Hurikán Katrina – naše zkušenosti

Tolik slibovaní federální, státní a místní pomoc se nijak nematerializovala a tak skrze výklady pronikli rabující. Byla tu i jiná možnost. Policajti mohli rozbít jediné malé okénko a rozdělit ořechy, ovocné džusy a láhve s vodou organizovaným a systematickým způsobem. Ale neudělali to. Místo toho si po celé hodiny hráli na kočku a myš, když čas od času odháněli rabující.

Před dvěma dny jsme byli konečně letecky odvezeni z New Orleansu a včera jsme se dostali domů (je sobota). Musíme se teprve podívat na televizní zpravodajství nebo do novin. Jsme ochotni předpokládat, že v nich nebyly žádné videozáběry nebo fotografie z první stránky, jak Evropané či bílí turisté plení Wallgreen´s ve Francouzské čtvrti.

Také předpokládáme, že média jsou zaplavena obrázky „hrdinů“ z Národní gardy, jednotek a policie, jak se snaží pomoci „obětem“ hurikánu. Neuvidíte to, čeho jsme byli svědky my, že skutečnými hrdiny a hrdinkami, kteří se snažili odstranit následky hurikánu, jsou pracující z New Orleansu. Údržbáři, kteří používali manipulační vozíky k převážení nemocných a postižených. Technici, kteří podvodně upravovali, živili a udržovali v chodu generátory. Elektrikáři, kteří improvizovaně natáhli tlusté kabely přes bloky domů a podělili se o to málo elektřiny, kterou jsme měli, aby vyprostili auta uvízlá na střeše výškových parkovišť. Ošetřovatelky, které se chopily mechanických ventilátorů a strávily mnoho hodin ručním pumpováním vzduchu do plic pacientů v bezvědomí, aby je udržely naživu. Vrátní, kteří zachránili lidi uvízlé ve výtazích. Dělníci z rafinérie, kteří vnikli do parkovišť člunů a „ukradli“ čluny, aby zachránili své sousedy uvízlé v povodni na střechách. Automechanikové, kteří pomohli zkratem nastartovat jakékoli auto, které se našlo, aby mohlo odvézt lidi z City. A zaměstnanci veřejných jídelen, kteří prohledali kuchyně podniků a improvizovaně připravovali společné jídlo pro stovky těch, kteří zůstali trčet doma.

Většina z těchto pracovníků ztratila domov a nevěděla nic o členech svých rodin, a přesto zůstali a zajišťovali jedinou infrastrukturu pro těch 20% New Orleansu, které nebyly pod vodou.

Druhý den po katastrofě nás bylo v hotelech Francouzské čtvrti přibližně 500. Byla to směs zahraničních turistů, účastníků konferencí jako my, a místních, kteří se ubytovali v hotelech kvůli bezpečnosti a úkrytu před Katrinou. Někteří z nás kontaktovali mobilem rodinu a přátele mimo New Orleans. Bylo nám opakovaně řečeno, že do City proudí veškerá pomoc včetně Národní gardy a spousty autobusů. Autobusy i ostatní prostředky musely být neviditelné, protože nikdo z nás je nezahlédl.

Rozhodli jsme se zachránit sami. Dali jsme dohromady 25 000 dolarů na 10 autobusů, které by nás odvezly z City. Ti, kteří neměli požadovaných 45 dolarů na lístek, dostali podporu o těch, kteří měli peníze navíc. Na autobusy jsme čekali 48 hodin, posledních 12 hodin jsme stáli venku a dělili se o omezené množství vody, jídla a šatů. Vytvořili jsme přednostní nástupiště pro nemocné, staré a novorozené děti. Čekali jsme dlouho do noci na „okamžitý“ příjezd autobusů. Žádné autobusy nepřijely. Později jsme se dověděli, že jakmile dojely na hranice City, byly okamžitě zrekvírovány vojskem.

