Člověk z fotografie

Kapitán Philips

Jako muchtár si šel nakonec stěžovat na správu: "Ten protest byl počátkem mých nepříjemností." 30. listopadu (2003) v jedenáct dopoledne ho vojáci sebrali na ulici do Humvee. Odvezli ho do Ámiríje, základny bývalé irácké armády, z níž bylo zřízeno americké vězení. Tam mu nějaký kapitán Philips řekl: "Nevím, kdo tě nařídil zavřít, ale zůstaneš tady."

Po zprávě o jeho uvěznění přišla řada osob z rodiny prosit o jeho propuštění. Kapitán Philips se zeptal, zda se Hadždž Alí domnívá, že by někdo zvenčí mohl zaútočit. "Nemám ponětí," odpověděl Alí. Zůstal tam dva dny. Třetího dne ráno ho odvezli s pytlem na hlavě do věznice Abú Ghraib.

"To jsem ještě nevěděl, kde jsem." Nejdřív prošel vstupní procedurou. Američané mu vzali otisky prstů, krev, prozkoumali oko, pak ho odtáhli do místnosti pro výslechy. "Ty místnosti jsou vlastně záchody plné nečistot. Dva Američani s tlumočníkem seděli daleko ode mne, od záchodu." Nutili Alího, aby si sedl na druhou stranu, na mísu s výkaly. Hned se zeptali: "Jsi sunnita nebo šíita?"

"Dávno jsem tuhle otázku neslyšel," říká Alí. Vysvětluje, že dřív se v Iráku nikdo neptal na náboženskou příslušnost. Pak ho obvinili z útoku na okupační síly. Hadždž Alí ukázal své prsty a invalidní ruku, která mu znemožňuje zacházet se zbraní: "Říkal jsem jim, že bych nemohl, aby se zeptali doktora, který mě operoval."

"Ptali se dokonce, jestli znám Usámu bin Ládina," pokračuje Alí, "a já, že z televize. Kladli takové otázky, dokonce o Saddámu Husajnovi. Asi mě chtěli z něčeho obvinit. Pak řekli, že jsem antisemita, a já na to, že Semity považuji za praotce lidstva." "Tak to víš, o čem mluvím," řekl na to jeden z vyslýchajících.

Věděli, že je muchtárem, ptali se, proč nechce spolupracovat, že mu ruku vyoperují. Jeden pořád opakoval: "Jsme největší národ na světě, tak se máte poddat a spolupracovat."

Pak se ukázalo, že Alího a četné další osoby, které sdílely jeho osud, sebrali ne proto, aby "zabránili povstání", ale aby "získali informace" a naverbovali váženější obyvatele okolních vesnic. Tak či onak, Hadždž Alí nesouhlasil: "Protože jste okupanti, je odpor proti okupaci legální podle práva islámského i mezinárodního." Vyslýchající však pořád trvali na kolaboraci a strašili, že ho pošlou někam, "kde by ani pes nevydržel".

Po prvním výslechu strčili Alího na náklaďák. Vojáci jim s otázkou: "Máte všichni brašny na hlavy?" rozdali pytle. Jeden nevidomý vězeň odpověděl, že ne. Byl obviněn z útoku na okupační vojska. Vystoupili ve vězení zvaném "Fidži". Po pěti ve skupinách tu stály strany, každá skupina obklopena přehrazením z ostnatého drátu a ohradou. "Právě tady drželi všechny, které nazývali ´velkými rybami´."

V každém stanu spalo několik desítek vězňů, v pěti stanech jich bylo kolem tří set. Před přenosnými záchody se tvořily dvou i tříhodinové fronty: "Byly plné, než na vás přišla řada." Ostatní toaleta byla prakticky nemožná. Každý stan dostával denně 20 litrů vody na všechno. Pili z plechovek ze smetiště. "Jídlo bylo taky zlé," vyprávěl Hadždž Alí.

"Dostávali jsme jíst nepravidelně, a když někdo porušil disciplínu, byl trest vždycky kolektivní. Když například některý vězeň promluvil s vězněm ze sousední skupiny, nedali nám jíst nebo nařídili hodiny stát na slunci. Pamatuji se, co se stalo Sadrovu žákovi (pozn. překl: Muqtadá as-Sadr je šíitský duchovní, který je proti okupaci Iráku), který se jmenoval Šajch Džábir al-Kádí. Skoro všichni pocházeli ze sunnitských měst Fallúdže, Ramádí či Mosulu, cítil se trochu osamělý. Jistého dne jsme ho poprosili, aby vedl modlitbu, že ji vykonáme najednou. Hned nato se na něho vrhli Američané, křičeli: ´Proč se modlíš se sunnity?´ a nemilosrdně ho ztloukli."

