Irák, Írán a Čína – nová globální aliance?

V průběhu několika měsíců byla otázka odpovězena, ovšem ne tak, jak se čekalo. Bushova mesiášská mise přinést demokracii do Iráku a na Střední východ se pak velmi rychle stala skutečným důvodem. Stranou načasování demokratizační proces postupuje navzdory faktu, že se Spojené státy pokoušely všemi možnými prostředky volbám v Iráku zamezit.

Poslední lednové volby se uskutečnily protože došlo k masivnímu nenásilnému odporu, jehož symbolem se stal Grand Ajátolah Ali Sistani. (Dalším produktem je násilné hnutí odporu.) Jen málo kompetentních pozorovatelů by si dovolilo nesouhlasit s redaktorem Financial Times, který v březnu minulého roku napsal, že „důvodem, proč se volby konaly, byla neústupnost Aliho Sistani, který vetoval tři návrhy amerických okupačních vojsk volby odložit nebo rozmělnit.“

Jsou-li volby brány vážně, znamená to, že nasloucháš alespoň jedním uchem, co si většina národa přeje. Kritickou otázkou okupační armády bylo „chtějí nás tady?“

Odpovědí na tuto otázku nejsou tajemstvím. Jedním důležitým zdrojem je výzkum zadaný britským Ministerstvem obrany v srpnu minulého roku a prováděný výzkumníky iráckých univerzit. Výsledky pronikly do britského tisku. Zjistilo se, že 82 procent jsou „silně proti“ přítomnosti koaličních vojsk a méně než jedno procento věří, že díky jejich přítomnosti se bezpečnostní situace zlepšila.

Analytikové Brookingova institutu ve Washingtonu v listopadu napsali, že 80 % Iráčanů si přeje brzký odchod amerických posádek. Další zdroje tyto závěry potvrzují. Takže koaliční síly by se měly podle přání národa stáhnout a ne se zoufale snažit dosadit loutkovou vládu udržovanou u moci vojenskými silami. Ale Bush i Blair stále odmítají přijmout časový plán ústupu, omezují se na postupné snižování vojsk podle toho, jak se daří dosáhnout jejich cílů.

Existuje dobrý důvod, proč Američané nemohou tolerovat suverénní, více méně demokratický Irák. Ale hovořit o tom veřejně je těžké, protože by to nabouralo pevně zakořeněnou doktrínu: Chtějí po nás, abychom uvěřili, že Spojené státy by napadly Irák i kdyby to byl ostrov v Indickém oceánu a vyvážel by namísto nafty okurky.

Jak je zřejmé každému, kdo nemusí sledovat linii strany, ovládnutí Iráku obrovsky posílí americkou moc nad globálními energetickými zdroji – kritickou páku ovládnuti světa. Předpokládejme, že se Irák stal suverénním a demokratickým státem. Představme si, jakou politiku by asi prosazoval. Šíitská populace na jihu, kde je většina ropných polí, by měla hlavní vliv. A preferovala by přátelské vztahy se šíitským Íránem.

Těsné vztahy už existují. Badrovy brigády, milice, která ovládá jich země, byly cvičený v Íránu. Velmi vlivní klerikové mají rovněž s Íránem těsné vazby, včetně Sistaniho, který tam vyrostl. A dočasná vláda se šíitskou většinou už začala vytvářet ekonomické a zřejmě i vojenské vazby s Íránem.

A navíc přímo přes hranici se Saudskou Arábii se rozkládá nezanedbatelně nespokojená šíitská populace. Jakýkoliv krok k nezávislosti v Iráku pravděpodobně vyvolá i zde zvýšenou snahu o jistý stupeň autonomie a spravedlnosti. A co čert nechtěl – je to právě v místech, kde se rozkládá většina naftových polí Saudské Arábie. Výsledkem by mohla být volná šíitská aliance skládající se z Iráku, Íránu a oblasti hlavních ropných polí Saudské Arábie – nezávislá na Washingtonu a ovládající velkou část světových ropných zásob. Není vyloučeno, že nezávislý blok tohoto druhu by mohl následovat íránského příkladu a vytvořit hlavní energetický projekt spolu s Čínou a Indii.

Írán se může vzdát očekávání podpory od Západu, neboť předpokládá, že Západ nebude schopen jednat nezávisle na Spojených státech. Čína se (na rozdíl od Západu) ovšem vydírat nedá. Proto se Američané Číny tak bojí.

Čína už stačila vytvořit vojenské i ekonomické vazby s Íránem – a dokonce i se Saudskou Arábií. Existuje asijská energetická síť, jejímž základem je Čína a Rusko, ale pravděpodobně k ní přistoupí Indie, Korea a další státy. Učiní-li Írán krok v tomto směru, může se stát důležitým bodem této energetické sítě.

Takový vývoj, včetně suverénního Iráku a dokonce hlavních energetických zásob Saudské Arábie, je pro Washington zlý sen. A v Iráku se začíná formovat odborové hnutí – a ne nezanedbatelné. Washington trvá na zachování ostrých protiodborářských zákonů z časů Saddama Husseina, ale odborářské hnutí pokračuje navzdory tomuto tlaku.

Odborářští aktivisté jsou zabíjení. Nikdo neví, kdo je zabíjí. Možná hnutí odporu, možná bývalí členové strany Baath. Možná někdo jiný. Ale nevzdávají to. Představují jednu z hlavních demokratických sil majících hluboké kořeny v irácké historii, která se může revitalizovat – k velké hrůze okupačních sil. Vzniká kritická otázka, jak bude Západ reagovat. Budeme na straně okupačních sil snažících se zabránit demokracii a suverenitě? Nebo budeme na straně iráckého lidu?

Článek Iraq, Iran and China: a New Global Alliance? vyšel na serveru counterpunch.org 10. ledna.