Pitrova dohoda

Osobu Tomáše Pitra asi není třeba zvláště představovat. Má významný podíl v ústecké SETUZE, kterou neprůhledně vlastní s „druhým Krejčířem“, bývalým vekslákem ještě z předlistopadových dob a současným miliardářem Františkem Mrázkem. SETUZU ovládli starým osvědčeným způsobem – nesplácením úvěrů na její koupi u později zkrachovalých bank (Pragobanka, Agrobanka, IPB), zastavením jejího majetku a úplným ovládnutím podniku koupí státního podílu. Účty za Pitrovo impérium zahrnující i Balírny Marila, konzervárny Seliko a další firmy leží na (od 1.1. 2006 zrušené) Konsolidační agentuře. Jsou to miliardy nesplacených pohledávek.

Pitr je veselá kopa a s oblibou si dělá legraci z policie, když tvrdí, že „všichni o jeho odjezdu věděli, celá Praha, jen policie ne.“ Pitr se dobře zná a „podniká“ (uvozovky jsou na místě) i s dalším českým miliardářem, t.č. na útěku, Radovanem Krejčířem. Avšak tím, že se svým přátelstvím s ním netají, si příliš nepomáhá.

Premiér Paroubek nazývá Pitra „nepřítelem státu“ a jeho činy označuje za „přímý útok na ústavní zřízení země“. A lze s ním jen souhlasit. Vyjednávání právních zástupců Tomáše Pitra se soudcem pražského Městského soudu Petrem Novákem o „podmínkách, za kterých pan Pitr přijede zpět do republiky“, je toho jen příkladem.

Pikatní skutečností je, že vyjednávání s Městkým soudem v Praze vede v zastoupení Tomáše Pitra advokátka Helena Rejholcová, která pracuje rovněž pro „příbramského dona“ Jaroslava Starku a v její pražské vile bydlel Zdeňek Pichlík, bývalý zástupce velitele Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (byl chvíli ve vazbě, ale poté byl propuštěn a obvinění staženo. Ehm.)

Je neuvěřitelné, že soud přistupuje na jednání a kladení podmínek osoby, která je nepravomocně odsouzena za závažnou trestnou činnost, je na ní vydán zatykač (při jehož vydání musel soud zjevně konstatovat vazební důvody) a skrývá se v zahraničí. Navíc Pitr svým jednáním jasně naznačuje, že není ochoten strávit ani den v českém vězení, tzn. pokud soud jeho podmínky nepřijme, nevrátí se.

Jednání bylo neveřejné, bez zápisu, bez jakékoli opory v trestním řádu či jiném právním procesním předpise. Jen osoby na něm přítomné vědí, co si říkali. Takové chování soudce samo o sobě zakládá jeho podjatost.

Soudce Petr Novák podle mluvčího Městského soudu v Praze Luboše Vlasáka podmínky Pitra přijal a slíbil mu, že do vazby nepůjde a zatykač bude asi zrušen. Pitr prý odevzdá pas, podepíše slib a složí kauci (nejspíše z peněz, které dluží státu). Spravedlnost zkrátka pookřeje.

Jak vidno, české soudy předvádí skutečně – z právního, morálního i faktického pohledu – mocné veletoče. S Krejčířem sice zatím vyjednávat odmítají, ale kdo ví. Neumím si jen představit, jak by české soudy stejně „vyjednávaly“ s jakoukoli další osobou v podobném případě. Obyčejný člověk, na kterého je vydán zatykač, by šel do vazby a poté by si podal řádnou stížnost proti jejímu uvalení nebo žádost o propuštění. Jakékoli takové „Pitrovo vyjednávání“ nemá žádnou oporu v trestním řádu, snad kromě toho, že silně zapáchá podjatostí a ještě horšími věcmi, resp. skutkovými podstatami obsaženými v zákoně trestním.

Právo bylo sice znásilněno, ale zainteresované strany jsou spokojeny. A Česko se opět přiblížilo k jakési banánové republice poblíž afrického rovníku, kde zákony platí „podle dohody, resp. potřeby“.

A dávám tímto podnět všem učitelům trestního práva na českých právnických fakultách, aby zahrnuli do výuky o trestním právu procesním nový, vskutku revoluční institut – dovoluji si ho průkopnicky nazvat „Pitrova dohoda za zavřenými dveřmi“.