Hadždž Alí tam poznal lidi z řady vězeňských táborů, např. z letišť v Bagdádu a v Mosulu. Slyšel vyprávět o mučení, děsivé líčení injekcí, po nichž člověk vidí škorpióny a pavouky, ukazovali mu rány po mučení. Byl znovu vyslýchán, strašili ho Guantánamem a jinými tábory. (…)

Mučení během ramadánu

Během ramadánu nesmějí muslimové od východu do západu slunce jíst. Během dne tedy Američané dodávali jídlo pravidelně, hned po ranní modlitbě. Bylo tedy s jeho snědením třeba čekat do večera. "Chtěli nás zlomit," řekl Alí. "Šest generátorů pracovalo ve dne v noci, rámus byl k nevydržení. Každý zásoboval jen tři lampy, bylo víc rámusu než světla. Ve stanech elektřina nebyla."

Tábor v Abú Ghraib

Zavolali jeho číslo, 11716. Dali mu pouta na ruce i nohy, na hlavu pytel a odvezli ho v Humvee. "Když mi pytel sundali, stál jsem v dlouhé chodbě. Slyšel jsem řadu lidí křičících bolestí. Nařídili mi svléct si džalábu (tradiční oděv), spodní košili a slipy." Odmítl, a tak ho pět vojáků chytlo a násilím svléklo. Pak měl přejít asi 10 metrů, do schodů. "Chtěli, abych šel po schodech, ale byl jsem příliš slabý, nebyl jsem v stavu zvednout nohy. Upadl jsem a začali mne bít. Tak jsem se zvedl a doplazil jsem se, trvalo mi to hodinu."

Pak jím mrštili na stěnu a přivázali k futru. "Znovu mě kopali, vylévali na mne kbelíky moči a špinavé vody, psali mi cosi na čelo, stříleli kolem hlavy. Pak používali tlampač, aby mi do ucha řvali urážky, zvonili u uší želízky. To trvalo do ranní modlitby."

Ráno kdosi přišel a sundal mu pytel. Se silným libanonským přízvukem se ptal: "Neznáš mě? Já jsem známý, vyslýchal jsem v Gaze, na Západním břehu i na jihu Libanonu. Mám vynikající pověst: vytáhnu z vězně to, co chci, nebo pak už není naživu."

Sundali mu pouta z jedné roky. "Udělám ti kříž," řekl muž, Alí visel na rozpažených rukou. Padaly rány, mezi nimi přestávky na kbelíky slané vody. Hlavněmi pušek ho dloubali do genitálií. Kdosi přišel a sundal mu pytel z hlavy. (…) To se opakovalo tři dny, v různých pozicích. Řadu hodin musel stát na prstech. Opakovali, že mu ruka "shnije".

"Později jsem se dozvěděl, že to bylo v rámci operace Iron Horse, jejímž cílem bylo získat vlivné lidi a vůdce kmenů, aby pracovali pro okupanty." Třetího dne přišel tentýž člověk a nabídl mu propuštění za kolaboraci: "Řekl jsem mu, že nemám nic, co bych jim řekl."

U řek Babylonu

Odpoledne mu připnuli plastová pouta, odtáhli do cely a připoutali ho vleže na zádech; přinesli megafon a na celé kolo pouštěli stále dokola píseň "By the rivers of Babylon" (nadpis žalmu 137). Tehdy by si byl přál mít na hlavě pytel. Po nějaké době se onen muž vrátil a vypnul megafon, ale Alí ho neslyšel: "Po vypnutí hudby jsem měl tu píseň pořád v uších."

Přesto, že na něho vylévali vědra vody, neslyšel nic. Tak ho postavili a připoutali k mřížím cely za ramena. "Tehdy jsem už pátý den nejedl," vyprávěl Alí. Muž se zase objevil a oznámil "přijetí na uvítanou": "Pak jsem se dozvěděl, že to říká všem."

Cela číslo 49

"Přidělili mi celu číslo 49." Než mu natáhli pytel, dvakrát ho vyfotografovali. Mezi lidmi v celách naproti rozeznal imáma. Všichni byli nazí. "Nevzrušuj se, jsme tu tři měsíce," říkali mu. Chtěl se zakrýt kouskem papíru, ale Američané byli proti tomu. Každého nějak pojmenovali: Big Chicken, Dracula, Joker, Gilligan. "Mně říkali Colin Powell."

Druhého dne přijel specialista Charles Garner, později obviněný ve skandálu Abú Ghraib. Hadždž Alí měl na ruce obvaz na nezahojených ranách, Garner ho strhl "i s masem". Alí ztratil vědomí. Druhého dne prosil kolemjdoucí vojačku o lék proti bolesti. Nařídila mu nastavit ruku, a pak na ni šlápla se slovy: "Tohle je americký lék proti bolesti".

Po patnácti dnech mu dali deku: "Pokoušel jsem se jí zakrýt." V této části vězení, zvané "příkop", slyšel Alí nářek. Ženy si zoufaly, stále volaly "Alláhu akbar!"