Čtvrtý den v našich hotelech došlo palivo a voda. Hygienické podmínky byly nebezpečně mizerné. Spolu se zoufalstvím a beznadějí začala stoupat pouliční kriminalita i hladina vody. Hotely nás vykázaly a zamkly dveře a řekly nám, že podle „úřadů“ se máme odebrat do Convention Center a čekat na další autobusy. Když jsme vstoupili do centra City, konečně jsme se setkali s Národní gardou. Gardisté nám řekli, že nás nepustí do Superdome, protože tento primární úkryt se stal humanitárním a zdravotním brlohem. Další gardisté nám řekli, že druh úkryt v City, Convention Center, také upadá do chaosu a špíny a že tam policie nikoho dalšího nepouští. Zcela přirozeně jsme se zeptali: „Když nemůžeme jít do jediných dvou úkrytů v City, jakou máme další možnost?“ Gardisté nám řekli, že je to náš problém, a že nemají žádnou zbytečnou vodu, kterou by nám dali. To měl být počátek našich četných střetnutí s bezohledným a nepřátelským „vymáháním zákona“.

Šli jsme k policejnímu velícímu centru v Harrah na Canal Street a tam nám řekli totéž, že jdeme na vlastní pěst a že pro nás nemají žádnou vodu. Bylo nás již několik set. Udělali jsme masovou poradu, abychom se dohodli, co dál. Dohodli jsme se, že se utáboříme před policejním centrem. Tak budeme viditelní pro média a vytvoříme úřadům v City velmi zřetelnou potíž. Policie řekla, že tam nemůžeme zůstat. Přesto jsme se tam začali usazovat a vytvářet tábor. Zakrátko přišel policejní velitel a oslovil naši skupinu. Řekl, že má řešení: máme jít na expresní dálnici Pontchartrain a přejít větší Novoorleánský most, kde má policie řadu autobusů, a ty nás odvezou z City. Dav zajásal a hnul se. Zavolali jsme všechny zpátky a vysvětlili veliteli, že už jsme dostali řadu zavádějících a nepřesných informací a zda skutečně tam na nás čekají autobusy. Velitel se obrátil k davu a důrazně prohlásil: „Přísahám vám, že tam jsou autobusy.“

Zorganizovali jsme se a 200 z nás se vydalo s velkým vzrušením a nadějí na most. Když jsme šli kolem Convention Center, mnozí místní si všimli naší odhodlané a optimistické skupiny a ptali se, kam míříme. Řekli jsme jim tu velkou novinu. Rodiny okamžitě sbalily tu trochu svého majetku a náš počet se rychle zdvojnásobil a pak se ještě jednou zdvojnásobil. Přidaly se k nám malé děti ve skládacích kočárcích, lidé s berlami, staří lidé s chodítky a další v kolečkových židlích. Šli jsme 2-3 míle k dálnici a po strmém svahu směrem k mostu. Začalo pršet, ale to neuhasilo naše nadšení.

Když jsme se přiblížili k mostu, ozbrojení úředníci bezpečnostní služby z Gretny vytvořili řadu u paty mostu. Ještě dříve, než jsme se přiblížili dost blízko, abychom mohli mluvit, začali pálit ze svých zbraní nad naše hlavy. To způsobilo, že dav se rozprchl různými směry. Zatímco se dav rozprášil a rozptýlil, několik z nás se pomalu pohybovalo vpřed a podařilo se nám promluvit s několika bezpečnostními úředníky. Řekli jsme jim o našem rozhovoru s policejním velitelem a o jeho ujištění. Bezpečnostní úředníci nás informovali, že tam žádné autobusy nečekají. Velitel nám lhal, aby nás přiměl k odchodu.

Zeptali jsme se, proč vlastně nemůžeme přejít most, zvláště když je tam na šestiproudové dálnici tak malý provoz. Odpověděli, že West Bank se nestane New Orleansem a že v jejich městě nebudou žádné Superdomy. Tím bylo skrytě řečeno, že kdo je chudý a černý, ten nepřejde řeku Mississippi a nedostane se ven z New Orleans.

