Robert Fisk o mučení: „Stali se z nás zločinci … nemáme žádné morální právo k boji“

AMY GOODMAN: Teď se obrátíme k Robertu Fiskovi, autorovi „Velké války za civilizaci“, dlouholetému válečnému korespondentovi. Jaká je vaše odpověď z Alžíru do Bílého domu?

ROBERT FISK: Plukovník amerických speciálních sil řekl před několika měsíci mému dobrému příteli při telefonickém rozhovoru: „Víte, mučení pracuje.“ Citoval jsem ho ve své knize, aniž bych uvedl jeho jméno, ačkoli vím, o koho jde a vím, co je jeho zaměstnáním. Mučení používají americké síly v Iráku a Afghánistánu běžně. To je fakt. Když jsem v létě 2003 sbíral podklady pro svou knihu, hovořil jsem s Iráčany, kteří prokazatelně byli mučeni, ale jediným důkazem pro to byla jejich vlastní slova. Tiskli jsme moje zprávy v novinách, ale nedávali jsme je na titulní stránku, protože jejich obsah nebyl potvrzen z jiných zdrojů. Bylo to ovšem úplně jasné, různí lidé, kteří neměli mezi sebou žádné spojení, podávali tatáž svědectví.

Jedním z prvotních nástrojů mučení byla vařící voda, plastikové láhve naplněné vodou, jimiž byli vězni biti, zvláště americkými vojáky na základnách u Ramádí a Fallúdže. Vyslýchající bili vězně láhvemi, dokud je nerozbili, a pak pokračovali, takže řada mužů měla na tvářích šrámy od rozbitých lahví. Našel jsem asi sedm mužů ze zcela různých měst, kteří mi popsali bití úplně stejně. Nemohli si to vymyslet. Nebylo to spiknutí. Bylo to prostě tak.

Bylo zajímavé, že když se objevily první fotografie z Abú Ghraib, otřesné ponižování lidí, sexuální zneužívání, byla první reakce: „Oh, můj Bože, co tomu řeknou Iráčané?“ No, Iráčané o tom všechno věděli. Nebyli vůbec překvapeni. To my, na Západě, jsme byli šokováni. „Co? My děláme něco takového?“ Je zajímavé, že reakcí americké vlády na odhalení dalších fotografií bylo varování, že jejich zveřejňování může vyvolat další hněv irácké populace vůči americkým vojákům sloužícím v Iráku. Ne, Iráčané už o tom všem věděli. Vůbec nebyli šokováni. Soudili, že to je způsob našeho chování, a vlastně měli pravdu, nebo snad ne?

AG: Co si myslíte o výroku prezidenta Bushe v Panamě: „My nemučíme?“

RF: To není pravda. Obávám se, že většina armád tím či oním způsobem mučí. Britové mučili v Severním Irsku a totéž dělali v jemenském Adenu, když tam byli. Jsem si jist, že jsme to páchali na Kypru. Mám evidentní důkaz, který nemohu ověřit, ale je zcela zřejmé, že se učení používalo během suezské krize v roce 1956 proti Egypťanům. Francouzská armáda současně masakrovala egyptské zajatce, zvláště rybáře z Nilu a Suezského průplavu. Bojím se, že armády to provádějí hlavně tehdy, když prohrávají.

AG: A viceprezident Spojených států nyní žádá o osvobození důstojníků a agentů CIA, kteří byli do mučení zapleteni – republikánského senátora McCaina, který byl jako válečný zajatec mučen ve Vietnamu.

RF: Ovšem. To dokazuje, že je snadnější být mučen CIA než armádou. Podívejte, když nebudeme mučit, naložíme oběti do letadla a pošleme je do země, kde budou mučeny, ale nebudeme přímo pouštět elektřinu do jejich genitálií.

Tato letadla létají nad Evropou. Ve skutečnosti létají přes letiště Shannon. Měl jsem jednou přednášku v Irsku a řekl jsem: „Proč nejde irská policie na palubu těchto letadel a nezajistí ty muže a nevysadí je v zájmu práva a pořádku?“ Protože tím, jak se teď stavíme k mučení, se stáváme zločinci. Jsme teď zločinci. Jestliže se chováme stejně jako by se choval Tálibán, nemáme morální právo proti němu bojovat.

AG: Co si myslíte o zprávě Washington Postu, že CIA má tajná vězení ve východní Evropě?

RF: Ale nemohli říci, kde, že ano? Ve skutečnosti jsou věznice asi 100 mil od Varšavy v Polsku a v Rumunsku dosti daleko od Bukurešti. Je velice zábavné zjistit, že Washington Post nejmenuje Polsko a Rumunsko, a většina amerických novinářů se to neodvažuje říci.

AG: Co si myslíte o žádosti Pentagonu, aby tyto země nebyly jmenovány?

RF: To je stejný problém, jaký je v celé americké žurnalistice. Totiž vztah prolínání a parazitování mezi tiskem vůbec a mocí, kde kritizovat zahraniční politiku své země, zvláště v době války, se jeví jako nevlastenecké chování a tudíž jako možné podvracení.

Kdybyste viděla normální tiskovou konferenci Bílého domu, rychle byste poznala vztah mezi novináři a prezidentem. Uslyšíte: „Pane prezidente! Pane prezidente! Pane prezidente!“ a pak George Bush řekne: „Johne,“ „Amy,“ „Bobe,“ nebo jak se jmenují. Takový vztah teď panuje. Víte, Amira Hassová, velmi dobrá izraelská novinářka a moje přítelkyně, s níž jsme debatovali asi před dvěma roky o úkolech zahraničního korespondenta, mi na slova: „Píšeme první stránky hisorie“ odpověděla: „Ne, Roberte, naší prací je monitorovat centrum moci.“ A my to neděláme.

AG: Robert Fisk je naším hostem. Asi 30 let psal z Bejrútu zprávy z Blízkého východu. Stále se vrací do Bagdádu, do Afghánistánu. V Afghánistánu byl po americkém bombardování málem zabit rozhněvaným davem. Informuje z Alžíru a Libanonu, z okupovaných území, Izraele a Palestiny. Je vedoucím blízkovýchodním korespondentem londýnského Independentu a autorem několika knih. Poslední z nich je „Velká válka za civilizaci. Dobývání Blízkého východu“.

Zdroj: http://iraqwar.mirror-world.ru/article/69734. Překlad: Eva Cironisová. Článek se zřejmě objeví i na Muslimských listech a na osud.cz, kam je překladatelka rovněž poslala.