Mýtus revizionistů

Holocaust, či jak to nazveme, zkrátka nacistický plán na vyhlazení židovského etnika zde byl a byl realizován, o tom není pochyb. Dokládají to nejen mnohé historické studie, ale také výpovědi svědků, filmové záběry, mnohé prameny apod. Avšak popírači holocaustu jsou dnes nazýváni nejenom lidé samotnou existenci holocaustu zpochybňující a zároveň třeba tvrdící takové hlouposti, jako že ve vyhlazovacích táborech byly bazény atd., nýbrž také ti, kteří holocaust jako takový nezpochybňují, jen se snaží poukazovat na mnohé nesrovnalosti, které stejně jako každou historickou etapu, provází i druhou světovou válku.

Jelikož je tato otázka velice ožehavá a křehká, nechci se zde pouštět do polemiky, kolik lidí ve vyhlazovacích táborech zemřelo, zda to bylo tolik nebo tolik milionů a rozvádět teorie, kvůli kterým bych mohl být mnohými promptně označen za popírače. Já existenci holocaustu uznávám a jelikož jsem k tomu od mládí veden, přečetl jsem si k tomu mnoho věcí a bylo to velké množství kvalitní literatury a renomovaných autorů, to beru a věřím tomu. Četl jsem práce mnoha historiků a dokážu si tak udržet odstup a (alespoň v to doufám) rozpoznat, kvalitní práci od tendenčního spisku. Žádný z těch autorů holocaust nezpochybňuje, byť se mnozí liší v pohledu například na jeho rozsah. Ale těžko si představit, že budou všichni členy nějaké zednářské lóže, či podplacení agenti Izraele, jak například tvrdí neonacistická rétorika. Holocaust je zkrátka fakt.

Ale vraťme se k otázce, kterou jsem nastínil v úvodu. Je pochopitelné, že židovští představitelé a židé obecně ponesou nelibě, když někdo prohlásí, že to, když jim za druhé světové války zmizela celá rodina je výmysl a propaganda. Proto se nelze divit reakcím například představitelů jednotlivých židovských obcí v souvislosti například se zmíněnou demonstrací na podporu E. Zündela. Je to asi stejný pocit rozhořčení, jaký pociťuje každý český antikomunista, či bývalý disident, když poslouchá například komunistického poslance Exnera. Je však nutné lidi popírající holocaust posílat do vězení? Podívejme se na tu věc z jiného úhlu – jistě chápeme podstatu toho, proč takový paragraf o „osvětimské lži“ existuje. Má zabránit tomu, aby byla zpochybněn fakt – jehož zapomenutí by mohlo opakovat jistou historii. Ale proč je nutné k tomu, aby zločiny druhé světové války (nejenom holocaust) nebyly zapomenuty, ihned zavírat do vězení? Copak nestačí vyvrátit „revizionistické“ teze věcnými argumenty a historickými fakty?

Proč jsou však v souvislosti s „popíráním holocaustu“ stíháni i lidé, jež jeho samotnou podstatu nezpochybňují, jen poukazují na jisté nesrovnalosti a drobnosti v nám dnes předkládaných historických faktech? Na tom přeci není nic špatného, když někdo zkoumá historii a poukazuje na případné „mezery“. Například kauza historika D. Irvinga. Ten sice před 15 lety skutečně řekl, že plynové komory nestály, následně však (jak dnes argumentují jeho obhájci) svá tvrzení odvolal a dodal, že se zmýlil a svůj názor přehodnotil poté, co studoval materiály a prameny v bývalých sovětských archivech. Ale i v případě „totálních popíračů“, lidí, kteří skutečně označují holocaust za smyšlenku, nestačilo by je morálně odsoudit, prohlásit za blázny, či, jak jsem již zmínil, se s nimi pustit do polemiky a následně jejich teze například o „neexistenci plynových komor“ vyvrátit? Osobně si myslím, že zde navíc není měřeno stejným metrem. Zatímco je oblast druhé světové války, zejména pak nacismu a holocaustu, skoro naprostým tabu a jakékoli pochybnosti, či negace jsou zde negativně propírány a často kriminalizovány, tak například popírání komunistických zločinů, ač de iure by trestné být mělo, de facto není.

Například v současné době v ČR navrhovaná novela trestního zákoníku hovoří mimo jiné o trestnosti zpochybňování „komunistického i nacistického genocidia“. Tento návrh, zejména inkriminovaný paragraf, byl ze strany českých komunistů kritizován coby údajně nedemokratický. Takže podle nich je snaha trestat zpochybňování komunistických zločinů „nedemokratická“. Kupodivu tento výrok žádné mediální pozdvižení nezpůsobil. Ale co by se stalo, kdyby někdo označil například soud se Zündelem, či Irvingem za nedemokratický, netřeba moc dlouho přemýšlet.

Zločinné jsou oba dva systémy minimálně stejně, jak komunismus, tak nacismus. Oba sprovodily ze světa miliony lidí. Oběma byly jejich zločiny dokázány. Přesto je zpochybňování zločinů jednoho trestné, zatímco druhého de facto ne. Má-li to být tedy kriminalizováno, tak ať je všem měřeno stejným metrem. Sám si však myslím, že tyto různé, tzv. paragrafy jsou velice snadno zneužitelné. Kdo posoudí, kdy jde o zpochybňování a kdy o pouhé historické bádání? Najde se v takové otázce vůbec objektivní a nestranný soud? Navíc se bojím třeba toho, aby podobné věci nebyly rozšířeny i na další záležitosti. Abychom se též nedočkali doby, kdy se na někoho zaměří policie, pokud bude bádat v číslech obětí otroctví, nebo bude obžalován třeba za zpochybnění počtu obětí války v Iráku.

Ve spojení s holocaustem si myslím, že historické bádání není na škodu a dokonce si myslím, že je prospěšné, vždyť neexistuje jediná historická etapa, z níž by stále nevyplouvalo na povrch něco nového. Ti, kdo samotnou existenci holocaustu zpochybňují jsou možná šílenci, cynici, dost možná hlupáci, ale v žádném případě ne zločinci. A myslím si, že tzv. mýtus revizionistů je uměle vytvářen. Dokonce si troufnu říci, že mnoho i tzv. popíračů holocaustu by bez mediální publicity nic neznamenalo a pokud by nebyli takto medializování (vždyť koneckonců i špatná reklama je jednou reklama), svými tezemi by oslovili maximálně jen pár desítek lidí z okruhu své sekty.