Shock-and-Awe v Iráku nebyla kvůli Saddamovým ZHN. Nebyla kvůli demokracii, ani lidským právům. Dokonce nešlo ani o zabrání ropných polí. Šlo o zachování amerického impéria. Saddama bylo nutno exemplárně potrestat, aby to odradilo jeho případné následovníky. Každý, kdo bude požadovat platbu za naftu v něčem jiném než v dolarech, dopadne stejně. To bylo americké varování světu.
Mnoho lidí se domnívá, že Bush začal válku v Iráku kvůli tomu, aby získal iráckou naftu. Nedochází jim, že Bushovi stačilo natisknout si další dolary za cenu papíru a koupit za ně třeba všechnu naftu světa.
Historie nás učí, že impérium vstupuje do války jedině když (a) se musí bránit, nebo (b) má z války prospěch. Pokud ani jedna podmínka není splněná, vojenské náklady na válku budou vysávat ekonomiku země až do úplného jejího zhroucení. Nezdá se, že by obsazení iráckých ropných polí stálo z dlouhodobého hlediska Bushovi za tuto válku. Nikoliv pro naftu napadl Bush Irák, ale proto, že americkému impériu šlo o život. A skutečně. Do dvou měsíců po obsazení zrušil Irák svá euro konta a začal opět přijímat platby za naftu pouze v dolarech. Svět už nemohl kupovat v Iráku naftu za euro. Světová nadvláda dolaru byla opět (ještě naposledy) potvrzena. Když Bush z paluby letadlové lodi oznamoval světu, že mise je skončená, znamenalo to jen to, že úspěšně ochránil americký dolar a tím americké impérium.
Íránská rošáda
Ale Arabové nepopřáli Bushovi dlouho klidu. Ta „atomová bomba“, kterou Írán vyvíjí, není ani radioaktivní, ani nemá tvar typické bomby. A přesto je pro americké impérium stejně, ne-li ještě více smrtící. Tou zbraní je ropná burza, kterou Írán hodlá otevřít v březnu 2006. Bude postavena na evropských obchodních mechanismech a platby budou prováděny v eurech. Z ekonomického pohledu tohle je mnohem větší nebezpečí než byl Saddam, protože to umožní komukoliv nakupovat a prodávat naftu v eurech, tedy úplně obejít nemocný americký dolar. Je téměř jisté, že svět s úlevou a ochotně přijme možnost platit za naftu v eurech.
Evropané nebudou potřebovat (a tudíž nebudou ani držet v bankách) dolary k nákupu nafty, budou prostě platit svou měnou. Přijetí eura jako světové rezervní měny umožní Evropě nejen ekonomickou prosperitu, ale posílit to i její status – na účet Spojených států. Číňané a Japonci budou touto možností velmi potěšeni. Umožní jim to snížit zásoby dolarů a více diverzifikovat své portfolio – něco, co už delší dobu stejně hodlají udělat. Předpokládá se, že třetinu svých zásob dolarů si ponechají, třetinu vrhnou na trh a třetinou budou platit příští platby. Rusové mají rovněž zájem přejít na euro. Hlavním odběratelem plynu a nafty jsou evropské země, část jde do Číny a Japonska. Přijetí eura jako platidla za ropu a plyn by Rusku umožnilo obchod s Evropou v jejich vlastní měně a časem by to i zjednodušilo obchod s Čínou a Japonskem. Navíc Rusové našli pro své zásoby dolarů vhodné použití. Nakupují za ně zlato. Ruský nacionalismus zaznamenal v posledních letech oživení a pokud by přijetí eura vedlo k poranění Ameriky, Rusové to rádi udělají a budou pozorovat, jak Amerika krvácí. Arabské země vyvážející ropu rovněž rády přijmou euro, protože jim to umožní zbavit se rostoucích hromad stále bezcennějšího dolaru. Stejně jako Rusové obchodují tyto země hlavně s Evropou, tudíž přirozeně tíhnou k používání evropské měny. Zvýší to jejich stabilitu a sníží riziko měnového pádu. A to už nemluvím o džíhadu a chuti arabských zemí ublížit Spojeným státům.
Není jisté, jak se v té šlamastyce zachovají Britové, kteří se tak trošku dostanou jako mezi mlýnské kameny. Mají s Amerikou století staré strategické smlouvy, na druhé straně geograficky přeci jen náležejí spíše k Evropě. Mají mnoho důvodů držet se toho, kdo vyhrává. Jak se zachovají, až bude jejich partnerská země klesat ke dnu? Obětují se pro ni také? Nesmíme zapomenout, že dvě hlavní ropné burzy jsou v New Yorku (NYMEX) a v Londýně (IPE – International Petroleum Exchange). Ve skutečnosti obě vlastní Američané. Je pravděpodobné, že Britové zůstanou u dolaru, jinak by poškodili vlastní zájmy v IPE. Je důležité připomenout, že (bez ohledu na rétoriku a to, co bylo oficiálně řečeno) Britové zůstali u své měny a odmítli euro zřejmě hlavně proto, že je k tomu nutil jejich americký přítel. Přejít na euro, to by znamenalo, že IPE začne obchodovat s naftou v eurech a to by byla pro americké impérium smrtelná rána.