Po dvou týdnech byly výslechy urychleny, Američané potřebovali rychle uvolnit místo pro nové vězně. (…) Sebrali ho a když mu ve výslechové místnosti sundali pytel z hlavy, hledělo na něho asi deset osob, někteří v uniformách, jiní v civilu. Měli telefony a fotografické aparáty: "Myslel jsem, že je to nějaký sen."

Právě tady se odehrála scéna, která se pak stala na celém světě ukázkou mučení, praktikovaného americkým režimem. "Nařídili mi s pytlem na hlavě a roztaženýma rukama na cosi vylézt. Řekli, že mne připojí na elektřinu. Nevěřil jsem. Pak jsem měl dojem, že mi vypadnou oči z hlavy a upadl jsem."

Připoutané ruce i hlava

Během tohoto představení začal Alího jazyk krvácet, ale přišel lékař a povídal, že je možno pokračovat. Američtí lékaři se mučení obyčejně účastní. Přivedli ho do téhle místnosti ještě třikrát, ještě pětkrát ho připojili k elektrodám. Hlavu a ruce mu připoutali k rouře pod stropem, do úst vložili suchý chléb. Pak ho vyslýchali, ptali se: "Že bychom vyzkoušeli něco nového?" "Čím víc nás mučíte, tím víc nám to Bůh vynahradí," odpovídal.

Nejen s Alím tak jednali. "Viděl jsem imáma největší fallúdžské mešity, bylo mu 75 let. Nejen že ho vláčeli nahého, ale ještě ho oblékali do dámského prádla." Jiného nutili močit s pytlem na hlavě. Když mu pytel sundali, ukázalo se, že pod ním ležel jeho otec a vojáci fotografovali. "Jedna z vojaček se úplně svlékla před imámem jiné mešity a chtěla s ním styk. Když odmítl, vzala umělý úd a tím ho znásilnila."

Podle Alího se americké věznice mění v centra, kde se formuje partyzánské hnutí. "Obyčejně se do nich 90 % vězňů dostane bezdůvodně. Ale když odcházejí, jsou připraveni k ozbrojenému odporu proti okupaci. Každý, s kým se tak nakládalo, nebo viděl, jak nakládají s bratrem či sestrou, cítí totéž."

Po 49 dnech v "příkopu" mu vyslýchající řekl, že byl zadržen omylem a bude poslán do stanu. Druhého dne k němu přišel voják a odvezl ho do tábora "Fidži". "Jako bych se znovu narodil," řekl Alí. Ve stanu si dva dny zvykal na světlo. "Za pobytu v cele jsem ztratil 38 kilo - váhu mi napsali na pásek na zápěstí."

Pak mu dali jeho věci, s pytlem na hlavě naložili na náklaďák, už bez pout. Cestou ho z auta vyhodili. "Když jsem si sundal z hlavy pytel, byl jsem venku, vedle cesty. Pochopil jsem, že mne propustili."

Hadždž Alí al-Kajsí se nemohl zúčastnit římské konference "Nechte Irák na pokoji - podpora legitimnímu lidovému odboji", protože italské orgány pod nátlakem amerických politiků odmítly vydat víza všem iráckým řečníkům.

Zbraně proti lidskosti

Po výbuchu skandálu kolem Abú Ghurajb prošel Hadždž Alí al-Kajsí školením OSN o lidských právech. Chtěl svých zkušeností využít a založit sdružení proti mučení. Obrátil se s žádostí o pomoc na vládu, ale dostalo se mu odpovědi: "V našich vězeních nedochází ke špatnému zacházení". Účelem "Sdružení obětí amerických věznic" je informovat o mučení, pomoc propuštěným a rodinám v navázání kontaktů se zajatci. Sdružení se nevěnuje jen americkým věznicím. "Řadu věznic zřizují soukromé spolky nebo nájemci," říká Alí. "Účastní se toho lidí z celého světa. Nejsou vinni jen Američané."

To, co se děje v Iráku, je přirozenou reakcí na toto násilí," pokračuje Alí. "Za časů Saddáma bylo v Iráku 13 věznic, teď je 36 ústředních a asi 200 menších. A v iráckých vězeních to není lepší, jsou známy případy vytrhávání nehtů, lámání končetin, to všechno se souhlasem Spojených států. To, co páchají v Iráku, je zločinem i proti Evropanům a Američanům. Všichni ztrácejí tvář. Všichni používají mučení."

Jeho sdružení se teď snaží o fyzickou i psychickou rehabilitaci bývalých vězňů.

Článek IRAK: Znaleziono człowieka ze zdjęcia vyšel na serveru www.irak.pl. Z polštiny přeložila Eva Cironisová. Českou verzi rovněž uveřejnil osud.cz a Muslimské listy.