Naše malá skupina se vydala zpátky po 90. dálnici hledat úkryt před deštěm pod nějakým nadjezdem. Probrali jsme své možnosti a nakonec jsme se rozhodli vybudovat ležení uprostřed Ponchartrainské dálnice na středním dělícím pruhu, mezi výjezdy na O´Keefe a Tchoupitoulas. Uvažovali jsme tak, že zde budeme pro všechny viditelní, na vyvýšené dálnici budeme v určitém bezpečí a můžeme čekat a vyhlížet příjezd autobusů, které stále neměly být v dohledu.

Po celý den jsme viděli, jak další rodiny, jednotlivci i skupiny konají stejnou cestu po svahu a pokoušejí se přejít most, ale jsou vraceni zpět. Někteří byli vyhnáni střelbou, některým prostě řekli ne, některým slovně nadávali a ponižovali je. Tisícům lidí z New Orleans bylo zabráněno a zakázáno, aby se sami evakuovali z města pěšky. Mezitím oba útulky v City ještě hlouběji upadly do špíny a havarijního stavu. Jediná cesta přes most vedla ve vozidle. Viděli jsme, jak dělníci kradou náklaďáky, autobusy, dodávky a jakákoliv osobní auta, která se dala nastartovat zkratem. Všechna vozidla byla nacpaná lidmi pokoušejícími se uniknout utrpení, kterým se stal New Orleans.

Naše malé tábořiště se začalo rozvíjet. Kdosi ukradl náklaďák s cisternou na vodu a přivezl ho k nám. Jestli chcete, říkejte tomu plenění! Asi míli odtud po dálnici nějaký vojenský náklaďák ztratil v prudké zatáčce pár palet s polními zásobami potravin. Dovezli jsme jídlo do svého tábora v nákupních vozících. Nyní, když jsme měli dostatek jídla a vody, začala vzkvétat spolupráce, smysl pro společenství a tvořivost. Uspořádali jsme úklid a pověsili na tyče armatury pytle na odpadky. Udělali jsme postele z palet a kartonu. Určili jsme odvodňovací příkop jako koupelnu a děti postavily promyšlené ohrazení pro soukromí z plastiku, rozbitých deštníků a dalších zbytků. Dokonce jsme zorganizovali systém oběhu potravin, kde jednotlivci mohli vyměňovat části polních zásob (jablečná šťáva pro kojence, cukrovinky pro děti).

Toto byl proces, který jsme v následcích hurikánu viděli opakovaně. Když jednotlivci museli bojovat, aby získali jídlo či vodu, znamenalo to starat se jen o sebe samé. Člověk musel udělat cokoliv, aby sehnal vodu pro děti či jídlo pro rodiče. Jakmile tyto základní potřeby byly uspokojeny, lidé se začali starat o sebe vzájemně, spolupracovat a vytvářet společenství.

Kdyby záchranné organizace zabezpečily City jídlem a vodou v prvních 2 – 3 dnech, nezavládla by beznaděj, frustrace a nelibost.

Zabezpečeni nezbytnostmi jsme poskytovali jídlo a vodu procházejícím rodinám a jednotlivcům. Mnozí se rozhodli zůstat a přidat se k nám. Náš tábor se rozrostl na 80-90 lidí.

Od ženy, která měla rádio na baterky, jsme se dozvěděli, že média o nás hovoří. Úřady byly dotazovány, co budou dělat s rodinami, které žijí na dálnici. Úředníci odpovídali, že se o nás postarají. Některých z nás se zmocnil neblahý pocit. „Postarat se o nás“ obsahovalo zlověstný tón.

