Snaží se nás stát udusit, nebo se dusíme sami?

Toto téma je poněkud netradiční, nicméně bolí většinu občanů. Ti méně majetní si stěžují na vysoké ceny plynu, a ti movitější zase na to, že se dusí zplodinami, které vypouští do ovzduší jejich soused, který přešel zpět na tuhá paliva. Od října se zdražuje cena pro domácnosti v průměru o 20%.

Cena plynu skutečně podstatně vzrůstá, především pro velkoodběratele. Určuje ji firma s monopolním postavením na trhu a jediný dodavatel plynu do země – RWE Transgas. Když byl Transgas v roce 2001 prodán RWE, jedním z argumentů pro privatizaci bylo i to, že se po přechodu mamutí firmy uvolní trh a sníží se tak jeho cena. Opak je pravdou.

Nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže a nezneužívání monopolního postavení bdí v ČR Antimonopolní úřad, energetiku včetně cen za energie reguluje potom Energetický regulační úřad. Šéf monopolního úřadu Tomáš Pecina říká: „Trh s plynem u nás skutečně nefunguje, jak by měl“. Ale zůstává jen u slov. A RWE Transgas spokojeně zdražuje.

RWE Transgas má vynikající postavení. Kontroluje nejen přívod plynu do země, ale také jeho zásobníky a nakonec i distribuční firmy. Generuje miliardové zisky, které spokojeně utápí v různých „marketingových studiích“, „analýzách“ a „outsourcingu“. Státu zbyde potom pár miliard na daních.

Účelem tohoto článku však není kritizovat cenu plynu, přestože mám o maržích a touze po zisku energetických firem své představy. Cena plynu skutečně stoupá. Z ekologického hlediska je ale neúnosné a sebezničující, jestliže stát přihlíží k tomu, jak se občané vrací k levnějšímu uhlí, resp. pálí vše, co najdou.

Mnoho českých vesnic, či městských předměstí s postarší zástavbou rodinných domů připomíná v zimě jednu velkou plynovou komoru. Zvláště k večeru, kdy „táta pořádně přiloží“. Vzduch ve vesnici, kde by každý čekal čerstvý a svěží vzduch potom připomíná spíše okolí spalovny odpadu.

Již řadu let vláda hovoří o tzv. energetické koncepci a v souladu s plány a požadavky EU o zdanění výroby energie z neobnovitelných zdrojů (uhlí), resp. zdanění těchto neobnovitelných zdrojů jako takových. Zdanění uhlí je však stále takřka nulové a nad nízkou cenou uhlí bdí Energetický regulační úřad.

Samostanou kapitolou je situace, kdy domácnost souseda pálí vše, co hoří či co najde. Plastové lahve, pneumatiky, odpadky. Jeden takový zdroj dokáže s přehledem zamořit daleké okolí. A možnost obrany? Nulová. Česká inspekce životního prostředí má pravomoc vykonávat kontroly emisí a pokutovat pouze firmy a podnikající fyzické osoby. Na obyčejné lidi nemůže. To je v pravomoci odboru životního prostředí místního úřadu. A zdejší úředníci zase nemají právo vstoupit do objektu a zkontrolovat, co se pálí, ani změřit intenzitu a charakter kouře z komína. Vypracovaný posudek na charakter a tmavost kouře od soudního znalce, kterých je pomálu, taky nepomůže, neboť tak lze posuzovat jen tzv. střední a velké stacionární zdroje. Kruh se uzavírá a holocaust může začít.

Začíná nám tedy topná sezóna – máme se na co těšit.