Ale bez ohledu na to, jak se nakonec Tony Blair rozhodne, pokud íránská burza zahájí provoz, je vysoce pravděpodobné, že to Evropa, Čína, Japonsko, Rusko a arabské státy s radostí uvítají, čímž zpečetí osud dolaru. Američané to za žádnou cenu nesmějí připustit. Bude-li třeba – i za použití síly.
K čemu nakonec Američané sáhnou, aby íránskou burzu sabotovaly, se uvidí. Může to být pokus narušit jejich počítačovou síť soustředěným hackerským útokem, nebo teroristický útok typu 11. září na budovy s klíčovou výpočetní technikou. Taktika obstrukcí a zdržování při diplomatických jednáních by byla také účinná. Ale jasně nejlepší by pro Američany bylo svrhnout současnou íránskou vládu a nahradit ji svými loutkami. To by zcela jistě zažehnalo nebezpečí plynoucí z íránské naftové burzy.
Američané nemohou příliš počítat s rezolucí Rady bezpečnosti, která by legalizovala vojenský vpád. Hlavně proto, že takové řešení bylo proti zájmům mnoha zemí RB.
Unilaterální útok na Írán s cílem svrhnout současnou vládu bude s nejvyšší pravděpodobnosti vyžadovat použití jaderných zbraní. USA nemají dostatečně velkou armádu, aby mohly Írán obsadit, jejich konvenční vojenské síly jsou napnuté k prasknutí. Vzhledem k zájmům Číny a Ruska v Íránu by takový jaderný útok téměř jistě vedl eskalaci a k totální jaderné válce. Není vyloučeno, že za Američany provede jaderný útok Izrael.
Unilaterální jaderný útok by bylo ze strategického hlediska zřejmě to nejhorší, co by mohli Američané udělat. Za prvé jejich vojenské zdroje jsou vyčerpány dvěma posledními válkami. Za druhé by to zcela jistě podráždilo další silné státy. Za třetí hlavní věřitelé by mohli jako odvetu v tichosti vrhnout na trh hory svých dolarových rezerv a to by Státům zcela jistě zabránilo financovat své mocenské a vojenské ambice. A konečně Írán má strategické smlouvy s dalšími mocnostmi (Čínou, Indii a Ruskem – tzv. Šanghajská kooperativní skupina neboli Shanghai Coop) a nebylo by vyloučeno, že by tyto mocnosti zasáhly na jeho obranu. Separátní smlouvu má Írán se Sýrii.
Ať už bude strategické rozhodnutí jakékoli, z čistě ekonomického hlediska platí, že pokud se íránská ropná burza rozjede a začne fungovat, silné ekonomické celky to zcela jistě přijmou a začnou obchodovat s naftou v eurech. To povede k demisi dolaru. Kolabující dolar urychlí americkou inflaci a povede ke zvýšení dlouhodobé úrokové míry. V tomto bodě bude americká ekonomika jako mezi mlýnskými kameny, mezi deflací a hyperinflací. Buď ji to přinutí sáhnout ke klasické medicíně – zvýšení úrokových sazeb za účelem deflace dolaru, což vzhledem k obrovskému zadlužení vyvolá velkou hospodářskou krizi, zhroucení trhu s realitami, propadu cen obligací,akcií a derivátů a následnému finančnímu kolapsu. Nebo zvolí opačnou cestou – tzv. Weimarova cesta ven ze zadlužení – inflaci. Zabrání poklesu zisku u dlouhodobých obligací, utopí finanční systém v likviditě a vytisknou a napumpují do ekonomiky obrovské množství dolarů.
Podle australské rakouské teorie peněz, půjček a ekonomických cyklů neexistuje cesta uprostřed. Dříve nebo později bude nutno sáhnout buď k jednomu nebo k druhému řešení. Není pochyb o tom, že vrchní velitel Ben Bernanke, badatel poučený velkou hospodářskou krizí, který je obeznámen s sebezničujícím efektem deflace, zvolí inflaci. Podle toho, co se naučil, každý finanční problém je dobré řešit inflací. Byl to ostatně on, kdo ukázal Japonsku, jak nekonvenčně zacházet s deflací a vyhnout se tak pasti příliš velké likvidity. Tedy americký styl života budou ještě chvíli dotovat ostatní státy světa. Nakonec dojde k tomu, k čemu nevyhnutelně dojít musí. Americká měna se položí. A z jejího popela povstane nová světová měna. Ta, kterou „barbaři“ v minulosti používali a uznávali: zlato. Ale nad americkým impériem definitivně a nezvratně zapadá slunce.
Článek The Proposed Iranian Oil Bourse byl uveřejněn na serveru informationclearinghouse.info 19. ledna. Volně přeloženo. Několik drobností jsem vypustil, par jiných přidal, ale celkově jsem se snažil držet se původního ducha článku.