Katrina

Lidé dávají hurikánům jména, aby na ně lépe dosáhli. Aby jim vzali trochu síly a vážnosti a sobě přidali na moci. Ochočují si slovem a bičem jiné tvory. Tak proč ne hurikán.

Nepovedlo se. Hurikánka Katrina se něžným jménem uplatit nedala. A dostála jeho významu.

Katarze –očista. Přišla,aby nás zbavila iluzí.

O našem místě na této planetě. O Američanech. O nás samých.

Jsme živočišný druh a jsme zcela závislí na svém okolí. Proti přírodním silám a zákonům jsme bezmocní. Máme tu něco za úkol, ale nevíme přesně co. Vybaveni a vyvoleni neznáme úkol. Tak se dětsky pereme s přírodou a sourozenecky mezi sebou.

My lidé. Křehcí svými přednostmi a silní svými slabostmi. To,co nás vyneslo na první místo mezi predátory, nás jednou nejspíš zahubí. Protože za schopnost obmyslet svět a vlastní bytí v něm jsme zaplatili ztrátou schopnosti následovat svůj instinkt. Neztratili jsme ozvěnu zvířete v nás. Pudy, které řídí životní děj všech živých tvorů, v nás žijí. Ale musí přijít katarze, abychom se upamatovali.

Kdo a co jsme.

Tentokrát si krátkou sirku vytáhlo New Orleans. A ti, kteří se dívají do tváře sami sobě jsou Američané. Mají to o to těžší, že tentokrát se vidí naživo. Na krev a slzy. Tentokrát chybí objektiv filmové kamery. Superman není. Není vůbec žádný filmový hrdina, který by to všechno dal do kupy. To, co provedla s nimi, s jejich blízkými, s jejich domovy a s jejich dušemi Katrina.

I my, kteří jsme, pro tentokrát, jenom diváky, to máme nesnadné. Být silní našimi slabostmi. Soucitem,sounáležitostí, schopností pomoci na úkor svých potřeb. Protože tentokrát jsou to Američané. Supermanův národ. Ti,co ve filmech vždycky všechno zvládnou. Nejpyšnější z pyšných.

A poprvé, co se ukazují světu, chybí vlaječky s hvězdami a pruhy. Skoro chybí. Zatím. Ještě si nedali na tváře ten zvláštní výraz. American look. Robotizovanou tvář úspěchu,optimizmu a nepokory. Teď jsou jako všichni ostatní. Živé bytosti v ohrožení. Lidé v nouzi.

Teď je mi všech a všeho upřímně líto. Hubeného bílého pána třesoucího se na střeše svého domku. Černošky s pestrobarevnou taškou, kde má všechno, co jí zbylo. Psa, který odevzdaně umírá v kalné vodě, protože svým psím instinktem nějak pochopil, že ten velký vítr, který cítil dřív než opravdu přišel, odnesl čas, kdy lidí mohli zachraňovat svoje pejsky. Trosek a města karnevalů pod vodou.

Teď jim chci pomoci. Podle svých možností. Pokud mi to dovolí. Američané. Protože já se jich trochu ostýchám. Jako bych rozpačitě dávala pětku bohatému chlápkovi, kterého okradla banda loupežníků. A on nemá na cestu domů. Do svého bohatství. Nevím jestli mi poděkuje nebo se mu to bude zdát málo. Ta pětka. Ty nedolary.

Pomůžu si tím,že nebudu myslet na ty filmy. Ani na ty,co v nich hrají skuteční vojáci. A točí se v cizích zemích. Prostě se na všechny filmy vykašlu. Protože Američané jsou lidé. Také a jen lidé. V nouzi.

A Katrina byla zlá holka s něžným jménem.