Co se v mládí naučíš...
9.1.2006 Komentáře Témata: Vztahy mezi lidmi 1852 slov
Pamatuji si na své dětství jen nejasně. Asi jsem občas také dostal. Občas jsem plakal. Ale tolik vím, že svět, který se před mýma očima rozkládal, byl přeci jen jednoduchý, vlídný a přátelský. A především byl kladný. Jistě – nebyla televize ani počítače. Více jsme si povídali. Více si četli. Dodnes si vzpomínám na svou oblíbenou knížku. Jmenovala se O Ivánkovi a bylo to o čtyřech ročních obdobích chlapečka Ivánka, který žil s rodiči v domku se zahradou. V každém období dělal něco jiného. Na podzim chodil s tatínkem pouštět draka, v zimě stavěl sněhuláka a krmil sýkorky, na jaře hrál kuličky, v létě se koupal. Někdy se také bál – třeba bouřky. Ale bylo to milé bání se. Nic, po čem bych nemohl spát.
Později, když jsem byl malinko starší, jsem rád čítávál knížku Jozefa Lady O kocourku Mikešovi. Dodnes si pamatuji většinu kousků Franty Kuldanů. Když tak nad tím přemýšlím, musím říct, že jsem měl velké štěstí. Štěstí, že jsem se nenarodil o nějakých čtyřicet let později...
Herny
Herny vtrhly do Čech. A aby to bylo dokonalé, nejde jen o obyčejné herny, ale o herny pro děti předškolního věku. Tedy děti dokonce ve věku tří let. Jedna taková herna byla nedávno otevřena v Praze u konečné stanice metra Černý most. Inspirována prý byla podobnými hernami ve Spojených státech. „Musíme tu dělat osvětu, tady to ještě nikdo nezná,“ říká hrdě Martin Voska z nejmenované firmy, která hernu provozuje.
Hospodářské noviny se tomuto novému fenoménu české kultury věnují v článku Žetony. Cenné výhry. Děti se učí, jaké to je v herně. Ten článek stojí za přečtení. Nejen pro obsah samotný, hlavně pro nadšenou formu, kterou k tomu autor Martin Erva zvolil. Cituji:
Halu ponořenou v přítmí spoře osvětlují blikající neony. Všudypřítomný cinkot hracích automatů a sypajících se žetonů navozuje atmosféru heren a kasin. Snad jen cigaretový kouř tu chybí, aby iluze byla dokonalá.
Jeden na první pohled velký rozdíl oproti hernám z center měst tu přece jen je: většina hráčů patří svým věkem do mateřské školy. A do herny je přivedli rodiče.
O kousek dále:
Většina dětí je z hracích automatů nadšena. Spokojeně se tváří i jejich rodiče.
A ještě:
A jak to tedy celé funguje? Rodiče kupují svým dětem hrací žetony v podobě zlatých mincí. Jeden za pět korun. Koupit si jich ale musíte minimálně čtyřicet. S žetony pak děti, popřípadě rodiče, hrají na automatech.
Za výhru jim automat dá kupóny, které vedou k vytoužené hračce či pamlsku. "Včera tu koupil pán synovi žetony za pět tisíc korun," odpovídá na otázku, kolik tu tak rodiče utratí, jedna žena z personálu.
Článek se snaží o zdání objektivity tím, že dává slovo primáři léčby závislosti z psychiatrické léčebny, Karlu Nešporovi. Pan Nešpor říká, že je nerozum, když si dítě zvykne opatřovat si požitky hazardem. Jeho výrok je hned vzápětí zmírněn prohlášením, že ne všichni psychiatři si to myslí. A článek cituje názor dětského psychologa Václava Mertina, který se domnívá, že to je jedno, protože kdo má k tomu sklony, si to stejně najde a laicky řečeno, zkažené maso se už nemůže zkazit.
Článek pak pokračuje:
Rodiče tu mají klid
Většina rodičů sedí u stolků a sleduje své potomky.
"Je to tady skvělé," neskrývá jedna z maminek nadšení a spokojeně popíjí s kamarádkou kávu, zatímco jejich děti mizí v přítmí mezi automaty.
Rodiče si tu mohou od svých dětí i odpočinout. "Včera jsme Péťu vzali do dětského centra na Černém Mostě. Byl tam úplně nadšenej, a my o něm celou dobu nevěděli," píší si maminky vzkazy na chatu serveru rodina.cz.
Ve středu dopoledne nemá "dětský koutek" o zákazníky nouzi, nejméně dvacet děti se svými rodiči tu pokouší štěstěnu.
Německy mluvící podnikatel koupí u pokladny žetony za tisíc korun, plný igelitový sáček blýskavých mincí vtiskne synovi do ruky a sám se uvelebí s notebookem u stolu. Obsluha mu donese kávu a on se chopí mobilního telefonu. Hnědovlasý chlapec v ten okamžik usedá k jednomu z výherních automatů.
Porovnejte to s tímto textem:
"Jak se daří dětem, paní Phelpsová?" zeptal se.
