Protikomunistický odboj

Protikomunistický odboj, resp. oběti komunistického režimu začaly být finančně odškodňovány teprve po roce 2000. V roce 2001 byl zákonem odškodněn tzv. třetí, tj. protikomunistický odboj. Za rok věznění 120 000,- Kč, za každý následující měsíc 1000,- Kč.

V roce 2002 byl schválen zákon odškodňující osoby a pozůstalé osob zavlečených do koncentračních táborů v SSSR. Za každý měsíc gulagu 12 000 Kč. Ve stejném roce přiznalo nařízení vlády každému, kdo byl zavlečen do komunistického vojenského tábora nucených prací, částku 625,- Kč za každý měsíc věznění. V květnu letošního roku byl schválen zákon o odškodnění obětí okupace v letech 1968 – 1991, např. za zranění či znásilnění s trvalými následky se přiznává odškodnění 70 000,- Kč. A začíná se diskutovat o dalších perzekvovaných.

Nemám nic proti tomu, aby byly odškodněny deseti tisíce popravených, umučených nebo vězněných lidí po roce 1948 během komunistického teroru. Naopak považuji sumy, kterými jsou „odškodňováni“, za spíše symbolické.

Zásadní výhrady mám ovšem vůči způsobu, jakým jsou oběti komunistického režimu odškodňovány. Odškodnění za komunistické zločiny totiž zaplatíme my všichni, resp. stát – a to vše za situace, kdy platíme desítky milionů ze státní kasy na činnost komunistické strany, stejně jako desítky jejích poslanců ve sněmovně.

Takový způsob „odškodnění“ totiž spíše než satisfakci a reparaci obětem představuje výsměch obětem. Tato silná slova přitom nepocházejí z mých úst, ale z úst jednoho z funkcionářů Konfederace politických vězňů (KPV), se kterým jsem se na dané téma bavil. Bohužel, nemám jeho svolení zveřejnit jeho jméno. Říkejme mu třeba pan Jarolím.

Debata s tímto starým a kultivovaným pánem byla pro mne velmi zajímavá, byť frustrující. Nechtěl příliš hovořit o tom, jak byl mučen v komunistickém vězení. Spíše hovořil o zklamání jeho kolegů z KPV, kterým byla dlouho slibována spravedlnost, která nakonec nepřišla. Líčil, že řídnoucí řady politických vězňů jsou rády, že dostanou alespoň těch pár tisíc. Na spravedlnost již rezignovali.

A nejzajímavější byl jeho osobní příběh. Již dlouhá léta bydlí v jedné čtvrti, v bytě čtvrté kategorie se sociálním zařízením přes chodbu. Již dlouhá léta se potkává se „svým“ agentem StB, který na něj léta donášel a udával celou jeho rodinu. Agent bydlí o pár ulic opodál v hezké rodinné vilce po emigrantech (Nebo po umučených třídních nepřátelích? Kdo ví.). Jako bývalý příslušník bezpečnostních sborů má důchod vyšší než náš pan Jarolím.

„Nechci žádné odškodnění, nechci žádnou pokřivenou almužnu“, říká pan Jarolím. Odškodnění v mantinelech, ve kterých je nastaveno a schváleno, je pro něj spíše urážkou. Je to odškodnění, které plyne z kapes nás všech, z kapes státu, z kapes daňových poplatníků. Přispějí na něj všichni, i ti, kteří byli komunistickým režimem vězněni a i rodiny těch, které komunisté umučili.

„Házejí nám pár špinavých peněz a snaží si tak očistit své nečisté svědomí. A komunisté dostávají ze státní kasy stokrát více, stát provoz jejich partaje štědře dotuje. A mezitím se komunisté rozhodují, zda-li prodají za půl miliardy své sídlo v ulici Politických věznů v Praze, které ukradli a zůstalo jim i po roce 1989.“

Je skutečně ironií, že komunistická strana má sídlo v pražské ulici Politických vězňů, nedivím se, že chce radši přesídlit. Vizitky jejích funkcionářů musí být vskutku žertovné.

Při odškodňování komunistických obětí nejde o peníze, ale spíše symbolické gesto. To dokládá i výše finančního odškodnění, která je např. v porovnání s výší reparací obětem holocaustu značně nízká (viz. konkrétní sumy výše).

A napadá mne v této souvislosti jedna hezká paralela. Představte si, že v roce 1960 je v Německu schvalováno odškodnění obětem nacistického režimu a obětem holocaustu. V parlamentu pro odškodnění hlasují i poslanci NSDAP. Hlasuje bývalý generál SS, v lavicích sedí i pár synů bývalých gauleiterů a členů nejužšího vedení válečné NSDAP. Po hlasování říká současný předseda NSDAP, jehož otec byl známým vyšetřovatelem Gestapa (pokusy odsoudit ho selhaly), že „nějaká nedopatření se stala, nevinní možná zahynuli“, a tak proč neodškodnit ze státní kasy. Ale o omluvách či odpovědnosti nechce ani slyšet. Prohlašuje, že jeho strana je demokratická a nemá nic společného s tou „bývalou“ NSDAP.

Říkáte neuvěřitelné? Vítejte v politické realitě Česka v roce 2006.