Podivný případ Jiřiny Šiklové

V publikacích „Kdo je kdo v České republice“ jsou informace zpracovávány podle podkladů, které poskytli sami dotyční. Lze si jen obtížně představit, že by mohlo dojít k nějakému zásadnímu omylu, a pokud by již došlo, že by nebyl v příštím vydání opraven. „Kdo je kdo“ uvádí:

1) verze 1994: „KSČ 68-69, vystoupila“,

2) verze 1998: totéž,

3) verze 2002: „KSČ aktivní 68-69, vystoupila duben 69“.

Ovšem skutečnost je taková, že Šiklová, jak mi sama nakonec sdělila, byla ve straně od roku 1956, po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS. Totéž datum je uvedeno v publikaci „Kočka, která nikdy nespí“ z roku 2005 – ale to je široko daleko výjimka. Ve všech ostatních textech – vlastních či cizích – je tato informace buď zkreslena, nebo zcela vynechána (na rozdíl od disidentského období).

Např. v „Deníku staré paní“ (2003) se v biografickém třístránkovém apendixu dočteme:

„Politicky se začala angažovat až na podzim roku 1967, aktivně se podílela na tzv. Pražském jaru, a proto byla v rámci normalizace, následující po vstupu vojsk 21. srpna 1968, z University Karlovy propuštěna.“

Další dvě stránky jsou věnovány jejímu disidentskému působení a perzekucím. O členství v KSČ není nikde zmínka.

Ke svým 70. narozeninám poskytla rozhovor:

„V roce 1967 vstoupila Šiklová do KSČ. „Já jsem mohla jít úplně proti, nebo se pokusit dění ovlivnit. Anebo pasivně přežívat, neomočit se - nikdy, v ničem - a dnes 'moudře' kritizovat všechny a všechno. Ale já jsem aktivní člověk! Byla jsem přesvědčená, že je možné komunistický systém zevnitř reformovat. Po invazi už bylo vše marné. Jakmile nastoupil Husák, vystoupila jsem z KSČ,“ řekla ke svému členství ve straně.“

Otázkou je, jak k tomuto zkreslení dochází. Je to nejspíš proto, že Šiklová redukuje své členství na „heroické období“ 1968-69, kdy byla jednou z hlavních funkcionářek na FFUK. Budí to dojem, že předtím nic nebylo. Co ale ve skutečnosti znamenalo 11 let „neangažování se“? Spočívalo snad pouze ve využívání výhod, které automaticky plynuly z členství v KSČ, např. místo na fakultě? Pokud ne, v čem tedy?

Sama Šiklová často mluví o „dírách paměti“, abstrakt z jejího vystoupení na semináři o komunistickém vládnutí začíná slovy:

„Paměť jedince i paměť skupiny, případně národa je selektivní a má obranný charakter. Zapomínání a zkreslování […] slouží k vytváření žádaného (lepšího) osobního i kolektivního sebehodnocení, které pak umožňuje člověku či skupině lépe žít a přežít.“

Co si myslet o lidech, kteří svoji minulost zamlčují nebo zkreslují? I k tomu se vyjádřila Šiklová v dopise LN, kdy reagovala na skutečnost, že Jaroslav Bureš neuvedl v životopise své členství v KSČ:

Na sklerózu je příliš mladý, takže tento postup Jaroslava Bureše svědčí o nízkém stupni jeho morálních hodnot, bezcharakternosti nebo o výjimečně nízké inteligenci a naprostém podceňování občanů a novinářů. Již fakt, že zamlčel tuto skutečnost, by ho měl v očích všech členů sociálnědemokratické strany zcela diskvalifikovat.

Tolik publikovaná fakta. Zdaleka si nemyslím, že by Jiřina Šiklová byla ojedinělý případ „osmašedesátníků”, spíše se jedná o pravidlo. Doufejme jen, že se časem objeví nějaký odvážný historik, který tato bílá místa zmapuje. K tomu je třeba projít texty, jež dotyční sami publikovali, prostudovat zápisy ze schůzí, zjistit, jak skutečně vypadalo jejich obrodné působení, na misku vah položit získané výhody a posléze persekuce, a vyslechnout pamětníky – pokud možno ty, kteří zůstali zcela mimo tehdejší stranickou nomenklaturu.

Petr Bakalář

P.S. Dobrá zpráva na konec. Když jsem text zasla Jiřině Šiklové se žádostí o komentář, uznala, že v „Kdo je kdo“ by mělo být uvedeno celé období jejího členství v KSČ. V příštím vydaní to uvede již správně.

P.S.P. Velmi špatná zpráva: text jsme nabidl několika českým periodikům. Žádné neprojevilo zájem. Kuriózní je případ Jiřího Wágnera z Neviditelného psa. Nejdříve text přivítal a byl rozhodnut jej uveřejnit. Poté, co kontaktoval Jiřinu Šiklovou, která mu vysvětlila, jak k nepřesnostem došlo (nejednalo se pochopitelně o žádné náhodné nepřesnosti, ale o systematickou mystifikaci), mi sdělil, že text by byl očerňováním někoho, kdo má za sebou kus práce, a publikovat ho nebude.

Zdá se, že jistý typ informací o jistých osobách je v ČR nezveřejnitelný.