"Vždyť víte, že žádné nemám! Bůh sám ví, že nikdo, komu zbylo ještě trochu zdravého rozumu, děti nemá!" řekla paní Phelpsová a dobře nevěděla, proč má na tohohle člověka vztek.
"To já bych ani neřekla," pravila paní Bowlesová. "Já mám dvě děti a obě císařským řezem. Nemá smysl prodělat kvůli dítěti celé to mučení. Ale svět se přece musí obnovovat, lidstvo nesmí vyhynout. A mimo to, děti vám jsou někdy hrozně podobné, a to je roztomilé. Dva císařské řezy a bylo po parádě, ano, panečku. Můj lékař mi sice tenkrát říkal, že císařské řezy nejsou nutné; máte na to pánev jako dělanou, všechno je normální, říkal, ale já jsem na nich trvala."
"S císařským řezem nebo bez něho, děti člověka zničí; jak vás to jen mohlo napadnout," řekla paní Phelpsová.
"Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem. Je to jako když člověk pere; nacpete prádlo do pračky a přibouchnete víko." Paní Bowlesová se zachichotala. "Oni mě právě tak s chutí kopnou, jako mi dají pusu. Bohudíky, já jim to kopnutí umím oplatit!"
Ženy se rozřehtaly na celé kolo.
Ray Bradbury: 451°Fahrenheita
"Rodiče se sem vracejí stále dokola, pořádají tu i oslavy pro děti," pochvaluje si úspěšný podnikatelský záměr provozovatel. Kromě herny se děti mohou vyřádit na horolezecké stěně a největší prolézačce v republice.
Ke každé vstupence na prolézačku dostanou jako bonus pět kupónů, za které si mohou jít vyzkoušet, jaké to je hrát o ceny. Automaty, jež beztak vydávají takový hluk, že je nelze minout, vydělávají ovšem dětskému centru nejvíce peněz.
A tak dále a tak dále. Poslední odstavec začíná lakonickým titulkem, „V USA jsou herny všude“ a celý článek končí větou: "Tatí, kup mi ještě žetony," škemrá hnědovlasá holčička a upírá toužebně oči k mluvící panence.
Tak mě teď zajímá, zda autor pan Martin Erva toto píše z naivity, hlouposti nebo za peníze a jestliže za peníze, tak za čí. Možná nebude na škodu zmínit se o tom pokladu české žurnalistiky. Přes vyhledávač Google jsem si našel článek v BL Martin Erva: "Nejsem politický aktivista". Dozvěděl jsem se v něm, pan Erva je externí spolupracovník České televize a parlamentní zpravodaj agentury ČIA. A že je spíše hodně napravo v politickém spektru. Dokonce snad psal pro „krajně pravicový“ web, jak to nazvaly v BL, ePortál. A že se kamarádí s jiným zapřísáhlým antikomunistou Janem Šináglem.
Ale pojďme se podívat ještě na dva způsoby, jak se dnes „vychovávají“ děti v Čechách.
Roztomilé hračky
Čtenář Trodas mi poslal fotografie „roztomilých“ vánočních plyšových zvířátek. Doporučeno pro děti od nejútlejšího věku. Podívejte se (pro zvětšení klikněte na obrázek):
Knížky pro děti
Vydavatelství Albatros vydalo knížku Požíračka mrtvol a jiné příšerné historky. Za pouhých 140 Kč ji můžete pro svého milovaného potomka také pořídit. Objednate-li si ji přes E-shop, přijde vás na pouhých 115,- Kč. V tiráži se dočtete, že je určena dětem od deseti let.
Před spaním doporučuji svému dítěti přečíst např. hravou povídku Žvýkačka:
A po téhle povídce bude vaše dítě spát - no, jako zařezané.
Nakladatelství Albatros není žádné okrajové nakladatelství. Mimo jiné má exkluzivní práva na vydávání Harryho Pottera od Rowlingové. Co asi přivedlo odpovědného editora k rozhodnutí vydat škvár (obávám se, že čeština ani nemá slovo, které by vystihovalo mé zděšení a nechuť ke knížce) „Požíračka mrtvol“? Recese? Vtip? Hloupost? A čím se řídil, když plácl číslovku 10 k doporučenému věku? Jakou úvahou? Docela by mě to zajímalo.
Takže co nám bude vyrůstat, jaká generace? Od miminka si může hrát s příšernými plyšovými „hračkami“ symbolizujícími krev, násilí. Od tří let v herně. Od 10 let knížky typu Požíračka mrtvol. Ale legální soulož až od patnácti. To aby děti nedošly mravnostní újmě, víme? Protože děti - děti jsou náš poklad. A musíme o ně pečovat. Chovat je jako ve vatičce. Opravdu se o to snažíme.
Duše dítěte je jako čistý nepopsaný list. Co tam napíšeme, to s sebou ponese celý život. Jo, je to fráze. Ale nic lepšího mě nenapadlo. A je mi z toho hodně těžko. Nechtěl bych tady být, až dnešní děti dospějí.