Německý politický pat

Předčasné volby v Německu byly prvními předčasnými parlamentními volbami v zemi po více než třiceti letech. Jejich úkolem bylo přinést vítězství opoziční CDU/CSU vedené Angelou Merkelovou a pomocí ekonomických reforem přinést zemi kýženou, kdysi tak velkorysou a proslulou, „západoněmeckou“ prosperitu.

Vláda kancléře Gerharda Schrödera se o ekonomické reformy pokouší již roky. Vyhlašuje nejrůznější plány, záměry, ozdravné programy, ale výsledek nikde. Přesto se zkušenému demagogovi a „mediálnímu kancléři“, jak je nazýván, podařilo strhujícím způsobem dotáhnout poměrně zásadní volební náskok CDU/SCU. Stále se ještě našli lidé, kteří místo reality okolo nich – nezaměstnanosti, schodku rozpočtu a hospodářské stagnaci – uvěřili Schröderovým slibům, výkřikům a přesvědčování.

Ačkoli se Schröderovi podařilo výsledkově dotáhnout křesťanské demokraty, dosažený volební pat je pro něj spíše furiantským, Pyrrhovým vítězstvím. Možná se mu podaří zabránit tomu, aby se jeho hlavní protivník Angela Merkelová stala německou kancléřkou. Je však nepravděpodobné, že by se stal kancléřem znovu on.

Propad voličské přízně CDU/CSU si z velké části zavinila sama strana, jejíž vysocí funkcionáři s nelibostí sledují hvězdnou kariéru Merkelové, která je pro ně jako pro bývalé „západní“ Němce stále jen „východní“ Němka.

Volební pat a paralýzu Německa je nutno chápat také v evropském kontextu. Představuje silnou ránu snahám o znovuoživení a reformu Evropské unie (prosazovanou zejména Tonym Blairem). Poté, co byla ve dvou zemích zamítnuta tzv. Evropská ústava a její ratifikace byla tak zablokována, a dále po fiasku jednání o rozpočtu EU se oči Bruselu upírali do Německa.

Všichni si přáli jediné, drtivé vítězství Angely Merkelové a jejího CDU/CSU, oslavy vítězství a vznik silné reformní německé vlády vzešlé z předčasných voleb, která by se stala rozhodujícím čerpadlem vyčerpávajícím vodu z torpédované lodi jménem EU.

Místo předpokládaného a bruselskými eurobyrokraty vytouženého úspěchu CDU/CSU však přišel pat. Pat, který je snad ještě horší než jakýkoli jiný výsledek. Za vítěze se označují obě velké strany SPD i CDU (uskupení CDU/CSU není jednotnou politickou stranou). Pokusy o povolební vyjednávání a sestavování, či spíše slepování koalic krachují jeden po druhým. Naposledy snad pokus sblížit Fischerovy Zelené s CDU/CSU.

Německem nyní zmítá aféra spojená s Levicovou stranou (bývalou postkomunistickou PDS, která šla ještě více doleva), která dosáhla výsledku 8%. Zatím 7 jejích zvolených poslanců (včetně jejího vedoucího představitele Gregora Gysiho) bylo agenty východoněmecké komunistické tajné policie STASI.

Úspěchem z hlediska politické korektnosti německých voleb bylo tedy snad jen to, že se podařilo vyřadit ze hry „extremistickou“ NPD. Přispělo k tomu i povinné mlčení o ní ve velkých německých médiích a odmítání její předvolební inzerce německými celostátními deníky. Přesto dostala NPD nejvíce hlasů ze stran, které nepřekročily 5% hranici pro vstup do Bundestagu a počet jejích hlasů se od minulých voleb v roce 2002 takřka zčtyřnásobil (spolu s další nekorektní stranou DVU dohromady asi 850 000 hlasů). Bude jí proto asi třeba konečně zakázat, neboť její trestuhodný odpor k tureckým imigrantům a odchody jejích poslanců ze zemských parlamentů při uctívání holocaustu jsou absolutně politicky neúnosné.

Otázkou tedy zůstává, jak z toho v Německu ven? V zásadě existují čtyři možnosti, jedna horší než druhá – jak pro zainteresované strany, které se spoluprácí se svými deklarovanými rivaly zkompromitují u voličů, tak pro demokracii jako takovou:

1. Velká koalice CDU/CSU – SPD. V podstatě by se jen pokračovalo v tom, co se již začalo na úrovni zemských vlád v Sasku nebo Brémách. Obě strany by zapomněly na předvolební hesla a vzájemné vymezování se. Takové řešení by rovněž znamenalo odliv voličů od obou velkých stran.

2. Křesťansko-liberální koalice CDU/CSU – FDP. Toto řešení se všeobecně předpokládalo již před volbami, ránu mu však zasadil dosažený volební pat a slabost CDU (nízký počet získaných mandátů). I zde existují rozpory, především ohledně ekonomických témat a zvyšování daní.

3. „Schröderova“ koalice SPD, FDP a Zelených. Ač předseda FDP Guido Westerwelle tuto variantu vyloučil, řada jeho straníků by do vlády ráda. Spory by se však opět rozhořely o ekonomické otázky. Všechny strany by musely významně ustoupit ze svých pozic a tím popřít to, s čím šli do voleb.

4. Rudozelená koalice SPD, Levicové strany a Zelených. Postkomunisté z Levicové strany (bývalá PDS) by s SPD našli řadu společného. Šéf Zelených, Joschka Fischer by nostalgicky zavzpomínal na své marxisticko mládí a ruka by mohla být v rukávě. Je ale otázkou, zdali by do toho šli (post)komunisté a riskovali by své zkompromitování vládními funkcemi.

Krajní možnost představují i další nové volby, které však nejsou příliš pravděpodobné. Jejich vyhlášení by nebylo jednoduché a němečtí politici se radši dohodnou, než aby riskovali další volby, kde by voliče znechutili ještě více. Tak se těšme na toho rodícího se kočkopsa.