Bohužel, náš pocit potápění (společně s potápěním města) byl správný. Hned jak nastal soumrak, přijel jeden bezpečnostní úředník z Gretny, vyskočil ze svého hlídkového vozidla, namířil zbraň na naše obličeje a řval: „Vypadněte z té zasrané dálnice!“ Přiletěl vrtulník a použil vítr ze své vrtule, aby odvál naše chatrné stavby. Jakmile jsme odešli, šerif naložil naše jídlo a vodu do svého auta.

Znovu jsme byli hlavněmi zbraní vytlačeni z dálnice. Všechny orgány vymáhání zákona se cítily ohroženy, když jsme se shromáždili nebo seskupili do skupin od 20 výše. V každém shromáždění „obětí“ viděli strážci pořádku „gang“ nebo „pouliční nepokoj“. My jsme se cítili v davu bezpečně. Naše „musíme zůstat pohromadě“ bylo nemožné, protože orgány by nás rozptýlily do malých atomizovaných skupin.

V blázinci toho, že náš tábor byl přepaden a zničen, jsme se opět rozptýlili. V malé skupince osmi lidí jsme potmě našli útočiště v opuštěném školním autobuse pod dálnicí na Cilo Street. Schovávali jsme se před možnými kriminálními živly, ale právě tak a důkladně jsme se skrývali před policií a šerify s jejich stanným právem, zákazem vycházení a politikou „střílej a zab“.

Další den naše osmičlenná skupina většinu dne šla, dostala se do kontaktu s oddíly požárníků – New Orleans Fire Department - a byla nakonec letecky odvezena městským pátracím a záchranným týmem. Byli jsme vysazeni blízko letiště a podařilo se nám svézt se s Národní Gardou. Dva mladí gardisté se omlouvali za omezenou reakci Luisianských gard. Vysvětlovali, že velká část jejich jednotky je v Iráku, což znamenalo, že byli limitování a nebyli schopni vykonat všechny jim svěřené úkoly.

Dorazili jsme na letiště v den, kdy začal masívní vzdušný přesun. Letiště se stalo dalším Superdomem. Nás osm bylo zablokováno v davu lidstva, protože lety byly o několik hodin odloženy, když na letišti krátce přistál George Bush kvůli „operaci fotka“. Poté jsme byli evakuováni nákladním letadlem pobřežních hlídek a dorazili jsme do San Antonia v Texasu.

Zde pokračovalo ponižování a dehumanizace ze strany oficiálních záchranných snah. Byli jsme umístěni do autobusů a odvezeni na širou pláň, kde jsme byli nuceni sedět po hodiny a hodiny. Některé z autobusů neměly klimatizaci. Ve tmě stovky lidí byly nuceny sdílet dva špinavé přetékající přenosné záchodky. Ti, kterým se podařilo projít s jakýmkoli majetkem (často pár předmětů v roztrhané igelitové tašce), byli podrobeni dvěma prohlídkám čichacími psy.

Mnozí z nás celý den nejedli, protože naše polní zásoby byly zkonfiskovány na letišti, jelikož spouštěly detektory kovu. A přece mužů, ženám, dětem, starým a postiženým osobám, nebyla poskytnuta žádná strava, když seděli a čekali celé hodiny na „lékařskou prohlídku“, aby byla jistota, že nepřenášejí žádné přenosné nemoci.

Toto úřední zacházení bylo v ostrém kontrastu s vřelým, srdečným přijetím obyčejných Texasanů. Viděli jsme, jak jedna pracovnice aerolinií dala své boty někomu, kdo byl bos. Cizí lidé na ulici nám dávali peníze a toaletní předměty a slovy nás vítali. Oficiální pomoc byla po celou dobu bezcitná, neobratná a rasistická. Bylo více utrpení, než bylo nutné. Došlo ke ztrátě životů, které nemusely být ztraceny.

Článek Another NO Story from the inside byl uveřejněn 6.9. na serveru dailykos.com. Překlad: Marcela Hejtmanová PhDr., Ph. D. (Děkuji).