Turecký počátek konce EU?

Krok, který EU učinila, nemá z evropského hlediska logiku. Ani při dlouhém přemýšlení nenajdeme rozumný a smysluplný důvod, který může mít pro evropské křesťanské země členství sedmdesátimilionové zaostalé a chudé muslimské země v EU. Smysl může takový krok snad mít jen pro fanatické zastánce multikulturalismu a nekončícího spojování do velkých nadnárodních byrokratických uskupení s neuchopitelnou kontrolou a potlačenými demokratickými principy.

Někteří stoupenci tureckého členství, mj. i politik „pravicové“ a „konzervativní“ ODS Jan Zahradil, argumentují tím, že v EU je stejně již patnáct milionů muslimů, další miliony přicházejí, tak nač se bránit neodvratnému zaplavení Evropy muslimy. Také argument. Liberálové vidí v Turecku zase velký nenasytný trh.

I sám prezident Klaus (občas kritik multikulturalismu) hovoří o „mýtu tureckého nebezpečí“, naše země prý „byla ve sporu s Tureckem naposledy v 17. století“ a Turecko by tedy mohlo být českým spojencem v EU. Podle prezidenta je přijetí Turecka do EU tématem, „které spadá do kategorie českých národních zájmů“. No vida.

Ve stávající krizi EU, při nekončících sporech o rozpočet, zablokování přijetí tzv. Euroústavy, což bylo ještě před rokem považováno za formalitu, představuje rozhodnutí zahájit přístupové rozhovory s Tureckem křeč, ve které se zmítá nemocná a nereformovatelná instituce.

Celá situace je o to pikantnější, že turečtí oficiální představitelé se do EU nijak poníženě nehrnuli a nežebrali u bruselských dveří jako kdysi Česká republika. Turecký premiér zahájení přístupových rozhovorů „požadoval“, a to bez jakýchkoli ústupků. Turecko neuznává řeckou část Kypru a hovoří o nutnosti „sjednocení ostrova“ (pod tureckou správou). Ankara odmítá kritiku svých bezpečnostních složek, které neváhají sáhnout k mučení (kurdských) vězňů a věznění bez obvinění.

Nejlépe postoj Ankary vyjádřil veřejně Yasar Yakis, bývalý ministr zahraničí Turecka a jeden z nejvlivnějších členů tureckého parlamentu. Na otázku, co bude znamenat, resp. co by znamenalo nepřijetí Turecko do EU (před čímž bojácně varoval italský premiér Silvio Berslusconi), odpověděl televizi BBC takto: „Vůbec nic. Život by šel dál.“ Ankara také otevřeně vyhrožovala bojkotem přístupových rozhovorů, nebude-li jí nabídnuto rovnou plné členství, nýbrž pouze „přidružené členství“ prosazované především Rakouskem.

Evropská unie se tedy snaží přijmout stát, jehož nejvyšší představitelé dávají veřejně najevo, že o členství až tak nestojí a je vlastně spíše v zájmu EU Turecko přijmout, než naopak. Z toho pak pramení turecká neústupnost v řadě sporných otázek. Vedle kyperské otázky je to i arménská genocidu, kdy bylo v průběhu první světové války Turky vyvražděno asi 1,5 milionu Arménů. Turecko zcela odmítá označit toto za genocidu, přičemž argumentuje odkazem na zakládající dokumenty OSN definujícím genocidu a tvrdí, že nešlo o organizované, státem prováděné vraždění, ale o akce vybraných skupin obyvatel, za které nemůže nést stát odpovědnost jako takový (neumím si představit, kdyby se takto začalo hájit Německo ve vztahu k holocaustu).

Ještě v roce 1987 rozhodl Evropský parlament, že „odmítání uznání arménské genocidy Tureckem představuje vážnou překážku jeho vstupu do Evropské unie“. Nyní to Brusel vidí jinak a britský ministr zahraničí Straw varuje před „rozdělením křesťanských a muslimských národů“. Přitom letošní rok v Londýně sám nejlépe poznal, jaké jsou krvavé výsledky pokusů o multikulturní spojování odlišných národů a kultur.

V každém případě, bude-li Turecko výhledově za deset let přijato, ztrácí označení „Evropská unie“ smysl. Turecko nikdy součástí Evropy nebylo a není. Aktuálnější otázkou však je to, zda-li bude za deset let stále těžkopádnější a nemotornější Evropská unie ve své nynější podobě vůbec existovat. Snad že by spíše nějaká „Muslimsko-evropská unie“? Máme se nač těšit.